Časy se mění

Věda, technika, poznání, zkrátka pokrok nás doslova katapultoval do jedenadvacátého století. Díky novým komunikačním technologiím, dopravním prostředkům i dalším vymoženostem „moderní“ doby mizí nejen vzdálenosti. Nová generace nerozumí slovensky, pošťáci nenosí dopisy, protože lidé nepíší, a když, tak povětšinou jen usislane SMSky bez hacku a carek. Také čeština se jaksi vytrácí. Je pozvolna nahrazována amerikanismy a Dobrovský se v hrobě obrací. Chybí nám potřebná dávka patriotismu i pocitu národní hrdosti. Ocitnuv se v jakési slepé uličce, obrátil jsem se na člověka moudrého i vzdělaného, na osobu, která zná a také ví, jak chutná život, na muže, který nedávno oslavil své kulaté osmdesáté narozeniny, na pana Zdeňka Sternberga, jehož zamyšlení vám nabízím.

„Tempora mutantur et nos mutamur in iis“ – toto starořímské přísloví vystihuje lakonicky odvěký fenomén našeho pozemského času. Ze tří tváří času jsou nám důvěrně známé jen dvě: minulost a přítomnost. Budoucnost nám zůstává skryta, známe takříkajíc pouze její obal a z toho, co skrývá, víme s jistotou jen, že musíme zemřít. Každý jednotlivý život, pokud je si vědom sám sebe, je chápán jako nepatrná částečka v mohutném proudu času od neznáma k neznámu. I to, čím je pro nás od procitnutí do usnutí fyzická identita jakožto mé JÁ vnímané jako hodnota, zná věda pouze jako buněčnou strukturu, která se v životě individua neustále obnovuje a postupně zaniká. Tělo, schránka našeho JÁ, je povahy pomíjivé, jenže to vnímáme právě tak málo jako naše postavení „hlavou dolů“ při rotaci Země. Jestliže nás na domovské planetě přidržuje gravitace, pak naši fyzickou identitu zaručuje toto vědomí vlastního JÁ.

Vědomí mého JÁ obsáhne svou pamětí sotva minulé století. Byla to éra úspěšná, blahodárná, nebo naopak destruktivní a zhoubná? Řekl bych, že byla oboje, negativa však bohužel převažovala. Zatímco přírodní a exaktní vědy a také technické disciplíny všeho druhu dosáhly gigantického rozvoje, svým rozsahem nesrovnatelného s pokrokem předchozích staletí, ustrnuly etické a mravní atributy lidské společnosti v nejlepším případě na místě – ba „moderní vymoženosti aplikace zla“ svědčí spíše o tom, že jsme nyní horší lidé, než jací jsme kdy v minulosti byli. Domnívám se, že rozvoj obou těchto elementárních náležitostí lidské společnosti by měl narůstat vyváženě. Zatím však současné technické standardy s velkým odstupem předstihly etickou a mravní vyspělost jejich uživatelů. Obrovské možnosti vědy a techniky nutně vyžadují adekvátně obrovskou mravní zodpovědnost, a pokud tomu tak není, hrozí lidské společnosti v budoucnu nebezpečný kolaps. Lze to hypertroficky přirovnat k lotru, kterému svěříme k užívání samopal.

Pokud jsem svým skeptickým moralizováním zabředl příliš hluboko do pesimismu, ocituji nyní závěrem poučku, že totiž člověk i každý jiný živý organismus se naštěstí stále učí, jak přežít. A dosud se to v odvěké historii života na naší planetě kupodivu vždy dařilo.

Jak vnímá své současné postavení, poslání i povinnost Diana Phipps Sternberg, majitelka zámku v Častolovicích?
Nevnímám se jako „zámecká paní“, zámek dnes slouží tisícům lidí a já sloužím zámku. Věřím, že máme v Čechách více neobjevených architektonických pokladů než někde jinde na světě a že je v tom naše budoucnost. My, co máme tu čest nějaký ten objekt dávat znovu do pořádku, musíme návštěvníkům, českým i cizím, nabídnout nejen tu památku, ale také služby i pohodlí. Jenom s jejich pomocí můžeme tyto objekty udržovat.

O Prahu je postaráno, ale měli bychom být schopni se chlubit i naším venkovem, a to nejenom krajinou, hrady a zámky, ale také našimi kostely, bývalými statky a domečky. Nesmíme pohrdat víkendovými majiteli a chalupáři, ti zachraňují to, co by jinak bylo zbouráno. Nesmíme pohrdat ani turisty, ale vítat je! Jsou to oni, co nám pomohou zachránit naše krásné dědictví.

Luděk Sládek