Poznání dneška je poněkud nečekané. Známá česká jazyková parabola „šlape v tom jako slon v porcelánu“ je, s prominutím, blábol. Slona totiž můžete nechat klidně šlapat i v porcelánu, jen mu musíte říct, že ho nemá poškodit. Možná se kvůli tomu budete muset naučit thajsky, ale jestli vám porcelán stojí za to, proč ne…
Slon je pro Thajce posvátné zvíře, symbol síly a ochrany. Svatokrádežně klidně řeknu, že Thajci v žebříčku hodnot mají první tři místa jasná – Budha, král, slon. Jen v nejbližším okolí Chiang Mai je na třicet sloních kempů, v nichž Thajci o slony pečují, cvičí je a pracují s nimi. Tahle symbióza dává slonům šanci na slušnou existenci a Thajcům v chudých horských vesnicích práci, protože sloní divadlo či projížďka na slonech jsou atraktivní turistická lákadla. Mimo kempy sloni žijí také, divoce v horách, ale v kempech jich je drtivá většina. Vybrali jsme si pro návštěvu ten největší, Mae Taman Elephant Camp.
Už přivítání je impozantní, protože se toho majestátního zvířete, na které jste běžně zvyklí v zoologických zahradách dívat z odstupu, můžete dotknout. Kdyby dotknout, dovolí vám sednout si mu na nohu, kterou vám ochotně nastaví a láskyplně si vás obejme kolem krku chobotem. Mimochodem, je porostlý jemně tvrdými řídkými chloupky, věděli jste to? Pak vám na přivítanou hrubou vlhkou a příjemně teplou sliznicí chobotu ještě vlepí na tvář hubičku. Tím jste prošli. Vítejte ve světě slonů…
Sloní show představí všechno, co domorodci dokážou slony naučit. A vy jen žasnete, jak se jeho majestátních leckdy až pět tun dokáže pohybovat lehce a elegantně a jak je schopen milimetrově přesných a jemných doteků nohama i chobotem. Sloni tu hrají na foukací harmoniku, žonglují s kruhy, tančí, předvádějí prostná, spolupracují při rovnání desetimetrových klád, masírují cvičitele chodidlem i chobotem, střílejí góly, zvoní na zvonce, vytahují vlajku a malují. Zatím je nejdražším obrazem světa No. 5 Jacksona Pollocka, ale nemusí to trvat dlouho. Možná budou artefakty z ateliéru slonů žádanější a miliardy poputují do kempu. Stačí šikovný galerista, trochu marketing.
Pokud jde o pohled na svět ze sloního hřbetu, stojí to za to. Není to sice úplně komfortní a skoro bych řekl, že vodiči slonů, co sedí přímo na hlavě, to mají pohodlnější, ale nemůžete chtít všechno. Prostě to jenom trochu hází. Jenže pak přijdete na to, že si klidně můžete sundat žabky a opřít se o drsný samet sloní kůže bosýma nohama a zjistíte, že svět je fakt fajn. Díky, Dathámé…
Svezení na voze taženém dvěma býčky tak atraktivní sice není, ale když zase přičtete, že s povozem můžete na silnici, přičemž ještě pořád je Festival vody, má to taky něco do sebe.
Do vesnice Ban Huyay Pa Rai jsme to ale radši vzali toyotou. Jedna z mnoha ve zdejším kraji. Roztažená na stráních a v údolíčku podél cesty k vrcholům hor. Tady mají to štěstí, že muži pracují vesměs ve sloním kempu. Ženy se pak starají o obchod, políčka a děti. Udržují tu tradiční zvyky, oblékají se jako kdysi, dodržují rituály. Protože rituál není zvyk. Zvyk je okov, rituál je jistota. Mimochodem, ty bronzové kruhy na krku nejsou fake, váží u dospělých žen tak od tří kil výše. Vesnice jsou chudé, ale ne zaostalé. Krása Thajska je totiž i v tom, že k životu tady mnoho nepotřebujete, stačí prostý přístřešek, kde máte trochu soukromí, kus půdy na zeleninu, sem tam nějaká slepice či kravka, alespoň nějaká práce. Ostatně, obchodovat se dá podél cest s kdečím. A leccos vám dá příroda sama, budete-li na ni trochu hodní.
Opouštíme vesnici, protože se ještě chceme svézt na bambusových vorech. Tady říkají rafty, ale jsou to normální vory, jen z bambusu, toho je tu všude dost. Thajsko v létě na severu taky nemá vody nadbytek, takže to velké dobrodružství nebude, peřeje veškeré žádné, voda si jen tak líně teče korytem po dně. Po monzunech jí tu bývá o dva metry více, a to je jiná, říká Sam. Věřím mu. Ale žádné zklamání to není. Musím totiž poopravit alespoň na tomto místě jednu věc. Do nadpisu seriálu zpráv a dojmů z téhle cesty jsem, poslušen zdrojů a kusých informací, které o Thajsku mám, vložil spojení „země úsměvů“. Platí, ale silnější pocit je, že je to země velmi klidná. Což bude Budhou. Jak známo, v pátek se soustředil, aby v sobotu mohl správně meditovat. S takovým přístupem je i obyčejná cesta na voru zážitkem – nohy ponoříte do vody, sebe do myšlenek a necháte se unášet těmi, které neznáte, ale jimž důvěřujete. Je to nesmírně očistné. Skoro škoda, že zítřek patří přeletu na Pukhet…
Ale rozloučím se gastronomickou exkluzivitou – čirou náhodou jsem ochutnal jedinečný dezert, banány smažené v kokosovém těstíčku, s medovosezamovou omáčkou. V restauraci, v níž jste uprostřed jungle i na toaletách. A venku na parkovišti pobíhají v dešti dva mládenci s deštníky a nabízejí je nově příchozím či těm již odcházejícím. Když jsem deštník odmítl, že mám déšť rád, chlapec se mi omluvil, že nechtěl rušit. No, chybí nám toho v Česku víc, než deštníky pro hosty restaurací…
Krásné Velikonoce vám všem!
Foto: Petr Karban
Vážení čtenáři, Váš oblíbený portál Celyoturismu.cz bude v horizontu 3 měsíců uzavřen. To podstatné z cestovního ruchu – vývoj, statistiky, analýzy, legislativní problematiku atd. – proto nově najdete na zpravodajském portálu Hospodářské komory ČR www.komoraplus.cz a také ve...
Kazašská nízkonákladová společnost FlyArystan spustí od 12. června přímé spojení mezi Prahou a kazašským Aktau. Odlety Airbusu A320 pro 180 cestujících jsou plánované vždy v neděli, od 6. července přibude ještě čtvrteční let. Dopravce si Českou republiku vybral jako...
Ras Al Khaimah doslova znamená špička stanu. Tento emirát skutečně na mapě tvoří severní špičku Spojených arabských emirátů, s nimiž sousedí se všemi vyjma Abu Dhábí. Místo na špici má ovšem i z hlediska udržitelnosti a zážitků.
