Máchovým krajem v roce K. H. Máchy

Letos v listopadu uplyne 200 let od narození Karla Hynka Máchy, jednoho z největších českých básníků, jehož odkaz se neopakovatelně zapsal nejen do literatury a umění, ale také do novodobých českých dějin. Na základě tohoto výročí vyhlásilo ministerstvo kultury projekt Rok K. H. Máchy 2010, který zahrnuje všemožné konference, autorská čtení, besedy nebo výstavy. Přispějme i my svou troškou do mlýna a projděme se krajinou, která je nejbytostněji spjata se zakladatelem české moderní poezie.

Básníkova inspirace

Oblast kolem městečka Doksy (dříve německy Hiršberk) učarovala Máchovi hned při jeho první návštěvě v létě roku 1832. Tajuplná lesnatá krajina opředená dramatickými pověstmi, pískovcová skalní města, magické hladiny rybníků a především strmé kopce korunované hradními zříceninami – to vše mladého básníka přitahovalo jako magnet a dráždilo jeho rozervanou duši. Výstižně o tom píše spisovatel Bohumír Mráz: „Putováním po českých hradech Mácha nesplácel jenom daň dobové zálibě pro historické památníky dávné minulosti, ani tím nehověl jen své touze po vzrušujících zážitcích nebo malebných dojmech. Když vystoupil na kopec korunovaný zříceninou, cítil se, zvláště za nocí pod hvězdnou oblohou, ve své osamělosti duchovně natolik povznesen a básnicky inspirován, že zde prožíval nejkouzelnější vize i nejotřesnější sny. Zářící hvězdy ho lákaly do výše, modravé hory na obzoru přitahovaly tajemnými dálkami. Jeho vzrušená fantazie zaplňovala romantické zříceniny velkolepými dramatickými výjevy zastiňující ubohé poměry tehdejšího národního života. Před němými svědky slavné české historie bolestně pociťoval trpký úděl národa, do hradního motivu symbolicky soustřeďoval své přesvědčení o zániku jeho velikosti a slávy i svou tragickou, protože podle něho marnou touhu po nenávratné minulosti.“ Není divu, že právě do okolí Doks Mácha umístil děj svého Máje.

Jezero?

Ale vraťme se zpět na zem a vydejme se v Máchových stopách po nejvýraznějších lokalitách severočeského regionu. Máchův kraj (toto pojmenování se poprvé objevilo v turistickém průvodci z roku 1961) se nachází v jihozápadní části Libereckého kraje; svým jižním okrajem, kterým je Kokořínsko, zasahuje do Středočeského kraje. Jeho jádro je na západě vymezeno obcemi Kravaře a Blíževedly, na jihu je součástí Máchova kraje Dubsko a Bělsko, východní hranici představuje bývalý vojenský prostor Ralsko a sever území ohraničují města Česká Lípa a Mimoň. Srdcem Máchova kraje je bezesporu Máchovo jezero (278 ha). Ovšem nenechte se mýlit – ve skutečnosti nejde o jezero, nýbrž o rozlehlou umělou vodní plochu, kterou jako Velký rybník založil v roce 1367 císař Karel IV. Od dvacátých let minulého století začala v okolí „jezera“ vznikat první turistická infrastruktura, která se dále rozšiřovala zřízením pláží, výstavbou hotelů a zavedením lodní dopravy. V současné době, především v letním období, má zdejší rekreace takřka masové parametry. Nutno podotknout, že „přeturistováno“ bývá hlavně na jižní straně rybníka, severní břehy nabízejí větší klid a intenzivnější přírodní zážitky (vrchy Šroubený a Borný, rezervace Swamp). Zajímavostí jsou dva skalnaté ostrůvky, Myší a Kachní. Na prvním z nich jsou nepatrné pozůstatky středověké tvrze, oba jsou pak významnými ornitologickými lokalitami a vstup je na ně zakázán.

