Legendy českého industriálu

Když roku 1647 přitáhli Švédové k městu Zuckmantel (dnes Zlaté Hory), mnoho místních v obavě před rabováním opouštělo své domovy a snažilo se zachránit útěkem do hor. Byla mezi nimi i žena místního řezníka Anna Tanheiserová. Na hoře zvané Boží dar našla útočiště v místě „které bylo skálou ohraničeno jako zdí a zastřešeno mohutnou jedlí“. Zde, v bezpečí, přivedla na svět syna. Chlapec prožil život jako vážený muž – radní svého města. Jeho dcera Dorota pak splnila otcovu poslední vůli, když nechala u malíře Šimona Schwarzera zhotovit obraz Panny Marie a zavěsit jej na staré jedli v lesní samotě, kde se její otec narodil. Na místě dnes stojí poutní kostel Panny Marie Pomocné (Mariahilf), ke kterému každý rok míří stovky věřících i sekulárních turistů.

Podle jiné verze pověsti, která se dodnes ve Zlatých Horách traduje, našla Anna na útěku před nepřítelem útočiště v jedné ze starých štol na zlato, které se nacházejí v těsné blízkosti dnešního poutního místa (štoly Marie Pomocná I–III). Švédové prý napůl zavalené vchody do štol buď nenašli, nebo se jim do nehostinného podzemí nechtělo. Ať už to bylo jakkoliv, legenda o matce v nesnázích je dodnes živá. Zlatohorský příběh je jedním z mnoha, které se vážou k technickým památkám. U hradů a zámků bychom něco podobného považovali za samozřejmost. Patří dnes jaksi k dobrému tónu, aby každý pořádný hrad měl své strašidlo. Nemovitá kulturní památka prostá všech nadpřirozených jevů je v turistických průvodcích považována za cosi téměř neslušného. A tak na pracovištích Národního památkového ústavu, jakož i na památkách církevních a soukromých pečlivě oprašují rozličné pověsti o bílých paních, zazděných nevěrných manželkách či bájných pokladech – to vše k zábavě a povyražení turistově. Historicky chudší památky, nemaje strašidla, si často vynahrazují tento handicap alespoň nějakou náležitě krvavou „pseudoexpozicí“, nejlépe výstavkou rozličných mučicích nástrojů. Viděno optikou destinačního marketingu: příběh prodává.

O zajímavé příběhy, pověsti i úsměvné historky však není nouze ani ve světě technických památek. Ty nejznámější dokonce žijí vlastním životem a šíří se i dnes ústním podáním. Tak třeba o olomoucké bastionové pevnosti, unikátním tereziánském pevnostním komplexu, kolují hotové legendy. Říká se, že z Klášterního Hradiska vede chodba až na Svatý Kopeček a že se tam dokonce dá projet kočárem. Anebo z Hradiska pod Dóm sv. Václava, že vede chodba – pod Moravou! „Ono u podzemí – a nejen olomouckého – je vždycky víc přání a legend, než skutečnosti,“ řekl před lety v jednom rozhovoru olomoucký historik Milan Tichák. „Fakt je, že v podzemí tak starobylého města jako je Olomouc, lze najít leccos. Ale lidé si někdy pletou podzemní chodbu s kanálem. Nebo jsou pod Olomoucí minérské chodby – součást tereziánského opevnění. Ale ty vedou jen kousek do předpolí, rozhodně to nejsou chodby, kterými by se dalo prchat z obleženého města. Tam se obránci jednoduše dostanou pod nepřítele, dají tam sud se střelným prachem a vyhodí ho do vzduchu – to je všecko,“ dodal. Některé olomoucké domy jsou podle Ticháka skutečně spojené podzemními průchody. „Ale ty vznikly jako nouzové východy protileteckých krytů za války. Do dneška se dá celá řada těch domů pod zemí projít. Ale ono se i na to zapomene, pak tam někdo přijde a řekne si: Tady je chodba! Tady bude poklad! Znám několik takových nadšenců, kteří si to nenechají vyvrátit. Ve Věrovanech je vlastivědný kroužek starých pánů, kteří si už padesát let takhle hrajou,“ uvedl s pobavením historik. S vodními prvky olomouckého opevnění souvisely zase legendy o vodnících, kterých prý na Olomoucku žilo víc než dost. Obyvatelé hanácké metropole a přilehlého okolí na ně věřili ještě v polovině 19. století.

