Alkoholické cyklotrasy versus silniční zákon

Jedno staré pořekadlo tvrdí, že je blb, kdo sedí na vrbě a nevyřeže sobě píšťaličku. Analogicky vzato a vztaženo na pivní nebo vinařské cyklostezky, jen zpozdilec by šlapal do pedálů od sklípku ke sklípku nebo od hospody k hospodě a neochutnal skvosty, které se v nich skrývají. Jenže se zdá, že starým dobrým časům je konec. Ne že by předtím nebyl alkohol cyklistům zapovězen, ale tak nějak se to nebralo. Od prvního července se to bere a tři deci burčáku vás mohou přijít na stejnou sumu jako menší soudek archivního Amontillada.

Jak zjistila ČTK, lehká panika popadla i jihomoravské vinařské obce, které už počítají s jistým poklesem cykloturistů. Obce, jimiž cyklostezky vedou, i tamní podnikatelé tratí na tom, že policisté pokutují cyklisty, kteří si v některém ze sklípků dají skleničku vína. Nicméně starostové i přes možné ztráty s novými pravidly souhlasí. Navíc například břeclavská policejní mluvčí tvrdí, že přímo na stezkách policie na opilé cyklisty nečeká. Na silnicích ovšem ano.

Zvýšené prohibiční aktivity se podepíší na poklesu tržeb, i když to by nebyla až taková katastrofa. Horší by bylo, kdyby se kvůli silničnímu zákonu přestaly vinařské a pivní stezky rozvíjet vůbec. Například na možný odliv turistů upozornil jihomoravský krajský zastupitel Michal Bortel. Kraj na cykloturistiku ročně přispívá několika miliony korun. „V září na zastupitelstvu požádám radu, aby se pokusila vyhodnotit dopad zákona na agroturistiku,“ řekl s tím, že by bylo neefektivní, aby kraj dával peníze do turistiky, kde nejsou turisté. Zjednodušení situace na prostou rovnici cykloturisté nesmějí pít = nemají co dělat ve vinařských oblastech = nemá cenu budovat tam cyklostezky považuji za obzvlášť zhoubné a doufám, že pan zastupitel v září tvrdě narazí.

Co vlastně praví zákon? Stručně řečeno, cyklista je řidič nemotorového vozidla, na kterého se vztahují všechny povinnosti řidiče motorizovaného, a jízda na kole pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek je stejným trestným činem jako kdyby se jej dopustil řidič kamionu.

Je zřejmé, že se cyklisté dostali na pozemních komunikacích do situace, kdy si nemohou být jisti, že je odpolední výlet nepřijde na pár tisíc korun nebo je nepřivede do kriminálu. Po cyklistech ani koloběžkářích se nechce, aby ovládali dopravní předpisy v takové míře jako řidiči motorových vozidel, a nemusí mít také řidičský průkaz. Navzdory tomu jsou při přestupcích finančně i trestně postižitelní jako řidiči motorových vozidel. Způsobí-li cyklista dopravní nehodu, při níž dojde ke zranění třeba jen jeho samotného, platí podle nedávného precedenčního případu pokutu ve výši 25 000 korun. Paradoxů je více – například člověk na kolečkových bruslích není řidičem nemotorového vozidla, nýbrž chodcem, i když má těch koleček pod sebou cca 4x více než cyklista.

Úskoky a kličky

Jak vybruslit ze situace, při níž je nutno zákon ctít, zároveň ale nevyhubit cykloturistiku?
Nejprve uvedu pár fint, které jsou ubohé, nesystémové a ve své podstatě představují takové typicky české švejkování:
1) Při nehodě způsobené ať už po vlivem alkoholu, nebo za střízliva tvrdit, že kolo řídila blíže neurčená blízká osoba (proti které nemusím vypovídat) prchnuvší následkem šoku a já že jsem toliko spadl z rámu. Je to staré a otřepané.
2) Po nehodě se zraněním odtáhnout kolo ze silnice a prohlásit, že k pádu došlo na oranici.
3) Při jízdě pod vlivem ihned sesednout, jakmile spatřím policejní hlídku.
4) Vinaři, kteří svým hostům nalijí a pak je vyprovázejí ze sklípku, by cykloturisty měli upozornit, že by se neměli vydávat na cyklostezku, ale vzít to pěšinou přes les, protože to není pozemní komunikace (to byla vážně míněná rada nejmenovaného policisty z jednoho krajského dopravního inspektorátu).

Seriózní řešení
Vymyslet seriózní kompromis v rámci zákona je náročnější – jak na sebekázeň, tak na samotné provedení.
V první řadě je zapotřebí si uvědomit, že idea vinařských i pivních cyklotras je postavena na delší kochací jízdě hodnotnou krajinou, mezi historickými a architektonickými památkami, s ochutnávkou či konzumací večer po jízdě.

