Barokní cesta na severovýchod

Vydejme se na cestu za podivuhodnostmi barokních tvarů. Vyrazíme z Prahy na východ, ale v pravou chvíli se uchýlíme trochu severněji, kus cesty pojedeme po staré obchodní stezce, navštívíme místa zvučných jmen, abychom skončili v téměř zapomenutém koutě východních Čech. Spatříme nádheru paláců, vznosnost kaplí, pocítíme tíhu kleneb klášterů, ale zakopneme i o divy opršalé, zdiva zteřelá a barokní sochy ve zmatku prchající lesem.

Ale nejdřív něco o tom baroku… Vždycky jsem k němu měl takový ambivalentní vztah. Jako člověku svobodomyslnému mi vždycky byla bližší renesance, humanismus, rozlet mysli a člověčích schopností a baroko mi přišlo jako krok zpátky, něco jako opuštění slunce a vstup do kobek. Katolické kulty a mystéria mě nechávaly chladným. Ale ta architektura…

Baroko k nám přišlo po Bílé hoře kupodivu z evropského jihu. Bylo předznamenáno třicetiletou válkou a provázeno tuhou rekatolizací. Vezměte si, že před Bílou horou bylo až 90 % obyvatel Čech nekatolického vyznání! Sto let po ní se staly téměř celé Čechy a Morava věrně katolickými zeměmi. Ihned po Bílé hoře se navrátili jezuité, kteří byli vypovězeni roku 1618; své postavení posilovaly i staré řády: benediktini, premonstráti, cisterciáci a další. Během první poloviny 17. století přišly i nové řády, jako piaristé, irští františkáni – hiberni, černí benediktini monserratští a další.

V období baroka také probíhaly pověstné čarodějnické procesy, při nichž bylo jedním z nejhrůznějších způsobů popraveno na 200 000 lidí. V náboženské filozofii naprosto zvítězila koncepce nicotnosti pozemského života ve srovnání s životem věčným a malost a bezvýznamnost lidské existence oproti nedostižnému nadzemskému světu.

Alois Jirásek (o kterého se s dovolením ještě později otřeme) tuto éru nazval dobou temna. Období baroka se v našich zemích počítá až do třetí čtvrtiny 18. století.

No prosím, a v takových podmínkách kvetla úžasná barokní architektura. Název baroko pochází z portugalského slova barocco, kterým klenotníci v 16. století nazývali nepravidelně utvářenou perlu. Navozuje představu nepravidelných forem charakteristických pro barokní umění, jeho vnitřní napětí, neklid a smysl pro dramatičnost.

Dost bylo teoretizování. Vydejme se na cestu. Pojedeme-li od Prahy, naše první zastávka bude jen kousek od hranic Královéhradeckého kraje, v Chlumci nad Cidlinou.

„Ten chlumecký zámek je za lesem“, zpívá se v jedné národní písni. Zámek se jmenuje Karlova Koruna a je geniálně situován tak, abyste na něj viděli už z dálky deseti kilometrů, když přijíždíte od Poděbrad. Stojí na pahorku při kraji rozlehlého anglického parku a byl zbudován v letech 1721 – 1723 jako venkovská rezidence Františka Ferdinanda Kinského. Autorem plánů byl jeden z nejvýznamnějších architektů českého baroka Jan Santini-Aichel. Proč zrovna jméno Karlova Koruna? Zámek dostal jméno na počest císaře Karla IV., který v Chlumci dlel po své korunovaci v roce 1723.

Karlova Koruna představuje jedno z vrcholných děl barokní zámecké architektury. Skládá se z válcového jádra, ke kterému jsou radiálně připojena tři patrová křídla čtvercového půdorysu, takže zámek vypadá z ptačí perspektivy skutečně jako obrys královské koruny. Toto řešení umožnilo nevídanou věc: zámek prakticky postrádá chodby.

Chlumecký zámek Karlova Koruna

Po roce 1989 dostal zámek a přilehlé panství zpět rod Kinských. Zámek je přístupný od jara do podzimu a mimo jiné se tu konají i vyhlášené svatby.

Při odjezdu z Chlumce si po levé straně silnice všimneme památníku, věnovaného oné pověstné porážce sedláků u Chlumce, ke které došlo v roce 1775. Na piedestalu stojí sedlák, v pravici kosiště a levicí se drží za čelo, jako by chtěl říci „ach bože, proč já blb do toho povstání lezl!“

V okolí Hradce Králové není barokních staveb příliš mnoho. Výjimku tvoří kostel sv. Anny na předměstí v Kuklenách. Kostel je součástí obnoveného klášterního areálu. Skutečnou nadílku barokní architektury ale najdeme v historickém centru Hradce Králové na Velkém náměstí. Téměř celou jeho jižní část tvoří kostel Nanebevzetí Panny Marie s přilehlou jezuitskou kolejí, biskupskou rezidencí a kanovnickými domy v Tomanově ulici. Další dominantou je kaple sv. Klimenta mezi Bílou věží a radnicí.

