Co všechno likviduje terorismus?

Teroristé vyhráli, aniž by cokoliv vyhodili do vzduchu a podařilo se jim povýšit chaos v letecké dopravě na novou kvalitativní úroveň, nechal se slyšet Ernest H. Robl, fotožurnalista, zabývající se více než 30 let tematikou dopravy a cestování. A měl na mysli nová bezpečnostní opatření v letecké dopravě po odhalení plánů na útoky v deseti letadlech v Londýně.

Problém tkví v dalším omezení věcí, které si cestující s sebou smějí vzít do palubního zavazadla, pokud si ovšem mohou vzít palubní zavazadlo vůbec. Před pár lety nám zakázali brát si s sebou ostré předměty, zapalovače, spreje pod tlakem a tak dále. Později jsme se začali zouvat. Teď přicházejí na řadu tekutiny, gely a veškerá elektronická zařízení. Robl je toho názoru, že pokud zůstane zákaz brát si s sebou do kabiny laptopy nebo drahá fotografická zařízení v platnosti i jen krátkou dobu, může způsobit pád některých labilnějších leteckých společností, protože přijdou o business klientelu.

„Také mi není jasná jedna věc. Ze zpráv, které jsem slyšel, nevyplývá, jestli tato omezení platí jen pro Velkou Británii nebo i pro celou Evropu a jestli jednotlivé země nezavádějí jejich jiné verze,“ píše Robl. „Protože pak si dovedu představit někoho, kdo s kamerou a s laptopem odletí do určité destinace, ale nebude je schopen přivézt zpět.“

Nejen byznysmeni a fotografové nejsou ochotni svěřit své drahé vybavení prostoru pro zavazadla (poškození cenných věcí aerolinie podle stávajících pravidel nehradí, a i v případě, že by k tomu přistoupily, nemohou nahradit navždy zničená data). Je více profesí, jejichž vykonavatelé střeží svoje propriety pečlivěji než vlastní oko – například hudebníci.

Léto je obdobím hudebních festivalů a zákaz vstupu na palubu letadla s příručním zavazadlem je pro mnohé z hudebníků naprosto nepřijatelné. Mnozí z nich mají velmi cenné nástroje zapůjčené například ze státních sbírek a podle smluv je za žádnou cenu nesmějí odložit mimo dohled. V zavazadlovém prostoru nepanují zrovna podmínky příznivé křehkým předmětům. I při mém vlastním skromném cestování se mi stalo, že jsem na letišti přebíral rozštípnuté pádlo, kletr pomlácený tak, že v něm neudržel tvar ani plechový ešus a kufr rozpáraný do té míry, že jsem ho musel přesypat do igelitového pytle. Jak by dopadly takové stradivárky?

Proto celkem chápu dirigenta moskevského Velkého divadla Alexandra Vedernikova, jehož hudebníci končili své londýnské turné 20. srpna. Pravil, že pokud se podmínky přepravy nezmění, pojede orchestr z Londýna do Paříže vlakem a teprve tam nasedne do letadla do Moskvy.

Milan Vodička napsal ve svém komentáři v MF DNES 11. srpna: „Od včerejška se už někde musí létat bez tašek. Jednou se možná budou pasažéři muset na letišti svléknout a dostanou pantofle a cosi na způsob řízy. Bude to nepohodlné a bude to nedůstojné, ale to se uprostřed války stává.“

Dodal bych, že mezi řízou a rubášem není až tak propastný rozdíl.

Dean Valášek