Bez kvalitní praxe nelze vychovat kvalitního odborníka

Hotelová škola, Obchodní akademie a Střední průmyslová škola Teplice vznikla v roce 2011 sloučením tří samostatných škol. Za projektem stojí současný ředitel Jiří Nekuda, díky němuž může škola v současnosti užívat prestižní titul „Páteřní škola Ústeckého kraje“.

To však není jediný titul, který škola dosud získala…

To je pravda. Hotelová škola Teplice převzala na konci roku 2011 od Asociace hotelů a restaurací ČR titul „Škola roku 2011″. Nebudu zakrývat, že si tohoto významného ocenění od jedné z největších profesních organizací velmi vážím. Je to ocenění odborných kvalit školy, učitelů i žáků.

Který rok považujete v rámci budování prestiže školy za nejvýznamnější?

Skutečně zlomovým byl rok 2006, a to hned ze dvou důvodů. Přijali jsme název Hotelová škola Teplice a teprve po této změně jsem pochopil, jak velký to má dopad na postavení školy u odborné veřejnosti. Druhou událostí byla první pozvánka na Pražský hrad. Je to velmi prestižní záležitost, kdy žáci naší školy a jejich učitelé v uplynulých deseti letech obsluhovali dva americké prezidenty, dvakrát ruského prezidenta, Svatého otce nebo následníka britského trůnu. Letos na jaře jsme absolvovali asi nejnáročnější test – obsluhu čínského prezidenta, na které se podílelo 85 žáků. Celkem jejich rukama prošlo 26 státníků, včetně dvou českých prezidentů.

Jakým způsobem probíhá odborná praxe? Daří se zajistit kvalitní partnery?

Bez kvalitní praxe nemůžete vychovat kvalitního odborníka. To si plně uvědomujeme a požadavky na odborné partnery máme opravdu vysoké. Už jsem nechal stáhnout žáky i ze čtyřhvězdičkového hotelu, když jsem viděl, jak vypadá a jak se chová zaměstnanec, který se o naše žáky stará. Nespoléháme jen na partnery, máme i své velmi kvalitní odborné zázemí. Žáci školy se navíc podílejí na přípravě a průběhu akcí, když jsou vtaženi do zodpovědnosti za výsledek akce i hospodářský přínos. Nic lepšího jsem zatím pro přípravu žáků nenašel. Proto se po celý rok věnujeme i cateringovým aktivitám. Děláme malé akce, ale i akce velkého rozsahu, na které si většina konkurence v regionu netroufne.

Kdo je vaším zákazníkem?

V podstatě kdokoliv. Velmi často děláme pro pana hejtmana, pro různé složky státu i jiné příspěvkové organizace. Mezi zákazníky máme velké množství firem z regionu, které si nás najímají na večírky, dny otevřených dveří, pracovní jednání a návštěvy zákazníků nebo nejvyššího vedení. Děláme třeba pracovní oběd pro 15 lidí nebo již tradičně vánoční večírek pro 650 zaměstnanců jedné významné regionální firmy.

Žáci školy se v loňském roce rovněž skvěle zhostili obsluhy během předávání ocenění Řád Vavřínu 2016 udělovaného Hospodářskou komorou ČR. A nejen to, škola také zajistila i speciální „vavřínový“ dort.

Pokud se něco nepovede, můžete to omluvit zapojením žáků do přípravy?

To v žádném případě. Výkon musí být na 100 procent, zákazníka nemůže a nesmí zajímat, že se na přípravě a průběhu akce podílejí žáci. Snad se to daří, většina zákazníků se k nám opakovaně vrací, noví nás oslovují. A pokud nám vedení AGC svěří pracovní oběd s nejvyšším vedením mateřské firmy z Japonska, tak to pokládám za pečeť nejvyšší kvality.

Nedávno jste se vydali novou cestou odborné výuky. Co tento způsob ob­náší?

Od září loňského roku jsme do přípravy budoucích kuchařů a hoteliérů zavedli projekt Jiřího Roitha nazvaný Kulinářské umění. Neučíme receptury, ale základní kulinářské dovednosti. Školy i žáci využívají interaktivní program přesně v duchu toho, čemu dnešní generace rozumí. Tím nejsou knihy s recepturami. Pokládám to za velkou revoluci v přípravě kuchařů, za něco, co může přitáhnout ke kuchařskému řemeslu nové zájemce, a především za něco, co bude produkovat kvalitní absolventy.

Co na to říkají učitelé?

Většina to velmi vítá, ta menší část se bude muset přizpůsobit nebo odejít. Jinak to nejde. Jsem moc rád, že jsme s panem Roithem zajedno v tom, že první, kdo musí přípravou projít, jsou odborní učitelé. Proces začal v září 2016, z naší školy se do něj zapojilo devět odborných učitelů. Na hodnocení je však ještě brzo, tři roky je rozumná doba na to, říci, ano je to dobré, nebo ne, nepodařilo se to.

Foto: archiv