COT na cestách – Keňa magická – den pátý

Musím přiznat, že dnešek byl odměnou za včerejší jumping road. Delta Dune Lodge je robinzonovské zákoutí a dopoledne i odpoledne tak trochu patřilo odpočinku a oceánu. Ale protože Keňa je rozporuplná, dostála slovu i dnes a do koktejlu zážitků přimíchala návštěvu nedaleké muslimské vesnice – komunity pro zdejší kraj tak typické. A nemohli jsme si nechat ujít jedno cestovatelské klišé, totiž sundowner na člunu v ramenech delty Tana.

Daniel Defoe se pro svůj román neinspiroval v Keni, ale ten, kdo před takřka pětadvaceti lety zhmotnil myšlenku Delta Dune, musel jeho román číst. Jestli hlavním cílem cestování jsou neopakovatelné a nevšední zážitky, pak tady je najdete. Nekonečná pláž, na které nenajdete žádné slunečníky, žádné hotely, žádné rekreanty. Ostatně, otevřený oceán se k plavání příliš nehodí. Při odlivu si můžete zajezdit na trojkolce poháněné větrem, při přílivu skákat do vln. Ale krom dvou domorodců za den, kteří sem zavítají bůhvíproč, nepotkáte živou duši.

K tomu přičtěte sruby poházené po planině a několika kopcích kolem, příjemný oceánský vítr, velejemný písek a palmy a máte v součtu něco, co se ráji nepodobá, ale co jím je. Zapomněl bych, je tu jediné místo, kde vás dožene wifi a to ještě na požádání. Božský klid. Pravda, budete si muset připlatit, protože noc tady není z nejlevnějších, ale když přičtete kulinářské orgie zdejšího šéfkuchaře Daniela, stojí to za to.

U Daniela se musím zastavit. Sice krátce, protože africké gastro bude mít svůj speciální souhrnný díl, ale dnes musím. Vždy si jdu prohlédnout kuchyni. A jsem připraven na velmi skromné podmínky. V čem ale vaří tenhle mladík, je doslova k nevíře. Navíc, je to kuchař amatér, v pravém smyslu toho slova. Pokud netušíte, sáhněte po slovníku francouzštiny… Tenhle chlapík servíruje jednou bezchybný seafood, podruhé takřka dokonalou Francii a potřetí vlastní svahilské variace. Musím tímto pozdravit Michala Bobko, nejlepšího českého šéfkuchaře, s nímž jsem měl možnost se osobně seznámit a zblízka ho pozorovat pár měsíců při práci. Michale, tohle bych ti přál zažít. A ochutnat.

Brzké odpoledne patřilo návštěvě zdejší komunity. Vesnice nás přijala, ale o otevřené náruči bych nemluvil. Život tu není snadný, možnost vymanit se z jeho kolejí není  běžná. Existuje, ale v tomhle bodě na sebe narážejí dva světy. Jeden tradiční, druhý moderní. Někdo by chtěl odejít, ale nemůže, někdo může, ale nechce. Za hodinu se toho ve skutečnosti moc nedozvíte, zvláště když nedůvěra k bílým mužům je celkem zjevná. Ne pouze u dospělých, i u dětí ve škole. Pravda, u těch aspoň na chvíli v očích vítězí zvědavost. Ti lidé jsou chudí, ale ne nemajetní, malinká vesnice se stará o stádo několika set krav a to není málo ani u nás. Žijí v přírodě, s přírodou a bohem. Většinou netouží po ničem jiném, protože nic jiného neznají. Dodržují řád a pravidla, platící od nepaměti. Bydlí tak, jak jsou zvyklí po staletí. Jen čas od času i sem přijde něco nového – motocykl, solární panely, walkman… Jsou tu celkem běžné. A mladší se ptají. Starý a nový svět se potkává.

Myšlenky od vesnice a školy, jaké u nás neznáme, se neoddělují nijak lehce. Ale západ slunce na člunu, gintonic a Danielova skvostná večeře překryjí všechny úvahy barvotiskovou reklamou na ráj. Ostatně, proč ne? Zítra čeká nejvyhlášenější pláž jižního pobřeží, Watamu. A rozhodli jsme se i pro večer v místním nočním baru.

Čtvrtý díl našeho putování najdete ZDE.

Foto: autor