Genius loci: Cesty, jimiž kráčela smrt

Lidé, kteří sem přicházejí, většinou bezděky ztlumí hlas. Zvážní. Ať procházíte mezi zdmi Terezína nebo ostnatými dráty komunistických lágrů, všude na vás dýchne chladné memento mori. Prach jsi a v prach se obrátíš. Přesto sem lidé jezdí. Nebo spíš právě proto. Kvůli poznání historie, pocitu mrazení v zádech a snad i kvůli zamyšlení nad vlastními hodnotami, smyslem života či vztahem sebe sama k okolnímu světu.

Ve druhé polovině roku 1941 vstoupilo „konečné řešení židovské otázky“, jak nacisté eufemisticky nazývali program likvidace evropských Židů, do závěrečné fáze. Provedením tohoto úkolu byly pověřeny jednotky SS a jim podřízené policejní složky. Koordinátorem se stal šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) Reinhard Heydrich, který k tomu dne 31. července 1941 obdržel oficiální pověření od Hermanna Göringa jako předsedy Ministerské rady pro obranu říše a Hitlerova zástupce. Hitler byl netrpělivý a žádal, aby co nejdříve byly zbaveny Židů Německo, Rakousko a Protektorát Čechy a Morava. Heydrich věnoval „konečnému řešení“ jednu z prvních porad svého nejužšího štábu dne 10. října 1941. Bylo na ní rozhodnuto, aby několik tisíc Židů z protektorátu bylo deportováno do ghett v Lodži a Minsku, další pak byli nejprve soustředěni v ghettu na území českých zemí. Za nejvhodnější místo pro tento účel byl označen Terezín (Blodig, V.: Terezín – vznik ghetta, www.holocaust.cz ).

Terezín byl založen jako vojenská pevnost na konci 18. století. Mohutné valy a hluboké příkopy, které dodnes obklopují město, umožnily jednotkám SS vytvořit z bývalého pevnostního města dokonale izolované ghetto. Během necelých čtyř let jím prošlo na 140 tisíc vězňů – mužů, žen i dětí. Většinu z nich čekal transport dále na východ – do vyhlazovacího tábora Osvětim – Birkenau.

Terezín dnes dosahuje třetinové návštěvnosti ve srovnání s Osvětimí. Dojde-li však ke spojení s uvažovaným památníkem Richard, situace by se mohla změnit

Krátce po skončení války, v roce 1947, přijala československá vláda rozhodnutí o zřízení památníku v Terezíně, s cílem udržovat pietní místa v původním stavu. Pro paměť i výstrahu budoucím generacím. Dnes patří podle výzkumu agentury CzechTourism Památník Terezín mezi deset nejnavštěvovanějších turistických atraktivit České republiky – v roce 2008 sem zavítalo 443 tisíc návštěvníků.

„Památník Terezín je jednou z nejvýznamnějších památek na hrůzy války u nás,“ říká Kamil Soukup z Centra cestovního ruchu Litoměřice. „Je spravován velmi citlivě a díky tomu i díky dobré dostupnosti, rozšiřující se nabídce služeb a blízkosti dalších atraktivit se mu daří se udržet v Top 10.“

Mohutné valy a hluboké příkopy umožnily vytvořit z Terezína dokonale izolované ghetto

Dark tourism podle Soukupa představuje fenomén, jehož velký potenciál je zatím využíván hlavně v zahraničí. Zkušenosti prý ukazují, že dark tourism pomáhá udržet připomínky válečných či jiných hrůz a zároveň může být i určitým motorem pro udržení či rozvíjení cestovního ruchu.

SS komando B5

Na jaře roku 1944 začaly u nedalekých Litoměřic práce na výstavbě podzemní továrny s krycím označením B5 – Richard. Přesun životně důležité výroby do podzemí si vynutily stále větší škody způsobované německému válečnému průmyslu spojeneckým bombardováním. U Litoměřic měla být v podzemních prostorách po hlubinné těžbě vápence vybudována podzemní továrna pro výrobu firem Auto union a Osram.

