Baťův seznam

Když v roce 1894 sourozenci Baťovi zakládali ve Zlíně obuvnický podnik, pravděpodobně netušili, jak toto jejich rozhodnutí ovlivní životy milionů lidí po celém světě. V květnu 1931 se z původní veřejné obchodní společnosti stala akciová společnost. Jejím jediným akcionářem byl Tomáš Baťa. Ve Zlíně se začala psát nová kapitola obuvnictví, ale především silný příběh úspěšných manažerů se srdcem na správném místě.

Založení Baťovy továrny zásadním způsobem ovlivnilo život obyvatel Zlína i urbanistickou tvář města. Před rokem 1894 byla východomoravská metropole poměrně nevýznamným sídlem o třech tisících obyvatel a teprve dynamický rozvoj Baťovy obuvnické firmy podnítil ekonomický i kulturní rozvoj města. Když se v roce 1923 stal Baťa starostou, začalo se ve Zlíně stavět ve velkém. Stopy tohoto historického období jsou ve zlínské architektuře dodnes patrné. Podobně jako ve všech industriálních metropolích, bylo i ve Zlíně potřeba vyřešit otázku ubytování pracovních sil. Počet zaměstnanců, který překotně rostl spolu s překotným růstem objemu výroby, nebylo možné umístit do stávajících sídelních struktur. Urbanistický plán pro první kolonii dělnických domků vypracoval pro firmu Baťa architekt Jan Kotěra. Ve čtvrti Letná navrhl síť ulic lemovaných řadovými domky či čtyřdomky ve společné zeleni. Bytové domy na pozemcích, které nebyly odděleny ploty, tak vzdáleně připomínají novodobá panelová sídliště – ovšem v podstatně „lidštějším“ architektonickém provedení. Typickým zástupcem baťovské architektury se v pozdějších letech v dalších koloniích dělnických staveb stal podsklepený dvojdomek s obytnou plochou čítající asi 45 metrů čtverečních. Pro rodiny baťových dělníků šlo v tehdejší době o luxusní bydlení s nejmodernějšími technickými vymoženostmi, jakou byl třeba splachovací záchod.

Zlínská architektura byla výrazně ovlivněna moderním funkcionalistickým stylem. Baťa zval do „svého“ města architekty světových jmen, kteří městu vtiskli tvář moderní obchodní a průmyslové metropole. Symbolem baťovského Zlína se v roce 1938 stala šestnáctipodlažní administrativní budova firmy Baťa, která byla před válkou druhá nejvyšší v Evropě. Legendární technickou zajímavostí kancelářského mrakodrapu byla úřadovna Jana Antonína Bati umístěná ve výtahu. Z ní mohl továrník během okamžiku osobně zkontrolovat provoz ve všech odděleních. Baťa ovšem není jen symbolem obchodního úspěchu a rozvoje Zlína. Po smrti Tomáše Bati převzal vedení firmy Jan Antonín Baťa, jehož jméno bývá ještě dnes negativně spojováno s nacistickými okupanty během druhé světové války. Podle obvinění vznesených po konci války měl J. A. Baťa během válečných let kolaborovat s okupanty, aby zachránil svou firmu a továrnu. Tato nařčení vyzněla o to závažněji, že se k nim po skončení války připojili významní nekomunističtí politici. Zatímco u komunistů byla jejich averze k úspěšnému průmyslníkovi vcelku pochopitelná, u politiků jako byl Edvard Beneš, je přinejmenším zarážející. Přitom, jak v listopadu zjistil reportér MF Dnes Jan Gazdík, české archivy jsou plné dokumentů o Baťově pomoci ohroženým Židům. Ty jsou však dosud z valné většiny neprobádané.

Už v roce 1937, tedy se značným předstihem, začal Baťa přemísťovat své zaměstnance židovského původu z tehdejšího Československa a dalších ohrožených zemí do zahraničních filiálek firmy v zemích, kde nástup nacismu nehrozil. Podle Gazdíka za tím stál Baťův podnikatelský instinkt. S ohledem na Baťovu zálibu v číslech a exaktně popsaných problémech však není pravděpodobné, že by se zlínský podnikatel ve svém rozhodování opíral o pouhý instinkt. Spíše se zdá, že na základě pozorování makroekonomických, politických a sociálních ukazatelů a jejich srovnání s historickým vývojem (před první světovou válkou) prostě jen správně vyhodnotil hrozící riziko ozbrojeného konfliktu, před kterým většina společnosti ukolébána politickou propagandou zavírala oči. Ostatně jak uvidíme dále, J. A. Baťa se ekonomickými a sociálními kořeny válečných konfliktů nezabýval jen okrajově.

