COT na cestách – Keňa – den první

Dobrodružství, aniž bychom to tak úplně tušili, začalo ještě cestou – let z Prahy přes Istanbul a Kilimandžáro do Mombasy se málem zkomplikoval ještě v Istanbulu, protože v Turecku byl necelou hodinu po našem odletu proveden neúspěšný vojenský puč. Zavřené letiště, zákaz vycházení, odstřižení komunikačních sítí už se nás tak naštěstí nedotklo, a odnesla to jen zavazadla polských kolegů, která do Mombasy nedorazila. My ano, v pět hodin ráno. Ospalé letiště, připomínající větší české nádraží, nás přivítalo příjemným oceánským vzduchem a teplotou kolem 17°C – inu, africká zima…

Vyrážíme ještě za tmy, hned po bezmála čtyřiadvacetihodinové cestě. Začíná se rozednívat a Mombasa ožívá desítkami, spíš stovkami aut, motocyklů i pěších. Jedeme desítky kilometrů a první zjištění je, že české rčení „cestou necestou“ se v Keni naplňuje dokonale. Podle mapy jedeme po mezinárodní silnici první třídy, ale občas to spíš vypadá jako polygon, na kterém Karel Loprais v Kopřivnici testovával dakarský speciál. Průvodce a řidič našeho landcruiseru Julias od začátku navíc bohatě naplňuje oblíbené svahilské rčení, totiž „Hakuna matata“. Česky totéž, jako „no problem“. Když se nedá předjet po silnici, vezme to přes krajnici stavbou dálnice nebo savanou. Není divu, že po dalších pár kilometrech jsou všechny duše uvnitř vyklepané a ta na pravém zadním kole prázdná.

Všechny cesty jsou lemovány staveními. Jiné označení není případné – Keňa je chudá země a na použitých materiálech je to vidět. Nejčastěji hlína, dřevo, nepálené cihly, sisal a vlnité plasty či plechy. Ovšem ojediněle i domek hezky zděný, dokonce s hlazenou omítkou, slušnou střechou a kovanou bránou. Někde jsou domky s krámky na sebe bizarně nalepené, jinde jen tak roztroušené. Na okraji Mombasy jeden takový vlnitě plechový nese hrdý název Medicinal & Laboratory, nejčastěji jde ale o obchůdky, stánky, bary, bistra a hotely. V této části Keni ale zapomeňte na evropské parametry čehokoliv, tohle je skutečná Afrika bez retuše. Vzhled tu není důležitý. Důležitá je funkce a pak především lidé, s nimiž se setkáte, kteří tu žijí.  Na toaletě odpočívadel teče voda, byť jí tu není zrovna dostatek, k dispozici je mýdlo, čistý ručník a usměvavý chlapík. Praha na tom v tomto směru není o moc líp.

„Kenya is wonderfull,“ říká mi americký učitel, se kterým se krátce pozdravíme na benzínce. Šest let žije v Nairobi a neměnil by. Míjíme několik myček aut – na dokreslení toho, kde jsou standardy, stačí stručný popis. Myčku označují tabule na dřevěných tyčích, zabodnuté do hromady typicky načervenalé hlíny. A myčkou se myslí neurčitý počet chlapců a mužů s kbelíky, hadry a stěrkami. No a co? Důležitá je funkce, ne vzhled.

Země je chudá, ale nevzdala to. Kolem silnice jsou vidět cedule, které do všech stran hlásají místní národní program – Kenya Vision 2030. Buduje se skutečná dálnice, nedávno dokončená je elektrifikovaná trať z Mombasy do Ugandy. Při pohledu na mladíka, který poněkud nepřípadně koštětem zametá kus dálnice, si uvědomím, že tady nejspíš není státní program zaměstnanosti ani sociální jistoty. Tady si prostě každý obživu i práci musí najít sám. Když ji nenajde, musí si ji vymyslet. Keňané pro turisty i sebe navzájem udělají cokoliv.

Cílem prvního dne byla malá projížďka krajem Taitů a ubytování v kouzelném místě uprostřed savany. Camp KIpalo je malý příjemný azyl uprostřed divoké přírody. Dávno před ním se po krajnici rušné silnice bez nervozity procházely zvědavé opice, ale to byl zatím jediný dotek s africkou zvířenou. Na tu si budeme muset počkat, dnešek patří po náročné cestě už jen odpočinku a keňské pohostinnosti.

Další díl našeho putování si můžete přečíst ZDE.

Foto: autor