Mayrau & spol.

Když pár kilometrů od Kladna vystoupíte z auta a projdete zelenou branou naproti vinařické věznici, přivítá vás zvláštní svět železa, mohutných soustrojí a neotřelá směsice hrdosti a svérázného smyslu pro humor. Kladenská „Mayrovka“, která 120 let živila rodiny horníků a zásobovala zdejší hutě uhlím, patří mezi těch několik málo dolů, které přežily útlum českého hornictví v devadesátých letech minulého století – i když jen jako muzeum.

Hornických skanzenů či turisticky přístupných štol napočítáte po České republice více než tři desítky. Přesné číslo zřejmě nikdo neví, protože tento typ atraktivit (na rozdíl od jeskyní či hradů a zámků) nikdo systematicky nesleduje. Řadu objektů zpřístupňují nadšenci či jeskyňáři ve spolupráci s místním muzeem či městským úřadem, ne všechny objekty jsou památkově chráněny a často navíc tvoří jen dílčí expozici regionálního muzea – jako tomu bude v dohledné době i na Mayrovce, kterou na jaře tohoto roku převzalo do správy Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně.

Kobyla pod klecí

Důl Mayrau byl pojmenován podle předsedy správní rady Pražské železářské společnosti JUDr. Kajetánu Majerovi, svobodném pánu z Mayrau. Své jméno však jáma získala až v roce 1877, poté co v hloubce 515,2 metru zastihla hlavní kladenskou sloj. Do té doby se jámě, jejíž hloubení bylo zahájeno v roce 1847, říkalo prostě „Trhanka“ – podle hlubičů přezdívaných „trhani“. To byli lidé, kteří přecházeli od šachty k šachtě a prováděli pouze hlubičské práce. V letech 1881 – 1884 byla ve vzdálenosti 50 metrů od jámy Mayrau vyhloubena jáma Robert, která umožnila snadnější otvírku východního důlního pole a současně sloužila jako vtažná – nasávala čerstvý vzduch z povrchu (proto byla havíři pojmenována jako „studená“). Naopak jáma Mayrau byla výdušná – odváděla důlní větry na povrch – a byla proto nazývána teplou. Vzduch vystupující z dolu byl totiž velmi teplý a vlhký – teploty na pracovištích se pohybovaly okolo 30 °C.

Jáma Robert byla první jamou na Kladensku, která byla pro urychlení prací hloubena z povrchu a současně dovrchně ražena z překopu vedeného od jámy Mayrau. Kladenská Mayrovka má podobných zajímavostí více. Byla například posledním dolem na Kladensku, kde se k horizontální dopravě rubaniny používalo koňské síly. Po dlouhých překopech tahali koně důlní vozíky ještě v roce 1957. A protože se kobyla do těžní klece nevešla, spouštěli havíři koně do dolu zavěšeného pod klecí. Byl to prý tak náročný proces, že jej ctily i manželky horníků a nereptaly, když ten den dorazili chlapi z hospody domů pozdě.

Skanzenem se Důl Mayrau stal po 120 letech od svého založení, v roce 1994, ještě za aktivní těžby. Povrchové objekty byly zpřístupněny veřejnosti a úlohu průvodců tu dodnes vykonávají bývalí havíři. Jsou to tvrdí chlapi, kteří, jak sami říkají, „šli pod zem pro peníze a ne pro lásku k vlasti“. Jejich smysl pro humor je poněkud svérázný, ale právě to dodává jejich výkladu zvláštní autentičnost. Člověk se jen trošku bojí, že až tahle generace starých horníků jednou vymře, noví průvodci budou ve svých komentářích o poznání sušší.

Já jsem Horník, kdo je víc?