Dvouvěžový kolos

Jestliže je Máchovo jezero srdcem zdejšího kraje, pak Bezděz (604 m) je s určitostí jeho symbolem. Majestátní dvouvěžová silueta královského hradu byla Máchovi inspirací jak při psaní Máje, tak při tvorbě povídky Večer na Bezdězu. „Ještě jednou prošel jsem zříceniny slavné, ještě jednou pohlédl jsem ve zbořenou kapli, a pak jsem kráčel k nejvnitřnější bráně po hladkém velkém kamení. Nade mnou se koupala veliká kulatá věž v čistém paprsku nového měsíce; okna zříceného kláštera v polosvětle míhala se pod ní; a vždy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřícené kobky své v tichou noc. Doleji stálo někdejší vězení krále Václava, rozeznávající se od kláštera starou černou stavbou, a nejblíže brány menší věž. Po levé ruce vždy dolů po hoře stálo čtrnácte nově bílených kapliček, při kterýchž poutníci na křížové cestě pobožnost svou vykonávají…,“ píše romantický poeta.

Bezděz založil ve druhé polovině 13. století Přemysl Otakar II. v souvislosti s kolonizací zdejšího, dosud jen řídce osídleného kraje. Nové královské sídlo na výrazné znělcové homoli zřejmě převzalo funkci staršího hradu Housky, který svou stísněnější podobou neuspokojoval okázalé nároky panovníka. Stavba Bezdězu musela být alespoň zčásti dokončena v roce 1279, kdy zde byl vězněn pozdější král Václav II. S jeho jménem se pak spojuje dokončení hradu, především stavba nádherné kaple. Úzká a dlouhá podoba staveniště silně determinovala celkovou hradní dispozici. Tvoří ji komplex rovnoběžných, těsně za sebou řazených palácových křídel, uprostřed nichž ční velká okrouhlá věž (tzv. berg­frit), ze které je fantastický kruhový výhled. Od spodního hradu sbíhá podél přístupové cesty opevnění se třemi branami a menší, taktéž okrouhlou Čertovou věží. Tento hradební systém drží mezi středověkými pevnostmi primát – jde o první případ v Čechách, kdy se projevila snaha o oddálení střetnutí s nepřítelem co nejdále od obytných částí hradu. Unikátní obranná koncepce Bezdězu tak v mnohém předběhla svou dobu. V rámci české hradní architektury druhé poloviny 13. století patří Bezděz vedle Zvíkova k nejvýznačnějším zjevům. Jeho bohatě architektonicky vybavené stavby výmluvně vypovídají o velkých ambicích stavebníka a jeho vyspělém životním stylu.

Okázalá majestátnost. Hrad Bezděz z úbočí Malého Bezdězu

Výšlap na hrad Ralsko dá pořádně zabrat. Ale pak ten výhled…

O tom, že hrad nevznikal ve zcela liduprázdné krajině, svědčí nenápadný kostelík sv. Jiljí přímo pod hradním kopcem v obci Bezděz. Jde o nevelkou románskou svatyni z poslední čtvrtiny 12. století, součást původního, jistě velmi skromného feudálního sídla. Přestože byla tato zhruba 800 let stará stavba výrazně barokně upravena, je pokládána za nejstarší stojící kamenný objekt Máchova kraje, možná dokonce celého Libereckého kraje.

Ruské „fresky”

Bezděz není jedinou zdejší hradní dominantou. Nad lesnatou krajinou bývalého vojenského prostoru Ralsko se vypíná stejnojmenná zřícenina (696 m), která je pro historiky tak trochu záhadou. Neví se například, kdy hrad vznikl. Vyskytly se zcela odlišné názory hledající v Ralsku jeden z našich nejstarších hradů, ale také představy o tom, že byl zbudován až v průběhu 15. století. Dnešní rozsáhlé ruiny zahrnující především dvě velké čtverhranné věže jsou zřejmě výsledkem složitější stavební činnosti. Nejzajímavější část opevnění představuje mohutná štítová zeď v přední části, jejíž smysl je však u hradu, postaveném na strmém osamělém vrcholu (kde nehrozilo nebezpečí ostřelování z okolních výšin), těžko pochopitelný. Velkolepý dojem z návštěvy Ralska kazí jen četné ruské nápisy a čmáranice na hradních zdech, kterými v předrevolučních časech ventilovali sovětští vojáci své „umělecké“ sklony. Inu, jména hloupých na všech sloupích…