Z dalších významných staveb to jsou budova bývalé radnice č.p.1, v základě gotická, přestavěná barokně v r. 1742 a dům U Špuláků č.p. 34, což je původně renesanční stavba upravená barokně v 2. pol. 17. století. Současná Městská hudební síň je součástí bývalého areálu středověkého hradu barokně upraveného na biskupský seminář včetně kostela sv. Jana Nepomuckého z let 1709 – 1780.

Kanovnický dům v Hradci Králové

Hradec Králové je místem, kde se naše trasa lomí směrem na severovýchod. Stranou hlavní trasy na Náchod leží městečko Smiřice.

Zámeckou kapli Zjevení Páně (nazývá se také kaple Tří králů) nechal v letech 1699 – 1711 postavit Jan Josef hrabě ze Šternberka. Za stavitele je považován Kryštof Dientzenhofer, i když některé prameny hovoří o Janu Blažejovi Santinim. Kaple je ceněna jako stavebně velmi hodnotná barokní stavba. Její složitý konkávně-konvexně zprohýbaný půdorys má tvar mírně protáhlého osmiúhelníku. Kaple je cenná nejen architektonicky, ale i díky ojedinělému, kompaktnímu, slohově jednotnému interiéru, který od dostavby kaple nedoznal větších změn. Interiér je velmi bohatý na fresky.

Smiřická kaple Zjevení Páně

Z obrazů v kapli dominuje vrcholné dílo barokního umělce Petra Brandla „Klanění Tří králů“ umístěné na hlavním oltáři. Zámecká kaple Zjevení Páně byla pro svoji výjimečnou architekturu prohlášena v roce 1996 za národní kulturní památku. Třicet let její interiér nikdo neviděl – tak dlouho trvala její rekonstrukce.

Kaple Zjevení Páně – interiér

Vrátíme se zpět na hlavní tah, v Jaroměři zahneme směrem na Dvůr Králové a zastavíme se v Kuksu.

Kuks je ukázkovým příkladem toho, co všechno by se mohlo zachovat, kdyby… Ovšem i tak zůstalo v Kuksu baroka hodně.

Jednu z nejvzdělanějších osobností barokní doby představoval hrabě František Antonín Špork (1662 – 1738). Ten, poté co obdržel dobrozdání o léčivosti tamějších pramenů, vybudoval v Kuksu lázně, které byly začátkem 18. století srovnatelné s evropskými lázeňskými středisky a zároveň se staly místem, kde se setkávali politikové, vědci i umělci. Lázeňská budova s kaplí byla vybudována již v letech 1692 – 1695 na levém labském břehu. Roku 1711 k nim přibyl zámek, divadlo a do roku 1722 byl dokončen lázeňský dům a Dům filosofů, v němž byla uložena bohatá knihovna. Z tohoto komplexu se do dnešních dnů dochoval toliko hostinec a široké schodiště k Labi.

Na protějším labském břehu ale i tak můžeme spatřit jeden z divů barokního stavitelství a zejména sochařství – Šporkův hospitál. Špitál nechal hrabě založit pro 100 chudých a zestárlých poddaných hradišťského panství.

Architektonické skloubení této části areálu bylo patrně dílem italského architekta G. B. Alliprandiho.

Hlavní pozoruhodností Kuksu je sochařská výzdoba před průčelím kostela a špitálu z let 1712 – 1731. Jejím autorem je sochař vrcholného baroka v Čechách Matyáš Bernard Braun. Ve 24 alegorických sochách ctností a neřestí, v alegorii osmi blahoslavenství, v plastikách náboženství, andělů smrti i v soše Křesťanského rytíře vyjádřil smýšlení a postoj hraběte Šporka ke světu i životu. Autor soch se netajil tím, že ztvárnění neřestí mu šlo mnohem lépe než ctností, byly barvitější.

Mezi další evropské unikáty se řadí kukská barokní lékárna s původním mobiliářem z 1. poloviny 18. století.

Hospital v Kuksu

Z Kuksu vás ale ještě nepustím. I kdyby vám měly nohy upadnout, uděláte se krátkou procházku Braunovým Betlémem. Je přístupný z parkoviště při silnici do Žirče.

Představte si les s vystupujícími pískovcovými skalami. A do těch skal se Matyáš Bernard Braun pustil se svou dílnou s kladivy a dláty. I to bylo na Šporkův popud, chtěl totiž vytvořit rozlehlý přírodní park s organicky zakomponovanými plastikami i architekturou, aby vznikla jakási zóna vhodná pro meditace. Svou roli sehrála i Šporkova touha po originalitě, i spory se žírečskými jezuity, jimž se stal areál trnem v oku.