„V úloze stavebníka Richardu vystupovalo Speerovo ministerstvo zbrojení,“ říká historik a montanista Roman Gazsi. „To také stavbu financovalo. Za součinnosti Speerových zmocněnců řídil stavbu SS-Führungsstab B5, který později dohlížel i na výrobní program.“

K uspokojení nenasytných nároků podzemní stavby na pracovní síly bylo třeba vybudovat v Litoměřicích koncentrační tábor. Jeho vybudování a ostrahu mělo na starosti SS komando B5. V letech 1944 – 1945 pracovalo na stavbě podzemní továrny na 1 200 civilních zaměstnanců. Největší část pracovních sil – až 4 000 osob denně – však tvořili vězňové z koncentračních táborů v Litoměřicích a Terezíně.

Vstup do lágru Vojna. Prací ke svobodě, nebo Arbeit macht frei? Podobnost čistě náhodná?

Po válce se do podzemí ještě na několik let vrátila těžba vápence. V roce 1962 však byla těžba ukončena a desítky kilometrů chodeb a sálů pohltila temnota. Z té Richard na krátkou dobu vyrušili až filmaři Československé televize, kteří zde v letech 1984 – 1989 postupně natočili třídílný dokument Tajemství podzemní továrny Richard. Naposledy se kamery do bývalé nacistické továrny vrátily v roce 2009 – tentokrát však měl filmový štáb zvláštní poslání.

„V úterý 17. února se v podzemí bývalé továrny Richard I konala rozsáhlá akce, která měla za úkol zmapovat současný stav podzemí, a hlavně natočit krátký dokumentární film,“ vzpomíná Roman Gazsi. „Několikahodinové natáčení bylo zajištěno celým týmem mosteckých báňských záchranářů společně se zaměstnanci úložiště radioaktivních odpadů Richard.“ (Část podzemí využívá Správa úložišť radio­aktivních odpadů – pozn. aut.)

Film vznikl na objednávku města Litoměřice a jeho nejdůležitějším posláním bylo představit projekt budoucího muzea, které by zde mohlo podle plánů města vzniknout.

Prací ke svobodě

Známé heslo nacistických koncentráků „Arbeit macht frei“ z českých zemí nezmizelo ani po konci války. Nastupující komunistická diktatura je chutě převzala a veškerou invencí strůjců novodobých koncentráků byl překlad do jazyka českého. Nápis „Prací ke svobodě“ tak na dlouhá léta zakotvil nad branami tzv. nápravně pracovních táborů, kam komunistický režim uklízel nepohodlné osoby – demokraticky smýšlející odpůrce režimu, hrdiny protifašistického odboje stejně jako nacistické válečné zločince, kolaboranty či „obyčejné“ vrahy a recidivisty.

Tábor nucených prací Vojna byl vybudován v letech 1947–1949 německými válečnými zajatci uprostřed lesů, 5 km jihovýchodně od Příbrami, v místě známém výskytem stříbrné a uranové rudy. Stejně jako v podobných zařízeních na Jáchymovsku i zde byli vězni využíváni jako levná pracovní síla při těžbě této strategické suroviny. Když byli na přelomu 40. a 50. let váleční zajatci na základě uzavřených mezinárodních smluv odsunuti do Německa, byl tábor reorganizací přeměněn na Nápravně pracovní tábor Vojna, kam byli umisťováni především „… nejnebezpečnější, zvláště státně bezpečnostní zločinci…“.

Richard – uvnitř továrny na smrt. Jednou tu možná bude památník jako v Terezíně

Dnes je památník Vojna součástí Hornického muzea Příbram. V roce 2009 jej navštívilo téměř 30 tisíc osob, což bylo třikrát(!) více než v roce 2007. Pietní místo bylo – podobně jako Památník Terezín – vybudováno na základě rozhodnutí vlády po změně společenských poměrů (usnesení vlády ČR č. 609 ze dne 16. 6. 1999). Velkou část návštěvníků tvoří školní výpravy, v době prázdnin a dovolených také rodiny s dětmi. Často jde o přímé účastníky či rodinné příslušníky nebo pozůstalé po politických vězních. Památník Vojna se však těší také pozornosti studentů a zahraničních univerzit včetně vysokých škol ze zámoří. Jejich cesta sem vede za poznáním prostředí a doby neslavně proslulé v moderních dějinách naší země a v širším kontextu celého východního bloku.

