Buřtguláš po hornicku a havířovská sorela

„Nemáte někdo něco k pití?,“ haleká kdosi na čelbě (přední část důlního díla nebo tunelu – pozn. red.). Parta jeskyňářů je už pár hodin v podzemí a snaží se v úzké plazivce prokopat někam dál. „Na pití zrovna ne, ale mám tu super buřtguláš,“ odpovídá dívka v černo-červeném overalu, řečená Máří. Czech Specials trochu jinak. „To mě naučili na dole Michal,“ vysvětluje, zatímco termoska s horkým bramborovým gulášem v modrém světle čelovek putuje z ruky do ruky. Ostatní uznale pokyvují hlavou – ti ostravští horníci opravdu nebyli žádní troubové. Proč nás to nenapadlo dřív? Dát si do termosky místo čaje buřtguláš. Jak prosté.

Nápad s termoskou si Máří přivezla z Ostravy. Konkrétně z prohlídky národní kulturní památky Důl Michal, o které píšeme na jiném místě tohoto vydání. Horníci si prý oběd v termosce do dolu brávali běžně. Dnes už se v Ostravě netěží, ale obědvat se musí. A hornické speciality zde můžete ochutnat pořád. Mnozí provozovatelé hospod a restaurací se totiž snaží těžit z hornické tradice průmyslového města a odlišit se od konkurence právě stylovým názvem a prostředím. „Jméno nebo chcete-li značka má velký vliv. Teď jde jenom o to, jestli kladný nebo záporný,“ uvedl v listopadu pro ostravskou mutaci magazínu Sedmička.cz doc. Ing. Michal Vaněk, Ph.D., z Vysoké školy báňské – Technické univerzity. Vaněk učí na Institutu ekonomiky a systému řízení, kde přednáší management a marketing. Právě odkaz na regionální tradice v názvu může být v marketingu restaurace významným faktorem, který přitahuje zájem turistů. Název podniku totiž není jen formálním označením, nefunguje jako číslo popisné. Název je také symbol, který vzbuzuje v myslích potenciálních zákazníků specifické konotace. Právě ty utvářejí základní představy a očekávání hostů ještě předtím, než vůbec vstoupí dovnitř. To lze využít dvojím způsobem. Nejčastější cestou bývá volba takového názvu, který přímo odkazuje na regionální tradice a stylové zaměření restaurace. V Ostravě jsou to například restaurace Hajcman (název pro ocelovou důlní výztuž – pozn. red.) v Dubině nebo restaurace Harenda (pojmenování pro hornickou hospodu – pozn. red.) u Barborky v areálu dnes již legendárního Hornického skanzenu OKD pod Landekem.

Druhou možnou cestou je záměrné vytvoření názvu matoucího, zavádějícího či dvojsmyslného, s cílem zapůsobit na zákazníkovu zvědavost či smysl pro humor. Tím dojde k zaujetí pozornosti a vyvolání pozitivní emocionální reakce, která umožní odlišit se od konkurence. Současně se tím zvyšuje zákazníkova motivace vstoupit dovnitř a zjistit, co se za podivným názvem skrývá. V Ostravě může být takovým příkladem třeba bar Pták v hrsti. Z marketingového hlediska má však tento název jeden háček: záměrně vzbuzuje konotace s erotickým podtextem, ovšem takto působí pouze ve verbální rovině. Použití takovéhoto dvojsmyslu je sice zajímavé, ovšem do cizího jazyka nepřeložitelné. To také zásadním způsobem determinuje cílovou skupinu potenciálních hostů. Naproti tomu Harenda či Hajcman jsou pojmy natolik specifické, že je mnohdy třeba jejich dodatečného vysvětlení i českému turistovi. Oba podniky proto výrazně pracují s neverbálními symboly, jako je stylové vybavení interiéru, hornická symbolika a podobně.

Hornické muzeum OKD Landek

Provozovatelé restaurací, ale i hotelů se snaží z hornické tradice vytěžit v marketingu maximum. Ostatně, není se čemu divit. Ve zmiňované restauraci Hajcman mají například každý stůl pojmenován po jednom ze zaniklých ostravských dolů. Taková milá nostalgie, která má navíc docela zajímavý ve-dlejší efekt. Nesedíte prostě u stolu, ale třeba u Švermy nebo Zárubku. Je to osobnější, emotivnější a peněženky se otevírají. Na takovém „posvátném“ místě přece člověk nebude škudlit korunu. „Název nám obrovsky pomáhá. A taky interiér pivnice. Někdy si tu víc než v restauraci připadám jako u fotografa. Hosté se nadšeně fotí vedle důlních vozíků, hajcmanů i píchaček. Mnozí příchozí samozřejmě vzpomínají na staré časy, kdy mezi tím vším pracovali,“ řekl magazínu Sedmička.cz provozní restaurace Hajcman Gabriel David. Hotel s restaurací na ostravském Hranečníku má ve svém názvu jméno dolu Jan Maria. Část ubytovacího zařízení je tvořena bývalou budovou dolu, která je památkově chráněná. Zájem o historii a o staré fotky hotelu je podle manažera Radka Doležala obrovský. „Staří havíři si tady přicházejí zavzpomínat. Naopak mladí studenti píší o přeměně dolu na hotel dokonce diplomové práce,“ uvedl Doležal pro Sedmičku.cz. Restaurace Harenda kromě hornické symboliky dokázala zajímavě použít také další nehmotný artefakt specifický pro zdejší region – nářečí. Typický ostravský dialekt už v literární podobě použil autor píšící pod pseudonymem Ostravak Ostravski, jehož internetový blog se dočkal knižního vydání pod titulem Denik Ostravaka. Svébytný dialekt si našel místo v populární hudbě (Ruda z Ostravy feat. Martina Pártlová: Ostrava), a stejně tak i na jídelním lístku. V Harendě u Barborky tak můžete ochutnat například:

