Chráněná území s nejvyšším stupněm ochrany – národní parky – patří mezi nejoblíbenější turistické cíle USA. Jejich jedinečnost a především rozmanitost nemá v celosvětovém měřítku obdoby. Správa a organizace unikátních přírodních oblastí se však rodila desetiletí, často bolestně. Dnes patří systém ochrany přírody ve Spojených státech k nejpropracovanějším na světě.
Ke vzniku chráněných oblastí v USA došlo poprvé v roce 1884 v souvislosti s převodem půdy v Yosemite Valley a blízkém Mariposa Big Tree Grove z federálního vlastnictví do vlastnictví státu Kalifornie, přičemž tato oblast byla původně vyhrazena pro veřejné užívání a rekreaci (národním parkem byla vyhlášena až v roce 1906, kdy se správa tohoto území vrátila zpět do rukou federálních úřadů). O pár let dříve, přesně v roce 1872, došlo k zásadní události: ke vzniku Yellowstonského národního parku. V roce 1890 jej následoval Park Sequoia. V následujících letech docházelo k dalšímu postupnému vyjímání některých důležitých regionů z normálního režimu a ke vzniku dalších parků. Tento trend byl navíc podporován postupným vznikem oblastí, které byly nazývány „lesními rezervacemi" nebo „státními lesy" (Forest Reserves, National Forests) – těchto chráněných oblastí bylo v roce 1916 za prezidenta Theodora Roosevelta již 159 a zaujímaly plochu přes 688 tisíc km2.
 Velký kaňon. Je třeba něco dodávat? |
Jen pro představu o rychlé návaznosti ustanovování dalších národních parků uvádím: například v roce 1899 vzniká Mount Rainier National Park ve státě Washington následován do zmiňovaného roku 1916 dalšími devíti lokalitami (mj. Kráterové jezero v Oregonu nebo Skalnaté hory v Coloradu). Zde je třeba zmínit skutečnost, že mnohý z těchto národních parků vznikl částečně pod silnými lobbistickými tlaky železničních společností, které v blízkosti těchto přírodních rezervací stavěly rozsáhlé hotelové komplexy v rustikálním stylu s cílem podnikatelského profitu. Zatím však nebylo možné hovořit o organizovaném systému ochrany přírody; jednoznačně chybělo centrální řízení. Období několika desítek let od vzniku prvních národních parků a dalších přírodních rezervací lze charakterizovat jako období boje o budoucí tvář systému národních parků, tedy o to, jak vlastně vybraná území budou fungovat, kdo je bude spravovat, financovat, co v nich bude smět být provozováno, co bude zakázáno a podobně. Klasickou ukázkou absence jakékoliv koncepce budiž počin známý jako znásilnění Hetch Hetchy Valley („The rape of Hetch Hetchy") – vybudování obří přehrady v tomto národním parku jako zdroje vody pro San Francisco.
Idea národních parků, které by byly chápány jako rozsáhlé oblasti, jejichž prvotním cílem je zachování přírodních hodnot, jež budou obdivovány a využívány širokou veřejností, je připisována Georgesi Catlinovi. Tento umělec, poměrně známý především díky svým obrazům, které znázorňovaly život indiánů na americkém kontinentě, se obával destruktivních vlivů americké expanze na indiánskou civilizaci a na divoký život a divočinu obecně. Již v roce 1832 po výletě do Dakotského regionu hovoří o nutnosti ochranářské politiky vlády a vyslovuje poprvé ideu velkých „Nation’s Parks", které by ‚v sobě pojímaly člověka i zvíře ve vší té divokosti a svěžesti jejich přirozené krásy‘. Jeho návrhy však ještě neměly příslušný efekt. Až pod vlivem romantických autorů, mezi něž patřili především spisovatelé James Fenimore Cooper a Henry David Thoreau či malíři jako Thomas Cole a Frederic Edwin Church, začal být život v divočině chápán jako výzva a objevování dalších přírodních oblastí, především na západě USA, což vedlo k obecnému uvědomění o nutnosti ochrany těchto nenahraditelných přírodních krás.
