Cestovní ruch a právní úprava lázeňství

Právní předpisy související s cestovním ruchem procházejí v posledních letech řadou často i zásadních koncepčních přeměn, které bohužel dosud nekončí, neboť se čeká zejména na náhradu klíčové evropské směrnice o zájezdech č. 90/314/EHS. Tato nestabilita je často terčem oprávněné kritiky profesionálů cestovního ruchu.

K otázkám úzce souvisejícím s cestovním ruchem nepochybně patří i lázeňství. Zde je situace vcelku příznivější a k zásadním právním změnám u lázní v poslední době naštěstí nedochází. Přesto má ale daleko k potřebné právní stabilitě. Jak upozornila např. Eva Vavrečková, vedoucí Ústavu lázeňství, gastronomie a turismu Slezské univerzity na konferenci Aktuální trendy lázeňství, hotelnictví a turismu 9.–10. dubna (viz stejnojmenný již vydaný elektronický sborník), tak legislativní změny přispěly k omezení lázeňské péče realizované prostřednictvím zdravotních pojišťoven.

Tato skutečnost souvisí s důležitým specifikem lázeňství v rámci cestovního ruchu, které lze přiřadit alespoň zčásti k právu so­ciálního zabezpečení. Je tedy nemálo pod vlivem státní sociální politiky, která je vyjádřená i v právních předpisech, a podstatná část lázeňských pobytů je hrazena ze zdravotního pojištění. Minulá pravicová vláda prováděla úspornou politiku, což ovlivnilo také lázeňství přibližně od roku 2010. Ministerstvo zdravotnictví pak zejména vydalo vyhlášku č. 267/2012 Sb., o stanovení Indikačního seznamu pro lázeňskou léčebně rehabilitační péči o dospělé, děti a dorost, a to na základě § 33 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Došlo ke zpřísnění podmínek poskytování lázeňské léčebně rehabilitační péče placené z veřejných prostředků. Za ekonomické krize se řada lázní jen těžko vyrovnávala s tímto pro ně nepříjemným krokem, kdy ovšem závislost na financích ze zdravotního pojištění je velmi rozdílná.

Na rozdíl od často sporné právní úpravy podnikání v cestovním ruchu, která se nyní transformuje, je právní řešení lázeňství přijatelné a poměrně stabilní.

K otázce se vyjádřil 25. března 2014 i ústavní soud, který vyhlášku zrušil k 31. prosinci a požadoval zákonnou úpravu této otázky. Nová vláda slibovala opětovné rozšíření lázeňské péče a přihlížela i k ekonomickým aspektům, tedy k obavám z uzavření řady lázní. Byl tedy přijat zákon č. 1/2015 Sb., který novelizoval zákon o veřejném zdravotním pojištění. Nejrozsáhlejší je v novele zařazený Indikační seznam pro lázeňskou léčebně rehabilitační péči. Novelizací zákona, který v řadě případů prodlužuje možnou léčbu, logicky vznikají dodatečné náklady na péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, kde by však náklady neměly přesáhnout půl miliardy korun ročně.

Množství právních předpisů upravujících lázeňství je značné, přičemž lze rozlišovat dvě skupiny norem, a to početné v zásadě spíše technické předpisy týkající se lázní, kde je jádrem lázeňský zákon a vedle toho má svůj význam úprava veřejného zdravotnictví – tedy hlavně zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ale i zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Zájem právní vědy o lázeňství je vcelku minimální, rozsáhlejší je snad jedině komentář k lázeňskému zákonu od Jaroslava Staňka z roku 2013.

Klíčový je Zákon o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon) číslo 164/2001 Sb. Zákon vymezuje samotnou problematiku, dále upravuje využívání zdrojů, postavení uživatele zdroje, odborný dohled, ochranu zdrojů. Z hlediska cestovního ruchu je asi nejzajímavější hlava VI, o přírodních léčebných lázních a lázeňských místech. Je zde zakotven proces stanovování přírodních léčebných lázní ale i jejich rušení. Podle § 25 odst. 3: „Přírodní léčebné lázně stanoví ministerstvo vyhláškou z vlastního podnětu, na návrh obce, na jejímž území mají být přírodní léčebné lázně stanoveny, nebo na návrh fyzické nebo právnické osoby, která hodlá využívat místní přírodní léčivé zdroje nebo klimatické podmínky příznivé k léčení k poskytování lázeňské péče.“ Množství dnešních uznaných lázní tedy nelze chápat jako trvalé, i když v praxi je stabilita vysoká, autor článku se setkal např. s úvahou zřídit v Kutné Hoře pro podporu turistiky také lázně. Vedle přírodních léčebných lázní je třeba odlišovat léčebná místa. Zákon upravuje i povinnosti vlastníků nemovitostí, výkon státní správy či třeba pokuty.

K dílčím problémům byla vydána např. ­vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 423/2001 Sb., o zdrojích a lázních, nebo vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 275/2004 Sb., o požadavcích na jakost a zdravotní nezávadnost balených vod a o způsobu jejich úpravy. Existují i více než dvě desítky dalších detailních právních předpisů týkajících se léčebných lázní a léčivých zdrojů, jako jsou např. vyhlášky Ministerstva zdravotnictví o ochranných pásmech přírodních léčivých zdrojů.

Lázeňský zákon byl již několikrát novelizován, ale šlo obvykle jen o drobné změny způsobené spíše úpravou souvisejících právních předpisů. Lázeňský zákon je hodnocen vcelku pozitivně, i když má některé slabiny, takže na rozdíl od často sporné právní úpravy podnikání v cestovním ruchu, která se nyní transformuje, je právní řešení lázeňství přijatelné a poměrně stabilní. Lázeňství samozřejmě ovlivňují i další předpisy jako vodní zákon č. 254/2001 Sb. nebo stavební zákon č. 183/2006 Sb.

JUDr. PhDr. René Petráš Ph.D.pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity Jana Amose Komenského
petras@prf.cuni.cz