Hotely a složitá právní úprava cestovního ruchu

Právní úprava cestovního ruchu sice není příliš rozsáhlá, ale je velmi roztříštěná a navíc prochází v posledních letech řadou změn. Takováto nepřehlednost je typická právě pro normy týkající se hotelů. Zatímco třeba cestovní kanceláře mají přece jen právní úpravu (sice nijak jednoduchou a často se měnící, obsaženou zejména ve speciálním zákoně č. 159/1999 Sb. a s ním provázané smlouvě o zájezdu v občanském zákoníku), předpisy upravující fungování hotelů jsou roztříštěny na velmi různorodá a často nečekaná místa v právním řádu.

Veřejnost včetně profesionálů v cestovním ruchu by asi uvítala, kdyby právní úprava byla systematická, přehledná a stabilní. Komplexní řešení je charakteristické zejména pro trestní nebo pracovní právo, kde je převážná část norem koncentrována v trestním zákoníku či zákoníku práce. K mnoha otázkám jako výše zmíněné činnosti cestovních kanceláří je alespoň speciální zákon zachycující větší či menší část relevantní právní úpravy. Hotely však patří k problémům, jejichž právní řešení je naprosto nepřehledné, což není v cestovním ruchu věc neobvyklá. Platí samozřejmě tzv. legální licence (co není zakázáno, je dovoleno), což dává i při podnikání v oboru hotelů obecně volnost, která je však omezena řadou norem.

Jádrem úpravy je smlouva o ubytování § 2326–2332 nového občanského zákoníku pro hotely i jiná ubytovací zařízení. Ubytovatel poskytuje ubytovanému přechodné ubytování obvykle na ujednanou dobu a objednatel platí za ubytování a spojené služby, v dalších otázkách se postupuje zejména dle ubytovacích řádů, které musí ubytovatel předem stanovit. Důležitým prvkem jsou také stavebně-právní předpisy (hlavně vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území), kde je na poměrně izolovaných a roztříštěných místech např. definice hotelů nebo řada požadavků na jejich stavební podobu či vybavení (např. ohlašovač poplachů).

Význam pro hotely mají také např. některá ustanovení živnostenského zákona, pracovněprávní předpisy, občanskoprávní odpovědnost ubytovatele za škodu, veřejnoprávní ochrana spotřebitelů, autorskoprávní otázky, hygienické předpisy i mnohé další, přičemž rozhodně nelze přehlédnout předpisy daňové. Právní řád je komplikovaný a jednotlivá odvětví se od sebe výrazně liší, a to i svými koncepcemi a jakýmsi stylem, a bohužel uvedené předpisy spadají dokonce do většiny odvětví, a to zejména do práva správního, občanského, obchodního, finančního a pracovního.

Celou situaci komplikuje mimořádná nestabilita českého práva, která se týká i norem cestovního ruchu včetně hotelů. V praxi se přitom obvykle postupuje dle zaběhnutých zvyklostí, a to běžně bez znalosti, zda má daná otázka právní úpravu a kde je obsažena. V současnosti se asi nejvíce může dotknout hotelů připravovaná novela zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Uvažuje se o sloučení poplatků v cestovním ruchu, tedy poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt s poplatkem z ubytovací kapacity (§ 1 písm. b, e) do jednoho poplatku z ubytování. Je zajímavou otázkou, nakolik je známo třeba mezi pracovníky hotelů, že povinnost evidence hostů vyplývá právě z tohoto zákona. Dle § 3 zákona o místních poplatcích, který vymezuje poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt: „Ubytovatel je povinen vést v písemné podobě evidenční knihu, do které zapisuje dobu ubytování, účel pobytu, jméno, příjmení, adresu místa trvalého pobytu nebo místa trvalého bydliště v zahraničí a číslo občanského průkazu nebo cestovního dokladu fyzické osoby, které ubytování poskytl. Zápisy do evidenční knihy musí být vedeny přehledně a srozumitelně. Tyto zápisy musí být uspořádány postupně z časového hlediska. Evidenční knihu ubytovatel uchovává po dobu 6 let od provedení posledního zápisu.“

Před několika lety se uvažovalo, aby některá ustanovení týkající se hotelů byla vložena do zákona č. 159/1999 Sb., upravujícího hlavně podnikání cestovních kanceláří. Tento zákon byl ostatně koncem roku 2015 razantně novelizován a další změny budou nezbytné v roce 2017 kvůli nové evropské směrnici o zájezdech. Bylo by tedy možné přilepit normy týkající se hotelů k novelizaci zákona, ale vzhledem k jeho zaměření by to nebylo ideální řešení. Jinou dlouhodobě diskutovanou otázku představuje destinační management, kde se řadu let připravoval speciální zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu, ale na rozdíl od Slovenska (zákon o podpore cestovného ruchu z roku 2010) se ho zřejmě nedočkáme.

Hotely, a ostatně i celý cestovní ruch, se také musejí vyrovnávat s celou řadou nových problémů, na které značně tradicionalistická právní věda často reaguje pomalu. Jsou to např. složité otázky související s rozvojem informačních technologií, jako je problém rezervace ubytování či ochrany osobních údajů. Velké aktuální diskuse vyvolává mj. sdílená ekonomika. Právní aspekty jsou zde často zásadní – třeba u problému vymezení taxislužby jako koncesované živnosti, kdy rozhodují o legálnosti a případných sankcích.
 

JUDr. PhDr. René Petráš Ph.D.pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity Jana Amose Komenského
petras@prf.cuni.cz