Ve své advokátní praxi jsem byla již opakovaně dotázána na to, zda je také organizace nejrůznějších eventů a účastí na konferencích spojených s ubytováním v hotelu a dalším více či méně zábavným programem „zájezdem“ ve smyslu zákona o cestovním ruchu a ustanovení občanského zákoníku o smlouvě o zájezdu. Většinou dotyčné organizátory příliš nepotěším. Proč?
Začněme tím, jak je zájezd v právu České republiky definován. Podle zákona o cestovním ruchu je zájezdem „předem sestavená kombinace alespoň dvou z následujících služeb, je-li prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li služba poskytována po dobu přesahující 24 hodin, nebo když zahrnuje ubytování přes noc,
Oddělené účtování za jednotlivé položky téhož zájezdu nezprošťuje subjekt, který je oprávněn nabízet a prodávat zájezdy, závazků podle zákona.“
Zájezdem naopak není „kombinace služeb cestovního ruchu a) prodávaná jinému podnikateli za účelem jeho dalšího podnikání, nebo b) jejíž nabídka a prodej nesplňuje znaky živnostenského podnikání.“
Obdobnou definici nacházíme také v občanském zákoníku, a to s tím rozdílem, že se v ní u doplňkových služeb nehovoří o alespoň 20 % souhrnné ceny zájezdu, nýbrž o „významné části souboru nabízených služeb“. Tento drobný rozdíl však již bude brzy odstraněn připravovanou novelou zákona o cestovním ruchu. Jinak se v obou předpisech jedná jen o terminologické nuance.
Po přečtení uvedené definice si mnozí organizátoři eventů či kongresových programů řeknou: „Ano, já účastníkům zajišťuji dopravu na kongres, ubytování na kongresu, doplňkový kulturní a zábavní program, ale na kongres přece účastníci nejedou za zábavou. To není to samé, jako když jedou na dovolenou k moři nebo na lyže. Kongres má přece vzdělávací a obchodní účel. Navíc, mým smluvním partnerem je většinou podnikatel, nikoli jednotliví účastníci.“
Jedná se jistě o pragmatickou úvahu, ovšem má tato úvaha z pohledu zákonné definice zájezdu nějaký smysl?
Veškerá regulace týkající se zájezdů přišla do ČR z Evropské unie, kde byla v roce 1990 přijata směrnice Rady č. 90/314, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. Právní úprava zájezdu v zákoně o cestovním ruchu a v občanském zákoníku je pouhou transpozicí požadavků, které na zájezd klade právě směrnice 90/314.
Tato směrnice je specifická tím, že považuje za spotřebitele každého, kdo si „koupí nebo se zaváže, že si koupí soubor služeb, nebo jakoukoliv osobu, jejímž jménem se hlavní smluvní strana zavazuje ke koupi souboru služeb, nebo jakoukoliv osobu, na kterou hlavní smluvní strana nebo ostatní příjemci převedou soubor služeb“. Z tohoto pohledu jde o jedinou spotřebitelskou směrnici, která považuje za spotřebitele-zákazníka nejen klasického spotřebitele – účastníka zájezdu, ale také podnikatele, který pro účastníka zájezd kupuje. Společnost, která kupuje pro své zaměstnance nebo obchodní partnery účast na kongresu nebo jiném eventu tedy může být v postavení spotřebitele-zákazníka ze smlouvy o zájezdu. Tím odpadá první okolnost, pro kterou by teoreticky nebylo možné považovat zajištění účasti na kongresu s doprovodným programem za zájezd.
Zbývá ještě účel poskytovaných služeb. Podle důvodové zprávy ke směrnici 90/314 patří pod ochranu směrnice i balíčky služeb cestovního ruchu prodané jinému podnikateli, pokud nejsou určeny k dalšímu přeprodeji. Podle stejné zprávy do působnosti směrnice patří pobytové zájezdy do jedné destinace, stejně jako i do několika destinací, dále konferenční pobyty, zdravotní pobyty, pobyty podnikatelů či profesionálů kombinované s volnočasovými aktivitami.
Podle směrnice je tedy důvod, proč osoba spotřebovává balíček služeb, irelevantní; ať už je turistický, vzdělávací, studijní, nebo konferenční. Tento závěr podporuje i stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie Saggio ve věci C – 237/97AFS Intercultural Programs Finland. Generální advokát zde k výkladu směrnice č. 90/314 výslovně uvedl, že „účely směrnice, její znění a přípravné materiály nepodporují nic, z čeho by se dalo usuzovat, že její působnost se vztahuje výlučně na turistické služby. Rozsah aplikace směrnice nemůže být limitován účelem cesty“.
Česká republika nemůže k definici zájezdu ve své právní úpravě přistupovat jinak, než je požadováno směrnicí. Proto je-li kongresový pobyt zájezdem ve smyslu směrnice, je jím i podle zákona o cestovním ruchu a podle občanského zákoníku. To, že účel cesty je pro definici zájezdu nevýznamný i podle práva ČR, ostatně prokazuje také fakt, že nový občanský zákoník jako zvláštní typ smlouvy o zájezdu upravuje tzv. zahraniční školní pobyt, tedy balíček se vzdělávacím účelem.
Jinou otázkou je, zda na současné koncepci něco nezmění v Evropské unii připravovaná směrnice o zájezdech a cestách s asistovanou přípravou. Ta ve svém návrhu totiž zatím vylučuje ze své působnosti obchodní cesty.
Foto: Thinkstockphotos.com
Vážení čtenáři, Váš oblíbený portál Celyoturismu.cz bude v horizontu 3 měsíců uzavřen. To podstatné z cestovního ruchu – vývoj, statistiky, analýzy, legislativní problematiku atd. – proto nově najdete na zpravodajském portálu Hospodářské komory ČR www.komoraplus.cz a také ve...
Krajský soud v Brně potvrdil pokutu 8,3 milionu korun, kterou rezervačnímu portálu Booking.com uložil v roce 2019 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Vyplývá to z rozsudku zveřejněného na elektronické úřední desce soudu.
Ministerstvo pro místní rozvoj pracuje na novele, která umožní obcím regulovat sdílené ubytování typu Airbnb na jejich území, ale také jasně odliší příležitostný pronájem od hotelových apartmánů. V tiskové zprávě o tom informoval mluvčí ministerstva pro místní...