Areál je nejen vrcholem Braunovy umělecké tvorby, ale zároveň světovým unikátem, jednou z nejzajímavějších a nejhodnotnějších památek barokního umění.

Poustevník Garinus v Braunově Betlému u Kuksu

Dnes je z celého areálu zachován jen zlomek jeho původní podoby. Mimo pousteven, kaple sv. Kříže a dalších drobných staveb a plastik tu stávala skupina Krista pokoušeného Ďáblem, ukřižovaný Kristus malovaný na dřevě, dále „alej sedmi studánek“ s fontánami z růžového mramoru. Do špitální zahrady v Kuksu byly později přemístěny sochy Velkého křesťanského bojovníka „Miles Christianu“, sv. Jeronýma se lvem a Anděl Gloria. Dnes ztracená je i skupina Hagarna poušti. Všechny sochy byly původně barevně polychromovány. K devastaci a zániku části výzdoby došlo krátce po Šporkově smrti v r. 1738, za vpádu vojsk ve válkách o dědictví rakouské. Škody vznikly i v souvislosti se stavbou pevnosti Josefov v letech 1781 – 1787, kdy se v okolí těžil kámen.

Procházka Betlémem je zároveň smutná i povznášející. Smutná z toho vandalství, povznášející proto, že tu stále působí velmi silný genius loci.

Braunův Betlém byl dne 14. 9. 1999 v New Yorku zařazen a dne 16. 9. 1999 v Praze vyhlášen za jednu ze 100 nejohroženějších památek světa.

Vrátíme se na hlavní silnici a přes Českou Skalici se dostaneme do Ratibořic. Jistě, můžeme se projít Babiččiným údolím ke Starému bělidlu, podívat se na mlýn a na Viktorčin splav, ale zajímat nás bude hlavně barokní, klasicistně a empírově přestavěný zámek. Nechal jej postavit na počátku 18. století majitel náchodského panství Lorenzo Piccolomini jako letohrádek italského typu. Přestavět zámek nechala v letech 1825 – 26 kněžna Zaháňská. Z náchodského zámku sem byla převezena část zařízení s gobelíny a obrazy, část knihovny a sbírka plastik.

Ratibořický zámek dala kněžna Zaháňská k dispozici diplomatickým jednáním kolem vzniku jedné z protinapoleonských koalic. U kněžny, která v té době v Ratibořicích pobývala, se zastavil cestou do Opočna i ruský car Alexandr I. se svým dvorem. Ke schůzce tří císařů však nedošlo. Zámecký sál v Ratibořicích se třemi vchody dal však vzniknout legendě o tom, že se tu sešli panovníci Ruska, Rakouska a Pruska.

Ratibořický zámek

Spolu s vévodkyní Zaháňskou na ratibořickém zámku pobývaly i její legendární schovanky. Marie von Steinach, nejmladší z nich, pak zřejmě inspirovala Boženu Němcovou pro vytvoření postavy komtesy Hortensie v románu Babička.

Z Ratibořic je to jen kousek do Náchoda, jemuž vévodí zámek „svršku kulatýho“. Byl to původně středověký hrad, jenž strážil stezku vedoucí z česko-slezského pomezí. V letech 1544 – 1621 patřilo panství rodu Smiřických, kteří přebudovali hrad v renesanční zámek. Již za Trčků (1632) došlo k prvnímu zesílení opevnění. Po známé chebské vraždě Albrechta z Valdštejna, Erdmana Trčky a jejich druhů daroval císař Ferdinand II. roku 1634 náchodský zámek italskému generálovi Octaviu Piccolominimu, který v něm zřídil své rodové sídlo.

V náchodském zámku se baroko prosadilo jen z části, a to hlavně několika barokními portály, z nichž nejvýraznějším je portál úřednického traktu. Z interiérů vyniká krásou Španělský sál, v němž se zachovaly raně barokní malby F. Harovníka a G. Vanettiho, doplněné později, v polovině 18. století, bohatou rokokovou štukaturou. Původní raně barokní štuk se zachoval i v zámecké kapli. Ze zámeckého mobiliáře jsou nejcennější bruselské gobelíny ze 17. století, obrazy Pietra Snayrse a Joachima Sandrarta.

Z Náchoda se vydáme proti proudu řeky Metuje a zastavíme se v Hronově.

Hronov mnoho barokních památek nepobral. Najdeme tu zbarokizovaný kostel Všech svatých na starém hřbitově a mariánský sloup na náměstí. Zato se tu narodil Alois Jirásek, kterému baroko poskytlo inspiraci k části jeho literárního díla. Alois Jirásek se nechtěně stal pravděpodobně největším mystifikátorem českých dějin, a to napsáním Starých pověstí českých. Na tom by zdaleka nebylo nic tak špatného, kdyby se Staré pověsti nedostaly do povinné četby na základních školách. Následkem toho má několik generací Čechů o počátcích českého státu poněkud mýtické představy, v nichž vystupují knížata Mnislav, Vojen, Křesomysl nebo kněžna Libuše, a mnozí si dodnes myslí, že prvním českým králem byl Přemysl Oráč.