Další středověkou pevností na výrazné čedičové homoli (553 m) je hrad Ronov na západním okraji Máchova kraje. Ačkoliv není tak rozlehlý jako Ralsko, rozhodně stojí za dýchavičný výstup – už jen proto, že jsou z něj překrásné rozhledy na působivou rybniční soustavu v okolí obce Holany. V písemných pramenech se Ronov poprvé připomíná k roku 1429. Tehdy však šlo nejspíše o malý hrádek na vrcholovém skalisku tvořený dřevěnou obytnou věží. Teprve po husitských válkách obestavěl drobné hradní jádro novým opevněním Vilém z Illburku. Přibyly bašty, brána, čtverhranná věž a velká obdélná budova. Život na Ronově ustal v druhé polovině 16. století, kdy dali majitelé přednost pohodlnějšímu bydlení na zámku ve Stvolinkách.

Námořník kastelánem

Mezi nemnoho hradů vzniklých v průběhu husitských válek náleží i  Starý Berštejn, který si na strmém skalnatém vrchu (480 m) nedaleko Dubé postavil po roce 1427 Jindřich Hlaváč z Dubé. Hlavním objektem opevněného sídla byla čtverhranná obytná věž, k níž bylo připojeno nádvoří s drobnou věžovitou bránou v nároží. Starý Berštejn tak svou podobou i umístěním dobře zapadá mezi ostatní novostavby své doby, budované především zbohatlými hejtmany. Špatné zkušenosti s ostrožnými hrady, lehce zranitelnými dělostřelbou, totiž přiměly stavebníky k volbě vysokých, dominantních vrcholů. Hradní areál navíc připomíná spíše tvrze nižší šlechty než velké hrady předhusitského období. Přes nevelkou rozlohu a poměrně extrémní polohu byl Berštejn sídlem svých majitelů hluboko do 16. století. Před rokem 1567 si pak nad městem Dubou postavil Adam Berka z Dubé zámek Nový Bernštejn a starý hrad rychle zpustl. Zámecká budova dnes slouží coby komfortní hotelový resort se sportovním zázemím.

Velmi zajímavá je ovšem také novodobá historie hradu. Husitskou pevnost má totiž od 70. let minulého století (!) v pronájmu bývalý námořník Miloš Novák, který se stará o to, aby památka nezchátrala. Jelikož měl urostlý pětašedesátník několik špatných zkušeností s nezvanými hosty, hrad bytelně opevnil jako ve středověku – hradby nastavil palisádami, sídlo chrání padací most, mříže a silná vrata. Když se však dopředu ohlásíte (tel.: 234 637 442), hradní pán vás vlídně přijme a dostanete od něj skvělý výklad.