Terezská brána, součást olomoucké bastionové pevnosti

Hlavními hrdiny zajímavých příběhů však nemusí být jen nadpřirozené bytosti. Tak třeba ve zmiňovaných Zlatých Horách se tradují úsměvné historky z dob báňského průzkumu zdejšího rudního revíru. Kdysi zde prý dělal odpovědného geologa jakýsi doktor přírodních věd, který měl smysl pro humor – ale jen když se týkal někoho jiného. Při fárání na Modré štole se zpravidla praštil o plechovou lutnu, která v jednom místě u hloubení přetínala slednou. Když se situace už po několikáté opakovala, vytkl štajgrovi, že má v dole nezabezpečenou překážku a dal mu příkaz lutnu přeložit výš. Když po nějaké době opět zavítal na Modrou a znovu se praštil přilbou o nepřeloženou lutnu, spatřily jeho oči upozornění, vyvedené transparentní barvou velkými písmeny: „Sehni hlavu vole, jsi v dole!“ – překážka byla řádně označena a bezpečnosti bylo učiněno zadost. O tom, jak pověsti, legendy a povídačky dokážou vzbudit v lidech zvědavost a uvést do pohybu nečekané množství lidí a věcí, by bylo možné popsat stohy papíru. A zatímco bílá paní či jiný hradní přízrak dnes na tváři turisty vyloudí nejspíš lehce nostalgický úsměv, některé technické památky jsou stále opředeny nehynoucími legendami.

O tom, co taková legenda dokáže, se můžeme přesvědčit třeba v okolí lomů zvaných Amerika, nedaleko Berouna. Ty mezi trampy a táborníky proslavila pověst z doby druhé světové války: V květnových dnech roku 1945 ustupovala krajinou kolem Berouna německá vojska před postupující Rudou armádou. Dva němečtí vojáci se při přestřelce s partyzány ztratili své jednotce a ukryli se v podzemních štolách spojujících soustavu vápencových lomů. Když je pronásledovatelé objevili i zde, dali se oba muži na útěk postranní štolou. Jeden z nich chtěl krýt ústup ručním granátem – ten se ale odrazil od stěny, na místě muže roztrhal a ještě strhl zával, který celou štolu uzavřel. Druhý muž, jménem Hans Hagen, zůstal uvězněn za závalem ve slepé chodbě a jeho duch prý dodnes bloudí štolami Ameriky. Nejen díky pověsti o Hagenovi, ale i díky legendám o tajných štolách, či vojenských objektech, se staly lomy Amerika téměř legendárním místem a cílem cest několika generací trampů i běžných turistů. Mezi nejvděčnější objekty tajemných legend (i z hlediska turistického využití) patří tradičně městská podzemí. Téměř každé historické město má nějakou tu podzemní chodbu, ke které se váže někdy krvavá, jindy úsměvná historie. Tak například o rozsáhlém podzemí v Jihlavě se traduje příběh se šťastným koncem: Podle vyprávění starých pamětníků vracel se jednoho večera jakýsi vojín c. k. 81. pěšího pluku ze zábavy v restauraci Na slunci do kasáren. Byl již notně společensky unaven a tak se stalo, že si v temnotě chodeb bývalého kláštera spletl cestu a místo do své ubikace zamířil do podzemního labyrintu. Tím se dostal až pod kostel sv. Ignáce, kde s hrůzou zjistil, že se nachází v hrobce. Při pohledu na mumifikovaná těla mnichů okamžitě vystřízlivěl a vyděšeně začal hledat cestu zpět. Jenže zabloudil a z labyrintu našel cestu až druhý den.

Nejrůznější pověsti a legendy se nevyhýbají ani železničním památkám. Třeba na trase Severní dráhy císaře Ferdinanda, spojující přerovský železniční uzel s Ostravou a Bohumínem, najdete nejen známý Jizernický viadukt, ale také jeden „zbytečný“ tunel. Nachází se v obci Slavíč, a pověst praví, že byl vystavěn na přání samotného císaře Ferdinanda, řečeného Dobrotivý. „Když se zřizovala trať Severní dráhy císaře Ferdinanda, vedoucí ze sídelního města Vídně až do Krakova, později do Lvova, ptal se císař, když měl poprvé po trati této jeti, zdali pojede také přes nějaký tunel? Dána mu záporná odpověď, s čímž prý nesouhlasil, že tak dlouhá a nákladná trať může být bez tunelu. Bylo mu vyhověno a přes obec Slavíč zřízen alespoň krátký tunel; obec je vystavěna na mírném návrší, tedy se chalupy a grunty vykoupily a rozbouraly a obec překopána a vystavěn zděný z kamenných kvádrů tunel v elipsovitém tvaru,“ píše se ve Slavíčské obecní kronice. Skutečný důvod stavby tunelu v místě, kde nebyl nezbytně nutný, je daleko prozaičtější: Tunel měl zabránit pohybům půdy na svahu železničního zářezu a také rozdělení obce železniční tratí na dvě části. V současné době vede nová železniční trať jinudy a „císařův tunel“ slouží k uskladnění brambor.

Jak vidno pozoruhodné příběhy, pověsti a zkazky se nevyhýbají ani technickým a vojenským památkám. Mnohdy se skromně krčí v archivech, kronikách či na málo známých webech industriálních či vlastivědných nadšenců. Možná přichází čas, některé z nich znovu uvést do života.

Text: Jan Otava
Foto: Radek Bartoš