Blízká Police nad Metují je historií přímo prosáklá. Dějiny města začaly na přelomu 12. – 13. století příchodem poustevníků pod vedením benediktinského mnicha Vitališe, ti počali mýtit les, zakládat pole a stavět první kapli. Opat Kuno dosáhl v roce 1213 darování polického újezdu Přemyslem Otakarem I. břevnovskému klášteru řádu sv. Benedikta a zahájil zde stavbu kláštera. Obrazem dějin staletí benediktinské správy jsou dodnes dochované historické památky – privilegia, sochy, sloupy, klášterní urbář i bohatá církevní architektura. Polický benediktinský klášter ze 13. století byl barokně přestavěn za aktivní účasti Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Císař Josef II. jej zrušil, obnoven byl opět v 19. století. Mezi svébytné barokní budovy patří i polická radnice.

Pomalu se dostáváme ku konci a zároveň k vrcholu naší barokní pouti. Zcela záměrně zavítáme nejdříve do Broumova a teprve pak se pustíme do kopců, i když opačně by to bylo po cestě. Zakrátko zjistíte proč.

Broumov je známý hlavně svým benediktinským klášterem. Barokní přestavbu klášterního komplexu si vzalo na bedra několik význačných umělců, opět pod taktovkou Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Součástí komplexu je kostel sv. Vojtěcha s tvarově neobyčejně bohatou vnitřní štukovou a freskovou výzdobou. Zde byla mimochodem v roce 1999 nalezena jedna z replik turínského plátna. Na terase před kostelem figurují sochy zpodobňující dějiny břevnovského a broumovského kláštera. Dalším barokním skvostem broumovského kláštera je obrovská historická knihovna zdobená freskami.

Zákristie v broumovském klášteře

V roce 1950 se z broumovského kláštera stal neblaze proslulý internační klášter. Bylo to jedno z mnoha vězení, které zde komunisté po zrušení a vyloupení klášterů zřídili. Kněze a řeholníky vystřídaly velmi brzo řeholní sestry. Ty v Broumově žily ve velmi tristních podmínkách a byly nuceny pracovat v továrnách a zemědělství. Úlevu jim přinesl až rok 1968, kdy se většina sester rozešla do charitních domovů. Zůstaly pouze dominikánky, které zde po celá léta až do roku 1990, kdy odešly na Moravu, pekly hostie pro potřebu českých a moravských farností. Klášter byl navrácen původním majitelům – benediktinskému řádu.

Dalším Dientzenhoferovým dílem je kostel sv. Václava v centru města. Broumovskému náměstí dominuje mariánský sloup se vzácným tordovaným dříkem.

V okolních vsích (například Bezděkov, Heřmánkovice, Šonov atd.) se nachází celkem devět pozoruhodných venkovských Dientzenhoferových kostelíků, ale to by vydalo na samostatný výlet.

Korunou naší cesty bude návštěva kaple Panny Marie Sněžné na hřebeni Broumovských stěn. I tu má na svědomí Kilián Ignác Dientzenhofer.

Kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě

Kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě má barokní centrální dispozici na půdorysu pěticípé hvězdy. Uvnitř je kruhová, s půlkruhovými výklenky v jednotlivých cípech. Strop je zaklenut kupolí s lucernou. Kupolovitá střecha s lucernou má nepravidelné jehlance v cípech hvězdy. Ke vchodu vede kamenný klenutý most. Byla postavena z pískovcových kvádrů na strmé skále, dříve zvané Polická hora. Je to geniálně řešená stavba, citlivě umístěná do nádherné divoké přírody a právem je nazývána perlou Broumovských stěn. Z galerie za kaplí je překrásný výhled na broumovskou kotlinu lemovanou Sovími a Jestřebími horami.

Předpokládám, že už je večer a rychle se šeří. Stojíte-li na oné vyhlídkové terase, rozsvěcují se první blikající okna ve vesnicích pod vámi a vzadu, pod horami začne brzy zářit Broumov. Vycházejí první hvězdy, zvedá se lehký večerní vánek. Je tedy velmi načase udělat pár kroků k restauraci na Hvězdě (je to bývalá benediktinská fojtovna postavená v polovině 19. století ve švýcarském slohu – její obrázek najdete u článku Teplice, Adršpach & spol.) a užít si zaslouženou delikatesní večeři, kterou jste pro celou výpravu prozíravě předem objednali.

Dean Valášek
Foto: Magistrát města Hradec Králové; CzechTourism a Dean Valášek