„Návštěvníci z řad bývalých politických vězňů nejčastěji vzpomínají na období, kdy zde nedobrovolně trávili část svého života,“ říká ředitel Hornického muzea v Příbrami PaedDr. Josef Velfl. „Vybavují si, co se nacházelo v jednotlivých historických vězeňských objektech nebo v rámci uranových dolů Vojna I a II, situovaných u tohoto někdejšího vězeňského zařízení. Mladí návštěvníci, kteří nezažili období totality, jsou většinou šokováni ponurostí prostředí – například korekce, bunkru, vyšetřovny StB a podobně.“

Budoucnost minulosti

„Představ si, že jsi jeden jediný člověk, který hovoří španělsky,“ přibližuje mi Roman Gazsi ponurou atmosféru litoměřického lágru. „Pokud jsi měl nějaké kolegy, které přivezl vlak do Litoměřic, jsou dávno mrtví. Ve čtyři ráno na tebe někdo řve. Musíš okamžitě ven z papírového pytle, kterým ses přikrýval, a už tě ženou ven na apel. Okolo ostnaté dráty, stráže se psy a nad tebou strážní věže se světlomety. Možná budeš pracovat venku, možná půjdeš do podzemí. Všichni na tebe řvou německy a ty se snažíš pochopit, co po tobě někdo chce…“

Osobní sekretář a ceremoniář litoměřického biskupa Martin Davídek při podzemní mši za všechny oběti továrny a koncentračního tábora

Při průzkumech v podzemí továrny občas sedává sám při svitu baterky a prohlíží si nosníky nad ostnatým drátem. „Občas někde kápne kapka vody nebo zašustí kámen, který se sesunuje po závalu. Chápu, že se to takto těžko vysvětluje. Musel bys tam být.“

Právě tyto nesdělitelné pocity a prožitky vedou každoročně miliony lidí k tomu, aby se účastnili fenoménu jménem „dark tourism“. Snad nejznámější destinací temné turistiky v Evropě je koncentrační tábor Osvětim – Birkenau v Polsku. V roce 2009 prošlo jeho branami 1,3 mil. návštěvníků (z toho 57 % zahraničních). Osvětim tak byla nejen nejnavštěvovanějším německým koncentračním táborem v Evropě, ale také nejnavštěvovanějším polským muzeem vůbec. Pro srovnání: V hromadných ubytovacích zařízeních v Polsku se každoročně ubytuje na 4 miliony zahraničních turistů. Z toho přibližně každý šestý navštíví Osvětim.

Památník Terezín dnes dosahuje přibližně třetinové návštěvnosti ve srovnání s Osvětimí. Dojde-li však skutečně k realizaci památníku Richard a jeho spojení s Terezínem, mohla by se návštěvnost obou památníků Osvětimi výrazně přiblížit. Ale to ukáže teprve čas. Hornické muzeum Příbram, jehož součástí je Památník Vojna, neřídí ekonom ani technik, ale pedagog – což můžeme chápat jako svého druhu symbol. Hlavní význam památníku vidí Josef Velfl v uchování hmotných dokladů neslavné minulosti pro budoucí generace. Jako varovné memento, aby se podobné události již nikdy neopakovaly.

Mementem však měl být i Terezín. Je ironií osudu, že tatáž vláda, která v roce 1947 zřizovala v Terezíně památník „na paměť a pro výstrahu budoucím“, ve stejné době na jiném místě budovala tábor, nad jehož vraty dodnes nápis velkými tiskacími písmeny hlásá svou propagandistickou pravdu o práci a svobodě.

Text: Jan Otava, Mag Consulting
Foto: www.richard-1.com , CzechTourism

Multimediální obsah k tomuto článku najdete na www.geniusloc.com