Mysterium jako reklama

Hrady Máchova kraje byly stavěny také v relativně nižších polohách. Přesto, že nejsou vyloženými dominantami regionu, je rozhodně poučné se za nimi vypravit. Asi nejznámějším příkladem je Houska – původně královská rezidence, kterou si v počátcích své vlády vystavěl Přemysl Otakar II. (málokdo ví, že Houska je starší než Bezděz). Jádro hradu tvořila tři palácová křídla svírající čtvercové nádvoří. Součástí zadního traktu byla výstavná kaple; na vystupujícím skalním bloku v předním nároží se tyčila mohutná, dnes již neexistující čtverhranná věž. Pravidelnost Housky vyplývala z malých rozměrů a obrysů staveniště, které ani jiné řešení neumožňovalo. Pravdou je, že návštěvníky neláká ani tak architektonická podoba mnohokrát přestavovaného hradu, jako spíše mysteria a pověsti, které se k němu vážou (v roce 2008 hrad zvítězil v anketě o nejzáhadnější turistické místo ČR). Ať už jde o údajný vstup do pekla, fresku levoruké kentauřice-lučištnice, podivný „keltský“ ornament nebo známý dopis K. H. Máchy, v němž hrůzostrašně popisuje Prahu v roce 2006. Přestože jde, při vší úctě k nadpozemským jevům, o pseudozáhady, kouzlo „tajemného“ funguje dokonale a popularita hradu má vzestupnou tendenci. Hle, návod na snadnou propagaci zdarma…

Hrad Houska je samá „záhada“

Vstupte studnou

Při svých toulkách Máchovým krajem byste neměli vynechat také bizarní zbytky hradu Jestřebí založeného v druhé polovině 13. století na výrazné pískovcové skále. Měkká hornina naneštěstí během staletí značně utrpěla, takže dnešní podoba skalního bloku je jen torzem původní situace. Poslední pohroma postihla Jestřebí přesně před rokem, kdy se odlomila část skály, na níž stál vizuálně nejvýraznější hradní relikt – parapetní zeď se zbytkem cimbuří. Stále k vidění je však jiná pozoruhodnost. Na nižší ze dvou vrcholových plošin se totiž vstupuje novověkým točitým schodištěm vestavěným do bývalé studny. Při jeho horním konci je unikátně dochovaná uměle upravená dutina s vysekanými drážkami pro ukotvení šlapacího kola, pomocí něhož se dopravovala voda na hrad. Dřevěná konstrukce se už dávno rozpadla, stopy ve skále však dodnes poukazují na důmyslnost a mohutnost celého zařízení.

Učebnicovým příkladem skalního hradu je Sloup na Českolipsku. Byl vybudován na osamoceném pískovcovém suku, do nějž stavitelé vytesali spleť chodeb a místností. Středověký charakter objektu zásadně setřela stavební činnost poustevníků, kteří na hradě sídlili v 17. a 18. století. I tak je Sloup vděčným cílem turistických výprav, a to nejen pro svou kuriózní podobu. Takřka analogické staveniště bylo vybráno pro stavbu hrádku Stohánek, který je dokonale utopený v lesích bývalého vojenského újezdu Ralsko. Solitérní pískovcová skála obsahuje několik tesaných prostor a dlouhé přístupové schodiště. Nedaleko Stohánku, poblíž obce Hamr na Jezeře, leží zříceniny královského hradu Děvín. Také on výtečně využil specifické přírodní podmínky a „vklínil se“ mezi skalní výchozy na vrcholu výrazného kopce. Dodnes si zde můžeme prohlédnout dělostřeleckou baštu vysekanou do pískovce, cisternu na vodu nebo mocné zbytky věže a hradeb. Pokud vás omrzí výšlapy do skalních sídel, zajeďte si do České Lípy. Tamější hrad Lipý, který obtékalo (a tím perfektně chránilo) rameno říčky Ploučnice, je krásnou ukázkou vodní středověké pevnosti. Do zachovalosti západočeského Švihova má sice daleko, přesto se může pochlubit velkými sklepními prostorami, částečně dochovanými hradbami a pěknou vstupní bránou. Nádvoří hradu bývá v současné době dějištěm nejrůznějších kulturních a společenských akcí.

