Co to tam čouhá?

Přitáhnout pozornost a turisty nebylo nikdy snadné. V průběhu věků urazila při řešení tohoto úkolu města a jednotlivci dlouhou a často absurdní cestu. Od Kolosu rhodského, který se kdysi tyčil nad přístavem a vzbuzoval ve středomořských námořnících pocit bázně, až k Eiffelově věži, která je dnes symbolem Paříže a všeho francouzského po světě. Velkolepost byla dlouho způsobem, jak přitáhnout davy.

Pro mnoho severoamerických měst, která se vydala cestou této historické tradice, znamenala velkolepost takové věci, jako je Empire State Building v New Yorku, bývalé Světové obchodní středisko, Washingtonův monument ve Washingtonu D.C, obří oblouk v St. Luis nebo Vesmírná jehla v Seattlu. Ale v případě menších měst a jednotlivých podnikatelů, kteří sice chtěli z této tradice těžit, ale měli na to mnohem méně prostředků, se tato velkolepost rychle přetvořila v něco, co bychom mohli nazvat „kultem kýče“.

S tím, jak éra automobilů postupně nahradila velkou éru železnic a obrovskou rozlohu Severní Ameriky prokřižovaly dálnice, potřebovala malá města a vlastníci restaurací podél silnic vymyslet důvod, proč by se u nich projíždějící cestující měli zastavit. A tak začal „kult kýče“ lákající návštěvníky k zastávce obřími a často bizarními silničními atrakcemi.

Dnes jsou okraje silnic zaneseny tisícovkami těchto kýčovitých monumentů – od ufonských talířů po obří žáby, od koblih až po dinosaury. Staletá tradice se teď transformovala tak, aby vyšla vstříc specifickým komerčním potřebám a často podivnému vkusu byznysu při okraji silnic.

Když jedete pouští na východ od Los Angeles nemůžete si nevšimnout obřího apatosaura a obřího tyrannosaura se skluzavkou na ocase, vyrůstajících z pouště. Oba postavil Claude Bell před čtvrtstoletím, aby přilákal návštěvníky do svého osamělého podniku, hostince Wheel Inn na dálnici I-10.

Návštěvníci Castrovillu, malé zaprášené farmářské vesnice ve střední Kalifornii, nemohou přehlédnout obří artyčok před vchodem restaurantu Obří artyčok. Castroville, kde se koná každým rokem dvoudenní artyčokový festival, má ještě jeden nárok na slávu. V roce 1964 se tam královnou krásy festivalu stala Marilyn Monroe.

Silniční kýč a jeho uchvacující moc přitáhnout turisty není jen pouhým reliktem minulosti, ale tradicí, která žije i dnes. Jako příklad můžeme uvést úsilí města Soap Lake ve státě Washington s populací 1 700 obyvatel. Kdysi, tak před sto lety, to bylo prosperující lázeňské letovisko. Dnes se Soap Lake rychle mění v město duchů. Turisté, kteří kdysi zaplavovali břehy minerálního jezera a užívali vodu srovnatelnou s věhlasnou vodou v německém Baden Badenu, vyměnili nyní léčivé vody za moderní medicínu. Byznys upadá a město Soap Lake vysychá.

Obyvatelé města věděli, že by měli něco podniknout. Nedaleká obrovská přehrada Grand Coulee přitáhla ročně 1,5 milionu turistů, ale málokdo z nich se obtěžoval navštívit letité lázně v Soap Lake. Takže po několika neúspěšných pokusech o revitalizaci města napadla dva místní obyvatele, Brenta Blakea a Johna Glascoa, spásná myšlenka. Zkonstruují největší lávovou lampu na světě a šoupnou ji přímo do centra města! Že to zní poněkud šíleně? Ani ne, když vezmeme v úvahu, že tato země se pyšní nejvyšším teploměrem na světě, největší světovou lahví na mléko, největší botou a klubem provazů, které každoročně přitáhnou bezpočet návštěvníků.

Lávové lampy byly oblíbeným domácím kýčem v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Tyto lampy měly kónický cylindr, naplněný hustou viskózní kapalinou. Když se zespoda osvítil, stoupaly a klesaly v cylindru kapky slizu a vypadaly jako láva, což poskytovalo hodiny a hodiny přihlouplé zábavy. Pan Blake argumentoval tím, že se lávová lampa k Soap Lake velice dobře hodí, že působí uklidňujícím dojmem, jak se na lázeňské město sluší, a ztělesňuje vulkanickou aktivitu, jíž se vyznačovala geologická minulost regionu.

„Lidé se na to přijedou podívat z celého světa, podobně jako se jezdí dívat na jiné úctyhodné objekty,“ řekl pan Blake. A zdá se, že ve světě, ve kterém lidé stále sjedou z cesty, aby se podívali na nějakou tu absurditu, má tradice velkoleposti a kult kýče velkou naději na přežití.

Kip Bauersfeld

 www.giantlavalamp.com