Prudký rozmach uhelného hornictví v poválečných letech, a především jeho idealizovaný obraz předkládaný komunistickou propagandou zásadním způsobem ovlivnil vnímání hornictví českou veřejností. Ještě dnes je pojem „hornictví“ v myslích laické veřejnosti nejčastěji spojován s Ostravou, nazývanou kdysi „ocelovým srdcem republiky“. Přitom uhelné hornictví se na Ostravsku začíná rozvíjet až někdy v polovině 18. století. Mnohem starší hornické srdce českých zemí leží kousek od Prahy, není ocelové, ale stříbrné, a v době své největší slávy bylo druhým nejvýznamnějším městem po Praze. Když roku 1318 vydal král Jan Lucemburský listinu potvrzující občanům Hradce (později nazývaného Králové) privilegia udělená jim předešlými panovníky, uzavřel tento dokument slovy: „Dále souhlasíme slibujíce ze zvláštní milosti, že nadále obec hradeckou nikomu nezastavíme, ale spolu s Horou Kutnou a obcí pražskou si ji chceme ponechat.“To v praxi znamenalo, že vedle nově privilegovaného Hradce existovala v té době ještě dvě královská města nezcizitelná od Koruny české – Staré Město pražské a Kutná Hora.

Je pochopitelné, že právě Kutná Hora měla ve státním hospodářství výsadní postavení – zde se v bohatých dolech těžila stříbrná ruda, ze které se od dob Václava II. v mincovně Vlašského dvora razily pražské groše. Kutnohorští havíři tak stáli (spolu s vlašskými právníky a bankéři) u zrodu peněžní reformy vpravdě královské – pražský groš byl z oběhu vytlačen až v polovině 16. století. Odhaduje se, že za 250 let ražby bylo vyrobeno na půl miliardy mincí. Význam kutnohorského hornictví tak byl ve své době doslova strategický. Stříbrná ruda, která umožnila (spolu s italským ekonomicko-právním know-how) Václavu II. provést peněžní reformu, položila základy peněžního systému státu. Po čtvrt tisíciletí byla Kutná Hora pokladnicí zemí Koruny české a plnila tak, řečeno moderním slovníkem, úlohu centrální banky. Není se co divit, že Horníci, jak zněl čestný titul kutnohorských měšťanů, rozhodně nouzí netrpěli. O dávné ekonomické prosperitě královského horního města dodnes vypovídá kromě listinných záznamů také řada kutnohorských památek, při jejichž stavbě se rozhodně nešetřilo.

Předchůdcem dnešního kutnohorského muzea stříbra byl archeologický spolek Vocel, jehož činnost se datuje od roku 1877. Jeho hlavní náplní tehdy byla péče o historicky cenné památky a dokumenty „… aby písemní a umělecké památky ve zdejší krajině byly sbírány, před zkázou chráněny a známost o nich, a tím i větší šetrnost a láska k nim v lidu se budila, šířila a udržovala.“ Dnes je v rámci expozice Českého muzea stříbra v Kutné Hoře turistům zpřístupněno také středověké důlní dílo – štola sv. Jiří na oselském žilním pásmu. Turisté zde v bílé plátěné haleně (tzv. perkytli) procházejí původními chodbami středověkého dolu, vybaveni helmou a osobní svítilnou. Mezi návštěvními sezonami pokračují členové České speleologické společnosti již několik let v průzkumu dalších partií díla.

Přece štajgr!

Jak už bylo řečeno, poválečná propagandistická glorifikace hornického stavu vedla k tomu, že se laická veřejnost mnohdy začala dívat na horníky a hornictví poněkud chladně. Údernická hesla typu „Já jsem horník, kdo je víc?“ zůstala v myslích řady lidí dodnes. Mimochodem – průvodci v hornických skanzenech občas zkouší touto otázkou důvtip návštěvníků. Tak schválně, kdo je víc než horník? Přece štajgr, hornický předák. Kromě úsměvných historek, kterak že se na šachtě rubalo za bolševika, vám však havíři připomenou i to, že ať se soudruzi snažili, jak chtěli, v podzemí se pozdrav „čest práci“ nikdy moc neujal. Tady se i za komunismu zdravilo stejně jako před stovkami let: „Zdař Bůh!“ Možná jste si dosud mysleli, že typickým hornickým krajem je v České republice Ostravsko. Z pohledu báňské historie by však toto přízvisko daleko lépe slušelo kraji Středočeskému. V krajině okolo Prahy najdeme totiž průřez snad všemi historickými etapami hornictví, počínaje prvními kutacími pracemi na drahé kovy a konče moderní hlubinnou těžbou uhlí. Jsou zde zastoupeny prakticky všechny druhy hornických památek – rudné hornictví s doklady o těžbě zlata (Jílové u Prahy), stříbra (Kutná Hora, Příbram), železa (Chrustenice) či polymetalických rud. Novodobá historie příbramských dolů se váže k uranovému hornictví. Na Kladensku najdete vzpomínky na dobývání černého uhlí a jižně od Prahy, v oblasti Českého krasu, můžete obdivovat rozeklané kaňony lomů po těžbě vápence.

