COT na cestách – Keňa – den druhý

Jestli jsem včera sliboval africkou faunu, za kterou se do Keni jezdí především, musím dnes všechny zklamat. Zvířata na safari, z metru, jsou jistě zajímavá, ale život sám je zajímavý. Nemohl jsem jinak, než dopřát si neplánovaně nabídnutou okružní cestu Taito Tavo – krajem obývaným kmenem Taito. Nachází se na severozápad od Mombasy…

Původně rovinatá savana bez varování přechází v pohoří velikosti Krkonoš, které uzavírá kouzelné údolí. Zatímco před horami je savana suchá, údolí i dlouho po období dešťů drží vodu a zelená se. Než tam ale dorazíme, čeká na nás úchvatná snídaně v savaně, v místě, které za dešťů slouží jako napajedlo. Voda, už jsem to zmiňoval, je bohatství. Taky bychom k ní asi chovali jiný vztah, kdybychom v období sucha měli vozit v barelech a cisternách vodu pro stáda slonů a lvů…

Savana kolem nás trochu klame. Vyprahlá zdá se bez života, ale všude kolem nás žijí zvířata. Upozorňuje na to ještěr, poklidně spící po celou dobu snídaně ve větvích stromu nad improvizovanou polní kuchyní. Upozorňují na to kmeny stromů, které běžně slouží slonům jako ideální nástroj pro drbání zad. Stejně, jako čtyři zebry, které se západem slunce potkáváme doslova pár kroků od rušné silnice. Jinak je ale klid…

V touze seznámit se s životem obyčejných lidí zastavujeme landcruiser u prvního stavení. Ale nejsme zde přijati s otevřenou náručí. Keňa je přátelská i nedůvěřivá. Ostatně, taky bych nezval všechny kolemjdoucí cizince do obýváku. Matka, zjevně vládnoucí rodině, povolává syna s povozem do bezpečí oploceného pozemku. Jedeme dál a jen po několika stech metrech narazíme na další stavení. Je tak prosté, že stěží najdete prostší. Malinký obdélníkový domek z nepálených cihel v ohradě z kmenů a větví, uvnitř jen to nejnutnější, ohniště na zemi. Na dvoře dva psi, uvnitř v ohradě několik spokojeně vyhlížejících koz. Sedmdesátiletý muž tu žije sám, jeho žena s šesti dětmi bydlí o pár kilometrů dále ve větším městě, zpravidla jednou za týden se zastaví. Zvláštní, ale nutné – i ve městech je málo práce a rodinu je třeba uživit. Keňa je především zemědělská země, jenže počet obyvatel stoupá a ve městech nejsou pozemky, které by uživily zvířata. Někdo musí sejít z hor až do řídce obydlených oblastí savany.

Jen o pár kilometrů dále máme možnost prohlédnout si farmu, jednu z největších v oblasti. Patří shodou okolností tchánovi naší hostitelky Josephine, která žije v Nairobi a v Kenya Tourism Board má na starosti Česko a Polsko. Pochází však z Taito Hills a její tchán, Mwandawiro Mbela, je statný, patrně úspěšný a na první pohled šťastný muž. Vlastní stovky dobytka a rozsáhlé polnosti, na farmě parkuje zánovní bagr. Nicméně, mám pocit, že ten starý muž s pár kozami v malé ohradě nebyl o nic méně šťastný.

Cesta krajem Taito je dlouhá, zabere celý den. Nechci vypočítávat všechna setkání, ale musím přiznat, že se jimi ta drsná země dostává nenápadně pod kůži víc, než příslovečným klidem. Ačkoliv, když se vrátím v myšlenkách – vzbudit se po noci v hlubokém měkkém tichu savany a nespěchat, protože ani kolem nikdo nespěchá, je osvobozující. Nepostrádám wifi ani sítě, popíjím kávu a bezmyšlenkovitě si užívám klid. Klid, který se nevytrácí ani v průběhu celého dne. A uvědomuju si, jak úžasné vlastně je ložní prádlo bez elastanu. Keňa jistě touží po výdobytcích moderní civilizace, ale kdybych mohl prosit, elastan a podobné výmysly jim tam netahejme. Obejdou se bez nich.

Za zmínku z dneška ale určitě stojí dva nedůvěřiví malí chlapci na cestě v komunitním centru Ngangao. V očích mají tolik nedůvěry, že se ji snažím rozptýlit několika propiskami, je to v těchto končinách vzácnost. Přijmou ten malý dárek bez rozpaků, ale jejich nedůvěru to nezažene. Anglicky ale rozumějí, ostatně jako většina dětí i dospělých, které potkáváme.

Za zmínku stojí i městečko Wundanyi, které se jmenuje stejně, jako nejvyšší hora celého Taito Tavo, měřící něco málo přes dva tisíce dvě stě metrů. Ale jsou to zážitky v tomto prostoru nepopsatelné a nepřenositelné. Možná alespoň trochu z těch pocitů zprostředkují fotografie. Ale nejlépe je zažít Keňu na vlastní kůži. A když už jsme u toho, při vědomí kvality zdejších cest a při poznávání zdejšího terénu – je to ideální země pro náročnější cesty na horských kolech. Věřte, stálo by to za to.

A všem, kteří se těšíte na zvířata, zkusím slíbit, že zítra se chystám na safari. Ovšem, znáte to, život je tak barevný. A kdo ví, co bude ráno…

Pokračujte na třetí den ZDE.

O prvním dnu našeho putování si můžete přečíst ZDE.

Foto:autor