Od založení národního parku v Yellowstonu vznikaly další parky a chráněná území různými cestami – prezidentskými dekrety a výnosy, zákony a vyhláškami federálními i státními. I do této oblasti bylo třeba vnést pořádek, a tak Kongres USA vyhlásil v roce 1970 zákon „General Authorities Act", který v sobě zahrnul ochranu největších přírodních, historických a rekreačních oblastí v každém regionu. Od této doby jsou do systému ochrany přírody začleňovány další lokality pouze na základě konkrétního zákona, který tvoří legislativní rámec fungování Systému národních parků v USA (NPSy). Státní, regionální a lokální parky tedy byly, jsou a budou vytvářeny díky federální pomoci a s federální garancí, avšak slouží především lokálním zájmům a snahám. Tomu odpovídá i členění řídicí organizace. Centrálou NPSy je Washington, D.C. a má regionální zastoupení například v Anchorage, Filadelfii, Omaze, Columbu, Denveru, Atlantě a San Franciscu, tedy zeměpisně tak, aby postihl všechny regiony Spojených států.
Pokud se systém ve svých prvních letech rozrůstal relativně pomalu a přírůstek činil řádově jednotky za rok, pak v letech 1973 až 1999 nastal boom. Přibylo totiž neuvěřitelných 123 lokalit. Zároveň se pochopitelně zvětšoval počet zaměstnanců, což sehrálo velmi pozitivní roli v boji proti nezaměstnanosti. Systém se tedy během let zvětšoval, nabýval na důležitosti a v neposlední řadě do něj plynulo stále více peněz (nejvýraznější akcí byl v 60. letech minulého století projekt „Mission 66", desetiletý program, v rámci kterého bylo nalito do systému několik miliard dolarů s cílem zdokonalit zařízení, služby a nabídku možností volnočasového vyžití v národních parcích – výstavba rekreačních center, hotelů, dopravních komunikací, sociálních zařízení, informačních středisek, naučných tras apod.). Zřízení národního parku ustavuje Kongres Spojených států. Jeho správa je svěřena úřadu National Park Service, který je podřízen ministerstvu vnitra (Departement of the Interior).
Jak z výše uvedených odstavců vyplývá, organizace ochrany přírody staví v USA především na dvou základních strukturách, jejichž tradice sahá na počátek minulého století. Jedná se o Systém národních parků (National Park System) a Službu národních parků (National Park Service). Dnes je Systém národních parků reprezentován takřka 400 oblastmi a jednotkami s přírodní, kulturní, historickou, scénickou a vědeckou důležitostí. Jeho významným posláním je také propagace národní a kulturní různorodosti. Oslavuje památku amerických indiánů, aljašských domorodých kmenů, pacifických ostrovanů, afrických Američanů, španělských pionýrů i imigrantů z Evropy a Asie, tedy všech, kdo přispěli a nadále přispívají k vývoji celé země. Systém zahrnuje 327 tisíc km2, ze kterých je 1 130 km2 v soukromých rukách. Nejrozsáhlejší oblastí je národní park Wrangell – St. Elias a rezervace na Aljašce, jež tvoří cca 16 procent výměry celého systému. Nejmenší jednotkou je památník Tadeuše Kosciuszka v Pensylvánii s 81 m2. Služba národních parků existuje v nějaké formě ve všech státech USA s výjimkou státu Delaware. V letech 1978–1980 se připojením aljašské divočiny počet území spadajících pod ochranu Služby zdvojnásobil.