MF DNES kontaktovala, podle Gazdíka, několik historiků, avšak většina z nich se odmítla k Baťově pomoci Židům vyjádřit s omluvou, že jsou vůči němu zaujatí, případně že jde o příliš kontroverzní a stále citlivé téma. O Baťových aktivitách přitom existují četná svědectví. Jistá Marie Morgensternová z Marylandu například v roce 1969 vypověděla následující: „Znala jsem zesnulého Dr. Jana A. Baťu po mnoho let a věděla jsem, že byl loajálním Čechem a odpůrcem nacistů. Osobně vím, že pomohl mnoha židovským lidem k úniku z Československa. Můj švagr Julius Morgenstern, který žil ve Vídni, byl v nebezpečí po nacistickém ,Anschlussu’ Rakouska. Můj manžel šel za Dr. Baťou a ptal se, zda by mohl pro jeho bratra Julia Morgensterna něco udělat. Dr. Baťa instruoval mého manžela, aby svého bratra přivedl do Zlína, Československo, kde jej zaměstnal v Baťa, a. s.

Od svého zesnulého manžela vím, že někdy na konci roku 1938, během jedné z pravidelných sobotních porad, které můj manžel osobně navštěvoval, vyjádřil Dr. Baťa svůj osobní zájem o osud židovských zaměstnanců v jeho společnosti a řekl, že by chtěl něco učinit, aby jim pomohl. Brzy potom začal většinu z nich i s jejich rodinami vysílat do zahraničí, přičemž zaplatil jejich dopravu a poskytl jim zaměstnání v různých částech světa. Osobně vím, že sedmdesát až osmdesát židovských rodin bylo takto posláno z Československa před 15. březnem 1939. Mezi nimi byla například rodina pana Freda Kona, který nyní pracuje v Belcampu, Maryland, pana Sterna, který byl poslán do Casablanky, pana Maisela, jenž byl poslán do Kanady, a pana Finkelsteina, který byl poslán do Jižní Afriky. Vzpomínám si také, že pět nebo šest rodin bylo posláno do New Yorku a byly tam Janem A. Baťou zaměstnány ve společnosti Anchor. Mezi nimi byli Kellnerovi, Jelinkovi, Wormsovi a Rezkovi…“.

Leč v pováleném Československu bylo rychle na Baťovy zásluhy zapomenuto. Nikdo si nevzpomněl na předválečnou sbírku, která vynesla 30 milionů na vyzbrojení československé armády, nebo na Baťův podíl na akci 1 000 pilotů v republice. V roce 1947 byl J. A. Baťa v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům vězení. V roce 1953 vyšla v nezávislém měsíčníku Národní politika v Chicagu studie J. A. Bati, v níž se zabývá ekonomickými a sociálními příčinami ozbrojených konfliktů. Jako podnikatel měl Baťa velmi dobře vyvinuté ekonomické myšlení, ale současně byl schopný vidět souvislosti zasahující do politiky, kultury a sociální problematiky. Právě jeho analytické schopnosti zachránily těsně před druhou světovou válkou tisíce jeho židovských zaměstnanců. Ve své studii, která byla v té době známa pod názvem „Baťův plán“, se mimo jiné píše: „Bylo by dobře podívati se na to, co oběma válkám předcházelo, co je přivodilo a co následovalo. V roce 1900 měla Evropa podle Wilcoxe 460 milionů obyvatel, podle jiných pramenů 400–420 milionů. V 1914 se počítalo s Evropou o 470 milionech obyvatel. V první polovině 20. století emigrovalo z Evropy asi 36 milionů lidí, zatím co války I. a II. vyemigrovaly dalších asi 32 milionů lidí do hrobů. Avšak vzdor tomu Evropa dnes čítá přibližně 540 milionů lidí.

Poslední válka pohltila 20 milionů obydlí a rozvrátila podmínky živobytí asi 60 milionů lidí. (Do účinků války čítám také komunismus.) Podle komisaře DP Commission ve Washingtonu Harry J. Rosenfielda přebytek lidí v Evropě čítá dnes 60 milionů lidí.“

Baťa zastával názor, že skutečná příčina obou světových válek spočívala v přelidnění Evropy a doporučoval tento problém řešit podporou dobrovolné emigrace části Evropanů do méně osídlených končin světa. Přestože bychom toto tvrzení dnes mohli označit za přinejmenším odvážné, nelze Baťovi upřít, že po válce při expanzi své obuvnické firmy založil asi tři desítky měst. Rozsáhlé kolonizační činnosti se věnoval například v Brazílii.

„Město Mariapolis ve státě São Paulo čítající 10 000 obyvatel vyrostlo na původně mých 30 000 akrech od roku 1943, kdy tam ještě stál prales. Z původních asi 50 000 dolarů majetek kolonistů vzrostl do roku 1950 asi na čtyři miliony dolarů,“ píše Baťa.

Za své kolonizační úsilí v Brazílii byl J. A. Baťa v roce 1957 navržen na Nobelovu cenu míru – tedy deset let poté, kdy jej československý soud odsoudil k 15 letům žaláře za údajnou kolaboraci s nacisty. Možná je trošku škoda, že si Steven Spielberg za hlavního hrdinu svého filmu Schindlerův seznam vybral německého průmyslníka a ne Baťu. Přesto je jméno Baťa jednoznačně tím nejcennějším, na čem může zlínský cestovní ruch stavět. Chce to jen oživit starý příběh a umět jej náležitě prodat. Protože lidé chtějí především příběhy.

Text: Jan Otava, Czech It
Foto: archiv města Zlín;
(Zdroj: Plán Baťa, Národní politika, roč. II, čís. 5, Chicago, 28. května 1953)