Nedokážu pojmenovat ten důvod, proč budu mít Keňu rád. Ale naprosto přesně vím, že se tam chci vrátit. Nejspíš za to může ta bizarně malebná směsice, v níž vedle sebe – zcela nepatřičně a přitom v naprostém souladu – existují protiklady.
Život v Keni má jiné priority. Plyne svým způsobem neskutečně pomalu, ale naráží na zrychlený puls globálního světa. Města rostou rychleji, než jsou schopna snést. Jestliže oficiální údaje přičítají například Mombase maximálně sedm set padesát tisíc obyvatel k polovině roku 2008, Keňané sami dnes aktuálně uvádějí číslo kolem dvou milionů. Rozpínavost k trojnásobku během tak krátké doby má svá negativa – to město je stěží schopno pojmout samo sebe.
Tisíc barev, tisíc vůní
A podobný trend je cítit v celé zemi. V Keni na sebe narážejí dva světy – ten původní, tvořený uzavřený komunitami v rámci kmenů a ten moderní, otevřený veškerým vlivům. Typickým obrázkem keňské vesnice je stavení z větví a nepálené hlíny, se solárním panelem, před níž na motorce sedí mladík s mobilním telefonem na uchu. Mladíci posedávající v houfu s motorkami pod stromy, děti běhající naboso v červeném prachu… Typickým obrázkem keňského velkoměsta jsou tatáž chudinká stavení, krčící se pod billboardy před rozestavěnou výškovou budovou budoucího obchodního centra budoucí luxusní bytové rezidence. Ulice, v nichž se mezi nejnovějšími modely aut prestižních značek proplétají tuk tuky i dřevěné dvoukoláky tažené unavenými muži. Vše zahaluje babylónský ruch a vzduch ztěžklý doutnajícími ohništi, prořezávaný pětkrát denně teskně prosebně znějícím hlasem amplionů, co nahradily muezzina, svolávajícího k modlitbě.
Ten původní svět žije v neskutečně chudém prostředí vesnic, poschovávaných v savaně, kde jedinou obživou je zemědělství a obchod. Únik odsud není snadný, většina obyvatel vesnic stráví celý život v okruhu dvaceti, třiceti kilometrů – tam mají pole, povinné školy i potřebné obchody. Není snadný, ale je možný. Většina těchto lidí si ale svůj život jinde ani představit neumí. Nebo možná umí, ale tak trochu se ho bojí. Jsou zvyklí žít v přírodě, chodit pěšky, jíst, co si vypěstují. Jejich jediným bohatstvím jsou větší či menší stáda pohublých krav, koz či ovcí a pár slepic. Moc toho nepotřebují, důležitá je sounáležitost s komunitní rodinou, děti. Ten moderní se tlačí do měst a přiváží turisty z celého světa. Staví obchody, hotely, banky. Komplexy, v nichž běžný je luxus minimálně evropských, leckde arabských standardů. Pracuje s investičními nástroji, používá nejmodernější technologie, nosí současnou módu.
Na co Keňa umírá
Problémem současné Keni je infrastruktura – víceméně neexistuje veřejná doprava, kterou představuje pár dálkových autobusových spojů a pak především nájemní motocykly, tuk tuky a minibusy. Obrovským počinem je výstavba elektrifikované trati, která má spojit Mombasu, Nairobi a pokračovat dál na severozápad až do Ugandy. Druhá větev trati vede pak přes Tavetu až do Tanzanie, kde se napojuje na tamní železnici, třetí se v Nairobi odpojuje směrem na sever. Trať má být slavnostně otevřena v květnu příštího roku. Bude to obrovský impuls, jedinečná možnost jak pro turisty, tak pro domácí. Keňská vláda investuje nejen do železnice, ale i do silnic. Pravda je, že tak jako tak drtivou většinu silnic tvoří koleje vyježděné savanou, kde povrchem je červená hlína a kameny. Asfalt je na hlavních tazích.
Ty mlčky a nemilosrdně odhalují druhý současný problém, totiž odpadové hospodářství. Ta křoviště s bizarními ptáky, která jsem viděl po ránu kousek za Mombasou, byla ve skutečnosti křoviště se stovkami zachycených cárů igelitu. (Gl)Obalizace je dusivá, doslova a do písmene.
A pak je tu třetí problém, který je paradoxně cítit velmi silně, až to Evropana překvapí, protože žijeme v mylném dojmu, že současná migrační vlna a s ní spojená ne bezpečnost je problémem výlučně evropským. Keňa velmi trpí blízkostí Súdánu, Somálska a podobně zjitřených států. Turistický ruch tu v posledních letech klesl velmi výrazně. Jenže ona trpí zcela nezaslouženě a nepřiměřeně. Jistě, rizika existují, ale troufám si říci, že větší jsou dnes právě v Německu či Francii. Riziko v Praze a v Malindi je zhruba stejné. Vlastně takřka žádné. V Praze je sice prokazatelně méně islamistů, v Malindi ale zase dokonale funguje bezpečnostní aparát. Keňané vědí, co jim ubírá na kreditu – na příjezdových cestách do lidnatějších měst, v nichž by snad mohlo něco hrozit, stojí ozbrojené hlídky a opravdu každý se přes ně nedostane. Stejné hlídky stojí i před vstupy do míst, kde je větší koncentrace lidí, například do nákupních center. Při vstupu pak projdete osobní prohlídkou. Se sebevražedným pásem či bombami na těle zkrátka neprojdete.
Špinavá krásná holka
Politicky, ekonomicky, bezpečnostně i sociálně je Keňa zemí velkého třesku. To ale nic nevypovídá o její kráse.