• Maso z kravy, byka a takych hovad: Biftek od Čingischana (8 ks topinek – bacha, maso je syrove);
• Maso z bravka: Mišung ohnivy jak koksovna Šverma akurat ni tak černy;
• Cosyk pro robky, aby nebyly velke do plavek: Salat rybařa z Vrablovca z čínskeho zela, tuňaka a lososa;

A pokud jste vozem, jistě si k pití vyberete něco z kategorie „Pro děcka, roby, šofery a tych co jim to dochtor zakazal“. V dohledné době se prý web restaurace rozroste rovněž o českou jazykovou mutaci – „pro ty co nam něrozumja, co nam něchcu rozuměť, pro zacofane a pro Pražaky…“

Když jsme u těch Pražáků… Že si obyvatelé severomoravské metropole občas Pražáky dobírají pro jejich zpěvavé nářečí je známá věc. Podobně si zase mí známí v Praze dobírají Ostraváky pro jejich „kratky zobak“ a všechno od České Třebové na východ je pro ně Rusko. Co se týče Ostravy a okolních končin, to už je skoro Sibiř. A vlastně nejsou tak daleko od pravdy. Geograficky je to samozřejmě hloupost. Ale zkuste si někdy v lednu sednout na pražském hlavním nádraží do vlaku a vystoupit za pár hodin ve Svinově. (Ostrava má samozřejmě také hlavní nádraží, ale to se moc nepoužívá. Většina lidí vystupuje na nádraží Ostrava-Svinov, bo je to bliž.) Těch pár set kilometrů na rozhraní mezi oceánským a kontinentálním klimatem udělá své. Ale není to jen citelně chladnější podnebí, čím Ostrava a okolí připomíná ruské pláně. Pozůstatky po intenzivním rozvoji těžkého průmyslu, svérázná architektura a urbanistická koncepce města, to všechno dodává Ostravě, Karviné či Havířovu prazvláštní genius loci. Najdete zde místa, kde se jakoby zastavil čas v padesátých letech minulého století.

Kdysi se na mne obrátil jeden student z Havířova s myšlenkou turistického využití tamního fenoménu jménem sorela. Přiznám se, že jsem byl k jeho nápadu poněkud skeptický, ale „never say never“. Jako součást nějakého širšího turistického produktu, zahrnujícího novodobou (rozuměj po roce 1945) historii Československa bych si exkurzi do historického centra nejmladšího města v republice docela dokázal představit. Město Havířov bylo totiž založeno v roce 1955. Hlavním důvodem jeho vzniku byla potřeba zajistit bydlení pro pracovníky přicházející do intenzivně se rozvíjejících dolů a hutí. Překotná industrializace krajiny vedla k migraci různých nesourodých skupin obyvatelstva, které přicházely za prací do zdejších dolů a továren (což mimochodem dodnes zásadním způsobem ovlivňuje sociální strukturu celého kraje). Jméno města bylo vybráno ve veřejné soutěži z mnoha nejrůznějších názvů, z nichž některé by dnes jistě vzbudily úsměv na tváři, ale jen do té doby, než si člověk uvědomí, že to ti lidé tehdy mysleli opravdu vážně (např. Bezručov, Lidobudovatelov, Budosociokolektivov, Rudohvězdov, Gottwaldův Horníkov, Zápotockýgrad a podobně). Spolu s Táborem je Havířov považován za jediné město, které vyrostlo takříkajíc „na zelené louce“. Urbanistická a architektonická koncepce města v duchu socialistického realismu padesátých let (tzv. sorela) evokuje rozlehlá ruská stepní města s širokými bulváry a šachovnicovou sítí ulic, postavených podle pravidelného plánu. Havířov je prakticky nejucelenějším urbanistickým komplexem socialistického realismu u nás. Budovatelský charakter města umocňuje navíc to, že Havířov nemá žádné historické centrum vycházející z původního osídlení. Havířovská sorela plná sgrafit, římsoví a reliéfů kupodivu čerpá inspiraci především z jihočeského prostředí – detaily fasád nápadně připomínají třeba České Budějovice. Severomoravské bizarní město totiž z valné většiny projektovali architekti českobudějovického Stavoprojektu.

V roce 2010 si k pětapadesátým narozeninám Havířov nadělil dárek. Kniha Utajené kouzlo Sorely Aleny Nosalové a Miroslava Vlčka provádí návštěvníka městem a představuje styl sorela po stránce architektonické, výtvarné i užitné. Kniha doplněná více než dvěma stovkami fotografií na křídovém papíře vyšla v září nákladem tři tisíce výtisků. A protože je text kromě češtiny psán také v angličtině, zaujme možná i zahraniční turisty. Kdo ví? Třeba bude havířovský kulturní dům Radost jednou vyhledáván turisty stejně, jako jihočeské památky.

Text: Jan Otava, Czech It
Foto: CzechTourism