Etika jako fenomén interkulturality cestovního ruchu

Dnešní svět ruší hranice, lidé mají více volného času a cestují. Cestovní ruch je ekonomický sektor, který se velmi rychle rozvíjí. Jedním ze základních motivů turistů je touha poznat dosud nepoznané. Touha seznámit se s odlišnými kulturami, jejich morálními hodnotami, náboženstvím a způsobem života navštívené země. V centru jejich pozornosti jsou zvyklosti navštívené země, architektura či gastronomie.

V rámci setkávání pracovníků v cestovním ruchu se zahraničními turisty je etika jeho podstatnou součástí. Zasahuje do všech jeho segmentů, zejména do oboru služeb a produktové nabídky. Podle Jana Sokola je „etika (z řec. ethos obyčej, zvyk, péče) filosofická nauka o správném jednání. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, případně ji zdůvodnit. Morální pravidla různých tradičních kultur jsou si v mnohém blízká. Většinou vyžadují od každého člověka jistá omezení (nezabiješ, nepokradeš, zákaz lhaní apod.). V současné civilizaci, kde spolu žijí lidé z různých kultur, resp. lidé, kteří se k žádné tradiční kultuře nehlásí, je společné založení mravních pravidel velmi aktuálním problémem také proto, že omezující pravidla tradiční morálky zpravidla platila pouze vůči příslušníkům vlastní skupiny, kmene atd.“

V cestovním ruchu se velmi často etika uplatňuje v tvorbě etických kodexů hotelových řetězců a profesních organizací. Ovšem pro praxi se toto ukazuje jako nedostačující. Je potřeba si uvědomit, že v cestovním ruchu velmi často dochází ke kulturním střetům, střetům rozdílných pravidel tradiční morálky turistů a rezidentů. Znalost interkulturních rozdílů a specifik jednotlivých kultur je zásadní. Hraje roli nejen ve sféře poskytování základních a doplňkových služeb cestovního ruchu, ale především je tím faktorem, jenž rozhoduje o spokojenosti turistů. Rozhoduje o jejich výsledném dojmu z navštívené země, o případné touze vrátit se a poznávat tuto zemi podrobněji. Z tohoto důvodu je pro pracovníky v cestovním ruchu potřebné sledovat měnící se segment přijíždějících turistů ve sféře příjezdového cestovního ruchu. Totéž platí i ve sféře cestovního ruchu výjezdového. V příjezdovém cestovním ruchu České republiky dochází během posledních pěti let ke značným změnám u zdrojových zemí, odkud do České republiky turisté přijíždějí (viz graf).

Graf – Procentuální změny počtu turistů zdrojových zemí po pololetích v letech 2012–2016 se základnou v 1. pololetí 2012

Zdroj: Vlastní zpracování podle ČSÚ, 2016

Cestovní ruch v podstatě participuje na touze člověka poznávat nové, odlišné kultury i nová místa, staví na interkulturní výměně veškeré své bytí. Vzájemné poznávání a obohacování navštěvujících se kultur je rovinou interkulturní spolupráce i tvorby produktu a nabídky služeb v cestovním ruchu. Mělo by docházet k poznání vzájemně se setkávajících kultur. To vše bez povyšování se jedné kultury nad jinou, při vzájemném respektování interkulturních odlišností. Jejich respektování je v podstatě primární záležitostí, neboť pochopení těchto odlišností příslušníkem jiné kultury, podle mnoha odborníků (Philip R. Haris, Robert T. Moran, J. Sokol, Z. Pinc a další), prakticky není možné. Například Jan Sokol, který rozděluje „tři roviny etiky jako:

• společný mrav,
• individuální morálku,
• etiku jako hledání toho ‚nejlepšího‘“,

dodává, že společný mrav je „neobyčejně účinný a jednoduchý, selhává však v okamžiku, kdy na sebe narazí dva různé mravy…“ Proto jsou mezikulturní konflikty tak časté i beznadějně neřešitelné.

Cestovní ruch je sektorem, který musí počítat a pracovat se skutečností, že turista, cizinec, příslušník „své“ kultury přijíždí do odlišné země, jež je mu zcela neznámá. Koneckonců právě to bývá důvodem jeho vycestování do této krajiny. Není zpravidla připraven na skutečnost, že se ocitne ve „společenství, které má též společný mrav, ale jiný od mravu společnosti, z níž pochází“. Z toho plyne, že cestovatelské setkání lidí odlišných kultur je moment „par excellence“ pro vznik různých nedorozumění a mezikulturních konfrontací.

Úlohou pracovníků v cestovním ruchu je tato nedorozumění a interkulturní konfrontace eliminovat. Pokud si nebudou jistí pravidly morálky jim neznámé kultury, bylo by vhodné, aby se řídili „zlatým pravidlem“, různě formulovaným v různých kulturách, sice pouze empirickým, leč týkajícím se mezilidských vztahů.

„Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ Zmíněné pravidlo předpokládá, že základem dobrých vztahů je schopnost představit si sebe sama na místě druhého. Zbavit se přirozené sebestřednosti a korigovat své jednání s ohledem na druhé. A upřímně – kde jinde by toto pravidlo mělo platit víc, než ve sféře cestovního ruchu, ve sféře, která je založena na poskytování služeb, vzájemné toleranci a respektu specifik národů různých kultur?