Jak využít zážitkový turismus – a nepohněvat národní park?

Fantastický program „Po stopách Krále Šumavy“, který prezentovala Jihočeská centrála cestovního ruchu, by měli zažít všichni náctiletí v rámci výuky dějepisu. Podaří se to někomu, když jde o tolik diskutovaný národní park?

Jednou zažít je lepší než stokrát slyšet. Všude se konstatuje, že nedávné dějiny naší vlasti se netěší zájmu ani pedagogů, natož žáků. Starší generace taky nezajímala výuka o bitvě na Piavě nebo osvobozování od Němců. Jenže mít osobní vztah k historii národa je veledůležité a školy by měly mít zájem a možnost realizovat jej netradičními cestami, k nimž zážitková turistika bezesporu patří.

Chalupská slať

Jednu z takových možností prožít atmosféru těsně poválečného vývoje až do neprodyšného uzavření hranic železnou oponou předvedla novinářům Jihočeská centrála cestovního ruchu na fam tripu pod názvem Po stopách Krále Šumavy. Samotný program lze zvládnout bez velkých fyzických nároků pohodlně ve dvou dnech (resp. stačil by i jeden celý, ale k němu potřebujete noc).

Vztah Němců k území dokládají nové citáty na starých křížích

Kámen úrazu tkví v tom, že tajné přechody hranic i řádění jejich strážců šly po svých vlastních cestách bez ohledu na nějakou ochranu přírody, zatímco dnes je Šumavský národní park ukázkovým příkladem diskusí, co všechno (ne)zakázat. Třeba když je někam zakázán vstup kvůli ochraně tetřeva, kterému se ale dle sdělení zaměstnance parku paradoxně zalíbilo hnízdit za kopečky v Německu, například na okrajích sjezdovek, protože především miluje okraje světliny a lidé mu zřejmě až zas tolik nevadí. Ale zpět k věci. Jít delší kus přibližně po stopách převaděčů se dá opravdu jen výjimečně, školní výlety bych tam nedoporučovala, jakkoliv terén evidentně obhospodařovali lesáci. Ale ono by ten program šlo postavit i tak, aby národní park neutrpěl.

Kámen převaděčů

Například cestou v autobuse přiblížit reálie a atmosféru doby (třeba i promítnutím kusu Krále Šumavy, jako jsme jej viděli my), pak dojet k jednotlivým autentickým místům, kde by účastníci viděli a slyšeli co, kde a kudy (Chalupská slať, kámen převaděčů apod.), choulostivější místa obejít nebo objet – a večer dorazit k hotelu Alpská vyhlídka na Bučině. Nejen proto, že je tam za humny hranice a opravdu se tam ty hranice přecházely, ale hlavně proto, že u tohoto hotelu vybudovali maketu železné opony s dráty, vyvýšenou hláskou i dalšími zátarasy. Pro přiblížení, jak se pašovali lidé, stačí počkat na úplnou tmu a zkusit si jít pokud možno neslyšně kousek lesem. Když se povede zařídit, aby na závěr návratu přes železnou oponu (jsou v ní dvířka) putující nečekaně osvítil reflektor a ozval se štěkot psů a výstřely (jak to naaranžovali pro novináře), tak by to byl zážitek, na který hned tak účastník nezapomene. Tím by snad příroda neutrpěla. Běžné studentské skupiny by pak asi musely na nocleh přejet kousek někam na Kvildu, protože hotel Alpská vyhlídka má sice dost lůžek, ale v poněkud vyšší kategorii.

Maketa železné opony u hotelu Alpská vyhlídka na Bučině

Nazítří se pak můžete vydat na Knížecí pláně po stopách vesnic zničených po odsunu, prohlédnout si zrenovovaný hřbitov, který komunisté nechali zatlačit buldozery do země a památku na kostel, který komunisté zničili. V tom kostele byli pokřtěni a předtím trávili nedělní bohoslužby obyvatelé sousední vesnice v Německu i ti, kdo tam byli odsunuti nebo sami uprchli. Kostel byl exemplárně vyhozen do povětří právě v době, kdy v té německé vsi, odkud sem byl výhled, skončila mše. Aby viděli, co tehdejší režim umí. Ti Němci se po pádu železné opony vracívají a přispěli na opravu nejedné památky. Jejich vztah a vědomí dokládají nové citáty na starých křížích u cest: Vergib uns unsere Schuld – Odpusť nám naše viny (v té němčině je u viny jednotné číslo, přestože v Bibli mají množné). Je to možná výmluvnější než tucty konferencí.

Myslím, že takováhle výuka vlastních dějin by měla úspěch. Jenže by se toho musel ujmout nějaký nadšenec, který by to dal dohromady. Pro úplnost: stezky po stopách převaděčů jako výjimečná nabídka existují – jsou podstatně delší a náročnější a je to vždy pro menší počet účastníků a na omezený počet výjimečných termínů. Takže trochu jako zážitky s pozorováním zvěře v NP Šumava, které jsou vybookovány pár minut poté, kdy se zveřejní termíny. Pro organizovanou turistiku v širším měřítku by bylo nutné postavit program více mimo park.

Foto: Ing. Eva Mráčková