Města

V těsné blízkosti českolipského vodního hradu stojí renesanční letohrádek, tzv. Červený dům. Zajímavou patrovou budovu s klenutými arkádami a sgrafity si postavil Jetřich Jiří Berka v roce 1583. Do 19. století byla využívána k pobytům panstva, poté jako barvírna a hostinec. Od roku 1931 slouží muzejním účelům. Kromě světských staveb najdete v  České Lípě i několik vzácných sakrálních objektů. Mezi nejcennější patří barokní chrám Narození Panny Marie, pozdně gotický kostel Povýšení sv. Kříže, proboštství cisterciáků s kostelem sv. Maří Magdalény, klášter obutých augustiniánů s kostelem Všech svatých (dnes sídlo Vlastivědného muzea) nebo starý židovský hřbitov, jeden z mála zachovaných v severních Čechách (nejstarší dochovaný náhrobek je z roku 1682).

Hospitálek v Doksech s máchovskou expozicí uvnitř

Nepsanou metropolí Máchova kraje jsou odjakživa Doksy. Městu dominuje původně jednopatrový renesanční zámek, který byl do dnešní podoby upraven na počátku 20. století. Nejcennější je západní křídlo s volutovými štíty v obou průčelích. Zámecké budovy jsou dnes sídlem středního odborného učiliště a nejsou veřejnosti přístupné. Návštěvníci si však mohou prohlédnout přilehlý anglický park založený v 19. století. Důležitou stavbou je barokní kostel sv. Bartoloměje a Nanebevzetí Panny Marie, v jehož interiéru je umístněna soška Panny Marie Montserratské (Černé Madony) z období kolem roku 1635, která sem byla přenesena z hradní kaple na Bezdězu. Žádný „mácholog“ by pak rozhodně neměl minout tzv. Hospitálek, nejstarší dům v Doksech, půvabnou roubenku se šindelovou střechou. Od roku 1960 se v něm nachází Památník K. H. Máchy, který obsahuje výpravnou expozici o životě, díle a době romantického básníka. Kromě ní nabízí památník stálou výstavu zachycující vývoj rybářství a rybníkářství na Českolipsku. Hospitálek nechala postavit v roce 1669 hraběnka Marie Františka, rozená z Vrtby, jako chudobinec a sirotčinec. Později sloužil jako špitál.

Nejvýznamnější kulturní památkou města Mimoň je kopie Svatého hrobu v ambitu raně barokní kaple, která byla vystavěna v druhé polovině 17. století. Za pozornost stojí také zdejší klasicistní kostel sv. Petra a Pavla na místě bývalého hradu. Mimoň je také vyhledávanou vodáckou zastávkou pro doplnění zásob při sjíždění řeky Ploučnice. Vzácným sakrálním objektem se chlubí rovněž městečko Dubá. Jde o impozantní kostel Nalezení sv. Kříže vystavěný v letech 1744–1760 ve stylu střídmého italského baroka. Z jiného soudku je pak zdejší technická památka – unikátně dochovaná sušárna chmele z roku 1877.

Působivé zříceniny vodního hradu v České Lípě

Průjezd Průrvou Ploučnice je mimořádným vodáckým zážitkem

Posledním městem kam spolu s K. H. Máchou zavítáme, je Bělá pod Bezdězem.Založena byla v roce 1304 a během vlády Karla IV. se stala součástí sítě královských měst. Vévodí jí pěkný renesanční, barokně přestavěný zámek, který vznikl na místě starší gotické tvrze. V budově dnes sídlí Městské muzeum, v jehož expozici narazíte mimo jiné na doklady o vztahu K. H. Máchy k Bělé a jejímu okolí. Na náměstí stojí za zhlédnutí dvojiceroubených domů a pozdně renesanční budova radnice z roku 1613 s mohutnou nárožní věží a původním portálem s městským znakem. Severozápadně od centra najdeme komplex bývalého kláštera obutých augustiniánů s kostelem sv. Václava. Původně gotický chrámek byl zcela zbarokizován v letech 1708–1712. Pod náměstím stojí farní kostel Povýšení sv. Kříže ze 14. století, upravený barokně po požáru Bělé v roce 1635. Nejvýraznějším zbytkem středověkého opevnění, jehož hradby původně obkružovaly celé město, je Česká brána. Prostou, 13 metrů vysokou stavbu na čtvercovém půdorysu doplňuje o něco mladší průjezd předbraní. Jde o cennou, slohově čistou ukázku městského branského stavení z počátku 14. století. Brána byla v roce 2004 zrekonstruována a nyní je v ní umístěna galerie.