Praxe, zejména na pivních trasách, bývala zpravidla jiná, soustřeďovala se na restaurační zařízení a platívalo, že co hospoda, to škopek. Tak tomu tedy asi opravdu odzvoní a ztráty na tržbách budou v tomto sektoru patrně nejvyšší. Jistou alternativu nabídl pivovar Nošovice na čtyřech severomoravských cyklotrasách Radegast. Rozjel soutěž „Jedeme na Birell“ (nealkoholické pivo). Mezi cenami bylo kromě horského kola i 50 cyklistických přileb jako propagace bezpečné jízdy na kole. Materiály, které o této soutěži informují, včetně hracích karet, nabádají cyklisty k bezpečné jízdě, nošení přilby, zdržení se konzumace alkoholických nápojů před jízdou a během ní a k dodržování pravidel silničního provozu.

Odborníci tvrdí, že i když tzv. nealkoholická piva obsahují do 0,5 promile, nehrozí, že by i po požití několika takových piv konzument při kontrole alkohol nadýchal, protože toto množství se odbourává během samotné konzumace. Přesto je lépe před další cestou propláchnout ústní dutinu vodou.

Vinaři budou ovšem těžko vyrábět nealkoholické víno.
Na vinařských cyklostezkách nezbývá než se bedlivě hlídat. Alkoholmetrů na bázi tabulkového procesoru, které většinou pracují s tělesnou váhou, koncentrací alkoholu a s časem, existuje více a lze je například stáhnout z internetu. Mají několik nevýhod. V první řadě neberou v potaz individuální odbourávání alkoholu. Dalším handicapem je to, že málokdo z nás vyráží na cyklistické vyjížďky s notebookem. Jiným způsobem je zjišťování alkoholu pomocí SMS, taková legrácka stojí kolem padesáti korun. Nejlépe je mít u sebe digitální alkoholtester (což je záležitost obnášející něco mezi 1,5 – 3 tisíci korun) a z praxe znát reakce svého těla (deci červeného odbourám obvykle za tolik a tolik minut). Když už opravdu musíme po cestě právě tuhle Frankovku ochutnat, pak se vyplatí další část cesty kolo tlačit nebo si před další jízdou zahrát volejbálek.

Čert není tak černý, jak se na zeď maluje

Paradoxně i tak represivní záležitost, jako je novela silničního zákona, může mít pozitivní vliv na rozvoj služeb ve vinařských regionech. Jde zejména o rozšíření ubytovacích a dopravních možností.

O úroveň podnapilosti by se ve vlastním zájmu měli zajímat i vinaři sami. Měli by mít k dispozici jak tabulky, tak digitální alkoholtestery s hygienickými výměnnými náústky. Ideální dopad silničního zákona na vinařské regiony bych pak viděl ve formě následujícího monologu:

„Tož tak jsme popili a teď si dýchneme. Protože jste si u nás koupil pět litránků do kanystru, dýchání bude zadarmo. No, hezkých jeden a půl promile. Jestli se od té Frankovky nemůžete utrhnout a líbí se vám tu, můžete u nás (u souseda, v obecní vinařské noclehárně atd.) za 300 korun přespat. Pokud opravdu myslíte, že se musíte vydat na cestu vlastními silami, radím vám, abyste kolo až do Pavlova tlačil. Nebo vám můžu zavolat taxík s nosičem na kolo. A samozřejmě, je tu i nejlepší možnost – ještě si vypijte a za dvě hodinky vám jede sběrný cyklobus, který vás doveze do Hustopečí.“

Jak to dělají jinde

V takovém Rakousku nebo v Itálii s nějakým tím ochutnávacím pohárkem nemají problém, protože v těchto zemích je řidičům povoleno mít v krvi do 0,5 promile alkoholu. Další vinařská velmoc, Maďarsko, má sice také nulovou toleranci jako my, ale jak říká ředitel Maďarské turistiky v Praze András Szirányi: „Policie v Maďarsku není na cyklisty vysazená.“ Přesto ovšem dodává, že „opatrnost a obezřetnost se vyplácí…“

A v tomto okamžiku bych se rád vrátil na začátek článku, k obavám obcí, že jim ubudou cykloturisté. Jakékoliv systematické pruzení turisty z kraje vyhání. Policejní kontroly a dýchání do trubiček probíhají standardně po celé republice a je to v pořádku. To, myslím, vinařské oblasti o návštěvníky nepřipraví. Jde o to, aby cykloturisté i vinaři nezískali neodbytný pocit, že se policie na vinařské oblasti soustřeďuje jako na „obzvláště výnosné“. Pak by skutečně hrozilo, že se celý koncept naší vinařské cykloturistiky ocitne vepsí.

Dean Valášek
Foto: Dean Valášek a agentura Cvetler&Porizek