Původně jsem myslel, že bude kamenný – ráno začalo návštěvou Opičí jeskyně, což je svérázný budhistický chrám, který má zvláštní půvab především v angličtině, protože tu vedle sebe v symbióze žijí monkey and monks… A den pokračoval důkladnou prohlídkou roztodivných kamenných tvarů a útvarů v blízkosti James Bond Island i na ostrově samotném.

Ráno dalo zpřesnění zase jinému českému úsloví. My říkáme „je počasí, že by psa nevyhnal“, v Thajsku klidně můžou říkat „je počasí, že by psa zpod auta nevyhnal“. A bylo horko, že nikdo nikoho nevyháněl. I na těch zvířatech je vidět, že zdejší kraj je klidný a mírumilovný. Už ve sloním táboře bylo fajn pozorovat psy, volně pobíhající vedle slonů a slepic s čerstvě vylíhnutými kuřátky. Podobnou symbiózu kolem Monkey Cave mají nastavenu psi a opice. Možná je to tím, že psi banány neradi, takže o kus žvance se neservou. A kdo už by hledal jiné důvody, v tom horku. Jeskyně samotná není ani příliš velká a význam má spíše pro budhisticky založené Thajce. Nicméně, když se zadíváte pozorně, přistihnete se, že v některých skalních útvarech, které si tu příroda vytvořila po svém, podobu Budhy najdete.

Po prohlídce jeskyně jedeme na molo v provincii Phang Nga, abychom se nalodili ne jeden z mnoha tradičních thajských člunů, které tu pendlují k ostrovu Ko Tapu, na němž se v roce 1973 natáčela část filmu Muž se zlatou zbraní z bondovské série. Pamatujete? To je ten s Rogerem Moorem. Cesta k ostrovu trvá zhruba hodinku, což je ideální čas sledovat výsledek toho, jak se tu před lety Oceán pral se Zemí. Všude kolem vás vystupují z vody ostře řezané skály, porostlé stromy a křovisky. Zvláštní je ta příroda, která si život vytvoří i tam, kde se zdá, že to nelze. Ještě, než se dostaneme na ostrov, máme možnost projet se na gumových člunech mořskými jeskyněmi a dotýkat se staletími zvrásněných skal, z nichž jako memento těch dávných bojů živlů dodnes visí nad vodami nesčetné kamenné hroty. Bizarní a krásné. A nevěřili byste, kudy se dá projet na člunu.

Hlavní atrakcí má být proslulý ostrov, na nějž jsou tu hrdí. Zájem turistů je obrovský. A pak jste na ostrově, který má svou nezaměnitelnou a z dálky viditelnou podobu a bezesporu i své kouzlo, které obdivují stovky turistů z celého světa, a vám hlavou svatokrádežně proběhne myšlenka, jak by tu bylo krásně, kdyby tu nebyli ti turisté. Možná by tu bylo krásně, ale stovky Thajců by zase neměly možnost vydělat si na živobytí převážením nadšených obdivovatelů ostrova, který měl to štěstí, že utkvěl v paměti někomu, kdo se v Hollywoodu stará o lokace.

Cesta z obdivovaného ostrova vede do asi ještě obdivovanější rybářské vesnice na ostrově Koh Panyee. Denně ji navštíví na pět tisíc turistů. O servis se tu stará na sedm set zdejších obyvatel, z nichž více než tři stovky ve vesnici přímo žijí. A jestli je úžasné, jak příroda dokáže zařídit život na skalách, kde objektivně být nemá, je ještě úžasnější, jak lidé dokáží zařídit život v místě, kde objektivně žít nelze. Podle evropských měřítek. Podle thajských ano, a dokonce spokojeně.

Vesnice má ještě jednu zvláštnost, v budhistickém Thajsku je totiž muslimská. No a co? Alláh i Budha to snášejí dobře a lidé to neřeší. Freedom je totiž slovo, které uslyšíte, když se kohokoliv zdejšího zeptáte na to, co je hlavním rysem Thajska. A kdokoliv vám to bude říkat, bude vám to říkat s hrdostí. Mimochodem, když už jsem zmínil islám, mám z dneška možná zajímavou poznámku do diskuse. Asi bychom ve vzdělané Evropě konečně měli začít dělat rozdíl mezi islámem a extremistickým islamismem. Můžu se mýlit, ale vidím mezi nimi propast stejně velkou, jako mezi národní hrdostí a nacionalismem.

Pominu skvělý oběd, který jsme tam dostali. Pardon, nepominu, protože konečně došlo i na trochu thajského spicy, což já rád. A jak vidno, stůl byl prostřen bohatě všemi dary moře. Taky jsem se s klidem vzdal večeře, vystačím si s banány. Ale zpět do vesnice. Otázka, zda lidé, kteří tam pracují, tam i žijí, mi prolétla hlavou už při příjezdu. Po krátké poradě s Agnieszkou jsme se shodli, že asi těžko, neb to fakt nevypadá, že by tam bylo kde žít. Přední prostor viditelně patří desítkám restaurací, za ním pak zadní prostor tvoří stovky metrů uliček s krámky, prostě tržiště. Ani jeden z nás v té chvíli ještě netušil, že s běžnou logikou vpředu/vzadu tu nevystačíme.


Existuje totiž ještě prostor za tím vzadu. Prostor za prostorem. Objevil jsem ho vlastně náhodou, s chutí na cigaretu. A jsem za to šťastný, i když mě to nejprve stálo pár stovek Bahtů. Nicméně byl jsem za cenu lahve slušné whisky uznán hodným vstoupit do světa, kam turisté běžně nechodí. Do světa za tím vzadu, kde pár stovek vesničanů žije, jí, spí, vychovává děti, kouká na fotbal, miluje a možná i nenávidí. Do světa, který je těžko pochopitelný. Do světa, který možná nemůžete pochopit, ale můžete mu věřit. Ta cena byla velmi přijatelná. Když mi dáma, listující si v koránu, tvrdila, že jinde si život představit neumí, ještě jsem se zdráhal. Když mi ale totéž potvrdil rybář, spravující sítě, i jeho žena, uspávající na kolenou chlapce, pochopil jsem. Ptal jsem se, jestli by přece jen nechtěli krásný dům ve městě a dobrou školu pro děti. A ten chlapík mi zcela bezelstně odpověděl, že ne, protože ve městě by nemohl mít člun. A školu že děti mít budou tak dobrou, jak budou chtít. A že na slušný život si tu vydělají, i když to není vždycky snadné. A že jsou tu doma. „Sabai D Kab,“ říkala mi jeho žena, když jsem odcházel. Což je něco jako „Jsme v pohodě.“… Na což já říkám: „Díky.“ Kob Khun Kab. Protože každý máme možnost volby. Zvolit to, co jiní nechápou, není špatné. Špatné je zvolit a lát světu či osudu či Bohu…

Mimochodem, vůbec nelituju těch banánů k večeři. Když k nim totiž přičtete kouzelně teplý večer ve Vijitt, vilku, kde z ložnice vstupujete rovnou do svého bazénu, slušnou kávu a vychlazené pivo, zdá se to být dobře zakončeným dnem. A zítra si dáme ještě jednu legendární filmovou – Maya Bay touží vidět snad každá žena. Že netušíte? The Beach… Leonardo DiCaprio…










Foto: Petr Karban