Montánní cestovní ruch

Na propagaci středočeských hornických památek je zaměřen projekt Montánní činnost ve Středočeském kraji. V rámci projektu, na jehož realizaci přispěla prostřednictvím SROP také Evropská unie, mohou turisté ve Středočeském kraji sbírat razítka z jednotlivých montánních atraktivit do „fárací knížky“ a poté je vyměnit za drobné upomínkové předměty. Do projektu se zapojilo Hornické muzeum Příbram, České muzeum stříbra v Kutné Hoře, Muzeum Českého krasu v Berouně a Regionální muzeum v Jílovém u Prahy.

Montánní turismus, jak se odborně cestovní ruch vázaný na pozůstatky těžebních prací nazývá, byl dlouho považován za okrajovou aktivitu vhodnou toliko pro hrstku industriálních nadšenců. Ještě před deseti patnácti lety se pionýři montánní turistiky a zakladatelé prvních novodobých skanzenů běžně setkávali s názorem, že stará rezavá šachta nemůže přilákat jediného turistu.

Dnes je montánní cestovní ruch samostatným oborem, který v roce 2009 přilákal do svých destinací v České republice na 450 tisíc návštěvníků. Do roku 2012 s největší pravděpodobností počet účastníků montánního cestovního ruchu v naší zemi překročí půl milionu duší. A jako jediná forma cestovního ruchu v České republice má montanistika vlastní specializovaný vysokoškolský studijní obor. Na hornicko-geologické fakultě Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava získávají studenti oboru „Geovědní a montánní turismus“ potřebné společenskovědní, přírodovědné, technické, ekonomické, organizační a jazykové znalosti nezbytné pro svou další práci. Ochrana a turistické využívání geovědních a technických památek totiž vyžaduje kromě odborného vzdělání v oblasti cestovního ruchu, ekonomie či managementu také odborné znalosti z řady technických či přírodovědných oborů.

Vzhůru dolů

Hlavním lákadlem hornických skanzenů je samozřejmě tajuplné podzemí, které může být především pro mladší návštěvníky zážitkově atraktivnější než tradiční prohlídky zámků či muzeí. Tma, vlhko a vědomí několika desítek metrů horniny nad hlavou působí na lidské emoce a návštěvníci tak prožívají příjemný pocit autentického dobrodružství, který nelze zprostředkovat sebevěrnější expozicí na povrchu. Další nespornou výhodou montánních a industriálních atraktivit je jejich modifikovatelnost. Učebnicovým příkladem multifunkčně využité montánní atraktivity může být Hornické muzeum v Ostravě.

Hornické muzeum v Příbrami se orientuje především na zážitkové programy

Elegantní staré stroje mají nezaměnitelnou patinu

Na úpatí vrchu Landek zde v prostorách bývalé šachty Anselm vedledobývací techniky a nezbytné podzemní expozice vzniklo také lanové asportovní centrum se širokou paletou možností aktivního vyžití. Nahornickou tematiku, která umožňuje muzeu marketingově se vymezit protiobdobným sportovním a volnočasovým centrům, plynule navazuje širokéspektrum aktivit a produktů. V areálu hradu či zámku by něco podobnéhopravděpodobně vůbec nebylo možné.

Umění a (nebo) návštěvnost?

Vinařický skanzen Mayrau se od svého vzniku profiloval poněkud „alternativně“. Nosnými prvky expozice jsou (podobně jako na ostravském Landeku) převážně technika a mineralogie. Na rozdíl od zážitkově koncipovaného příbramského muzea, v jehož nabídce najdete rozsáhlé podzemí či jízdu důlním vláčkem, Mayrovka nedisponuje rozsáhlou sítí přístupných štol. Těch několik málo metrů chodeb, ve kterých je nainstalována expozice mechanizovaného stěnového porubu, je vlastně jen dodatečně upravený kryt. Obě jámy jsou zasypány elektrárenským popílkem na celou délku jámového stvolu a na ohlubni překryty uzavíracím povalem. Přesně podle předpisů státní báňské správy. Bezpečnost především. Přitom podle původních vizí měla část expozice vzniknout přímo v podzemí dolu.