Přírodní skvosty

Máchův kraj je doslova posetý přírodními rezervacemi. Zmiňme se tedy jen o těch nejvýznamnějších. Národní přírodní rezervace (NPR) Novozámecký rybník, jehož založení nemá na svědomí nikdo jiný než Karel IV., se rozkládá na okraji obce Zahrádky. Na západním břehu byl v pískovcové skále uměle proražen výpustní kanál, tzv. Novozámecká průrva, která je pozoruhodnou technickou památkou. Druhým nevšedním technickým dílem je svedení Bobřího potoka do rybníka vysekaným korytem ve skalním podloží (tzv. Mnichovská průrva). Novozámecká rybniční plocha je vzácným ekosystémem, ve kterém hrají prim mokřady mezinárodního významu. Vodní hladina je směrem k Jestřebí hustě prorostlá rákosem (cca 200 ha) a další mokřadní květenou a představuje cennou ornitologickou lokalitu i důležité útočiště obojživelníků. Asi tři kilometry východně od Doks leží rozsáhlé území (900 ha) tvořené Břehyňským rybníkem s přilehlými rákosinami, rašeliništi, tůněmi, mokřadními loukami a pískovcovou plošinou krytou bory a bučinami – NPR Břehyně–Pecopala. Složení flóry a fauny je zde podobné jako v předcházejícím případě.

popisek

Mezi další chráněná území Máchova kraje patří například čtyřkilometrové kaňonovité údolí Robečského potoka (mezi obcí Zahrádky a Českou Lípou) zvané Peklo, národní přírodní památka Swamp (rašeliniště s tůněmi) na jihovýchodním břehu Máchova jezera, Provodínské kameny (botanická lokalita na čedičových skalách) nebo samotné vrcholy Velkého a Malého Bezdězu se zachovalými porosty přirozeného listnatého lesa. Tajuplná a vpravdě „máchovská“ krajina na vás čeká především v bývalém vojenském újezdu Ralsko (ideální pro cykloturisty) a v okolí řeky Ploučnice (ideální pro vodáky), která úchvatně meandruje pohádkovou nivou uprostřed hlubokých lesů a pískovcových skalisek (článek na toto téma viz COT business/říjen/2009/str. 38). Její splutí obvykle začíná v Novinách pod Ralskem adrenalinovým průjezdem tzv. Průrvy – důmyslným podzemním náhonem bývalého hamru. Specifickou kapitolu tvoří samozřejmě chráněná krajinná oblast Kokořínsko se svými hrady a skalními městy. Popis středočeského území, které inspirovalo Máchu k napsání románu Cikáni, by však vydal na samostatný článek. Proto se Kokořínsku omlouváme a (i s ohledem na to, že územně nepatří do Libereckého kraje) budeme se mu podrobněji věnovat v některém z dalších vydání.

Krajina pod Ralskem. Vlevo Hradčanské stěny, vpravo niva Ploučnice

Území pod hradem Ralsko se dodnes vzpamatovává z dlouhodobého pobytu sovětských vojsk a z hlediska cestovního ruchu jde o pole pluhem takřka netknuté. Také ostatní části Máchova kraje, moderní době navzdory, ztratily málo z romantických kulis. I proto sem stále budou mířit lidé, kteří touží cítit jak „borový zavání háj“, vidět „jezero hladké v křovích stinných“ a poslouchat, „co o lásce šeptá tichý mech“.

Text: Jan Pomykal
Foto: Jan Pomykal, Petr M. Ulrych, IC Doksy, Dean Valášek, archiv Libereckého kraje
a region Českolipsko (s využitím materiálů Libereckého kraje)