O lidech, kteří jsou možná nedůvěřiví, když jim nedáte čas, aby vás mohli poznat. Ale jsou vstřícní, přátelští a pohostinní. Taky společenští, vtipní a usměvaví. Vím, obvyklé turistické klišé, všude jsou takoví. Jenže není to hra pro turisty, jak byste třeba čekali – vtipkují rádi a často jen tak, mezi sebou. Ostatně, svahilština ke slovním hříčkám přímo vybízí. Můžete si být jisti, že žádný Keňan vás nikdy a nikde neodmítne – když budete cokoliv potřebovat, nebude-li to mít sám, odvede vás vždy někam, kde to mít budou. Jsou hrdí a nade vše milují svou přírodu. Dokáží žít z mála a savaně vracejí, co ona jim dává. Nepřetvářejí ji se zpupností pánů tvorstva, ale chrání ji a slouží jí. Je obdivuhodné vidět, jak strážci parků vozí v obřích barelech vodu slonům a dalším obyvatelům savany třeba i více než třicet kilometrů daleko a sami jí přitom nemají nazbyt.
O přírodě, která sama je svírána odpradávna extrémy sucha a deště, vyprahlé savany i zelených údolí řek, a o jejích obyvatelích – zvířatech, která ač divoká, žijí v přirozené symbióze s lidmi, co neškodí. Upřímně řečeno, nejde jen o slavnou velkou pětku. Neskonale úžasné je projíždět při západu slunce rameny říční delty a pozorovat líné hrochy a k spánku se ukládající ptáky. Je to představení, které zvládne tři sta krát vidět každý, nejen pan Odvárka.
O zvycích, které jsou nejen praktické, ale také milé a hezké. Když přijdete v lepší restauraci k obědu či přijedete do hotelu, vždy dostanete malý vlhký ručník na otření rukou a obličeje, někdy studený, jindy horký, vždy ale sněhobíle čistý a voňavý. Cesty jsou prostě povětšinou prašné. Neptal jsem se, ale skoro bych si tipnul, že prazáklad je i tak trochu rituální, že nejde jen o očistu fyzickou, ale také o symbolizující očistu duše, něco ve stylu „Buď vítán, kdo v dobrém přicházíš.“ Když už jsme u cest, v Keni se jezdí vlevo, de facto bez značek, bez navigace a bez stresu. Stačí respektovat ostatní a zeptat se na cestu. Zvykem je používat klakson i při předjíždění – jednak dáte najevo, že předjíždíte, jednak vám ten před vámi případně ještě uhne. Milé a v našich končinách nevídané je i to, že zvláště v menších hotelích a restauracích se s vámi při odchodu loučí ne pouze manažer, ale veškerý personál. A na všech je vidět, jak moc jim záleží na vaší spokojenosti.
Chudá, bohatá, pro všechny
Možná jste čekali víc. Omlouvám se. Vím, jsou to jen střípky dojmů z jedné krátké cesty. Dojmů možná rozporuplných, ale pro mne určitě nezapomenutelných. Neměl jsem jiné ambice a jiná očekávání, než sbírat dojmy. Nejsem naivní, abych měl pocit, že můžu Keňu poznat za pár dní. Jsem za ty dojmy rád, protože dávají důvod se vracet. Asante sana, Kenya. Asante ni sana…
Ta citace z legendárního songu skupiny Jasná páka sedí, lépe to říct neumím. Keňa je pro mě špinavá krásná holka. Vzpurná, divoká i pokorná. Jde jen tak naboso, s nohama rozedřenýma do krve, která se mísí s červeným prachem savany i bílým prachem měst, jde v šatech barevných, i když trochu zašlých, možná i potrhaných, hlavu hrdě vztyčenou, s hlubokým, klidným a pevným pohledem, živočišnými a přesto ladnými pohyby. Někdy dychtivě gestikuluje, jindy zas vášnivě mlčí. Někdy sedí nehnutě celé hodiny, jindy s rozkoší protančí celou noc. Je neobyčejná. Podmanivá. Chytne vás neomaleně za rukáv. A vy půjdete s ní. Rádi. Omámení.
Mohl bych o našem krátkém setkání vyprávět hodiny, ale nebudu. Chcete-li víc, budete to muset vyzkoušet už sami. Keňa je chudá země, ale bohatě dopřeje všem, kdo mají zájem – silné zážitky dobrodruhům, malebnou romantiku zamilovaným i nevšední poznání a dokonalou péči zhýčkaným či rodinám s dětmi. Vedle sebe a v jednom čase nabízí divoká tajemství savany, hlubokou krásu hor, takřka ztracená dědictví dávné historie i nespoutatelnou nekonečnost oceánu. Pomalý čas vesnic i zrychlený tep velkoměst. Zažijte si ji sami!
Foto: autor
Vážení čtenáři, Váš oblíbený portál Celyoturismu.cz bude v horizontu 3 měsíců uzavřen. To podstatné z cestovního ruchu – vývoj, statistiky, analýzy, legislativní problematiku atd. – proto nově najdete na zpravodajském portálu Hospodářské komory ČR www.komoraplus.cz a také ve...
V Jihoafrické republice včera kvůli opakovaným nehodám přerušili provoz luxusního vlaku mezi Kapským Městem a Pretorií. Jde o výletní soupravu zvanou Modrý vlak, která turisty trasou dlouhou 1 600 kilometrů veze dva dny.
Cestovní kancelář Čedok představila nabídku exotických zájezdů na zimní sezonu. Její klienti mohou vybírat z cest do Dominikánské republiky, na Zanzibar, Maledivy a nově také do Keni a Mexika. Do dálkových destinací bude létat z Letiště Václava Havla Praha...