Muzeum se také od počátku orientovalo na intenzivní spolupráci s nejrůznějšími umělci, pořádání kulturních akcí a výtvarné umění. V areálu tak najdete celou řadu plastik a dalších uměleckých výtvorů, ale třeba i techniku použitou při ražbě tunelů pražského metra. Patnáct let po zpřístupnění důlního komplexu veřejnosti však dosahoval skanzen Mayrau roční návštěvnosti jen okolo osmi tisíc osob ročně. Na počátku roku 2009 odkoupil muzeum od původního majitele Středočeský kraj a jeho správou pověřil Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně. Noví majitelé mají s Mayrovkou velké plány, jejichž součástí zřejmě bude omezení stávajících kulturních a uměleckých aktivit. „Naším hlavním úkolem je zvýšit návštěvnost, a přiznejme si, že tohle nejsou akce, které by přilákaly větší počet lidí. Budeme posuzovat, které projekty na Mayrovce zůstanou a které nikoliv,“řekl ředitel muzea Zdeněk Kuchyňka. Podle něj by stávající umělecké aktivity měly být „třešničkami na dortu“, nikoliv každodenní prací, která přivede návštěvníky. „Nechtěl bych je úplně zrušit, protože mají svůj okruh návštěvníků, ale na druhou stranu není možné program stavět jenom na nich,“ podotkl ředitel s tím, že moderní umění by mělo být v areálu do určité míry zachováno. Mohlo by být provozováno ve speciálně zřízené galerii, která by se podobala Centru současného umění DOX v pražských Holešovicích.

Graf 1: Odhad návštěvnosti montánních atraktivit v ČR (tis.)

(Zdroj: Statistiky návštěvnosti uvedených atraktivit, dopočet)

Případ skanzenu Mayrau je učebnicovou ukázkou odvěkého vnitřního sporu cestovního ruchu. Na jedné misce vah leží snaha uchovat neopakovatelnost genia loci, na straně druhé pak nutný požadavek na zajištění ekonomické soběstačnosti atraktivity a pozitivního efektu pro danou destinaci. V případě hornických skanzenů jde pak o ještě náročnější úkol, protože ke všem běžným starostem (ekonomika provozu, památková ochrana atd.) přistupují ještě specifické problémy báňsko-legislativního, bezpečnostního či technického charakteru. To vše vyžaduje odborné znalosti z celé řady oborů, respektování únosné kapacity území i legitimních aspektů ekonomické efektivity. Především však věcný přístup všech zainteresovaných a pochopení skutečnosti, že genius loci je významný ekonomický zdroj a turistické lákadlo.

Jak se s tak náročným úkolem vypořádá Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, ukáže teprve čas. Nutno podotknout, že nový majitel má s provozováním montánních atraktivit bohaté zkušenosti, a mohl by tedy být pro muzeum velkým přínosem. Konečně – Středočeský kraj je regionem s bohatou hornickou tradicí, kterou by bylo škoda nechat ležet ladem. Zdá se, že montánnímu turismu v okolí Prahy svítí zelená. Větší orientace na montánní a industriální památky by mohla nabídnout především zahraničním turistům zajímavé zážitkové produkty jako alternativu k často konzervativní nabídce Prahy. A možná dokonce pomůže zastavit dlouhodobý úbytek zahraničních turistů, který Středočeský kraj trápí už devět let.

Text: Jan Otava, Mag Consulting
Foto: CzechTourism a Hornické muzeum Příbram

Použité zdroje: 
Česká tisková kancelář
Kremla, J.: Kutná Hora jako královské městoa její vztahy s Prahou, www.cms-kh.cz 
Markl, V., Paděra, Z.: Stručný úvod ke studiu historie hornictví. Ostrava: VŠB-TUO, 1997