Potřeba zavést pevný řád, pořádek, objasnit kompetence apod. vedla v roce 1916 ke vzniku National Park Service (Služby národních parků), tedy organizace, která se stala a dodnes je řídicím a zastřešujícím orgánem v problematice národních parků. Úkolem NPSe je mimo jiné regulovat využívání národních parků. Kvůli rychlejšímu rozvoji byl například povolen vjezd automobilů, byly zřizovány levné kempy, stejně jako luxusní hotely. Podporovány jsou mnohé sportovní a rekreační aktivity jako lezení, jízda na koni, plavání, kanoistika, rybaření, vodní sporty, jako i muzea přírodních památek, výstavy a další aktivity, které zvyšují vzdělávací hodnotu parku. Smyslem fungování NPSe je zachovat krajinu, přírodní a historické objekty a divokou přírodu pro požitek a potěšení tak, aby byly uchovány pro užívání i dalšími generacemi. K tomu přispívají základní principy NPSe:
 Park Great Smoky Mountains je výrazně nejnavštěvovanějším americkým národním parkem |
Zaměstnanci NPSe tvoří různorodou skupinu profesí od rangerů (správců), průvodců a přírodních výzkumníků přes archeology, historiky, architekty přírodní krajiny až po inženýry, manažery a plánovače. Všichni dohromady chrání přírodní a historické dědictví, provádějí výzkumy a podílejí se na vzdělávání veřejnosti. Krédem je různorodost, a to nejen profesí, ale i přístupů – to znamená, že cílem je zapojit muže, ženy, různé lidské rasy, občany s různým filozofickým a náboženským náhledem na svět a v neposlední řadě i tělesně postižené.
V období vzniku organizace Služba národních parků můžeme současně hovořit o další instituci, Systému národních parků. Podobně jako u National Park Service náleží do sféry péče NPSy nejen rozsáhlá území samotných národních parků, ale celá řada dalších ploch, pamětihodností, lokalit, monumentů apod. Systém je tvořen těmito prvky: Národní park (National Park), Národní památník (National Monument), Národní chráněná oblast (National Preserve), Národní historické naleziště (National Historic Site), Národní historický park (National Historical Park), Národní památka (National Memorial), Národní bitevní pole (National Battlefield), Národní hřbitov (National Cemetery), Národní rekreační oblast (National Recreation Area), Národní mořské pobřeží (National Seashore), Národní jezerní pobřeží (National Lakeshore), Národní řeka (National River), Zřídla (Mineral Springs) a jiná označení (Other Designations).
Zakladatelé, tvůrci i mecenáši národních parků si brzy uvědomili, že střet návštěvníků a jedinečného přírodního bohatství musí probíhat co nejcitlivější formou. Z tohoto popudu vzešla originální, leč efektivní ochrana parků, kterou nyní postupně přebírají i ostatní státy světa. Je založena na takzvaném principu decentralizované centralizace, který přepokládá vytvoření několika ekologicky citlivě rozmístěných správně-informačních center, kolem kterých jsou soustředěny ostatní objekty zabezpečující potřebné služby návštěvníkům. Tento model vyžaduje založení jednoho až čtyř (dle velikosti parku) dostatečně od sebe vzdálených shluků „civilizace", které jsou komunikačně propojeny co nejmenším počtem silnic, nejlépe jen jednou. Podstatná většina plochy národního parku tak zůstává nezasažena a návštěvníkům je zpřístupněna pouze „měkkou" individuální formou. Opakem tohoto moderního pojetí je roztříštěná síť osídlení s aglomeracemi, turistickou infrastrukturou a komunikacemi zasahujícími (byť minimálně) svými projevy valnou většinu chráněného území. S principem decentralizované centralizace se dnes setkáme téměř ve všech národních parcích USA. S ohledem na tuto skutečnost pojďme níže nahlédnout do konkrétního národního parku.
Grand Teton leží ve státě Wyoming asi 16 km jižně od známějšího Yellowstonu. Byl založen v roce 1929 na ploše 1 255 km2. Tvoří ho souvislý, 64 km dlouhý horský masiv, na jehož úpatí najdeme několik horských jezer a meandrující Sneak River. Centrální vyhlídková silnice nabízí nepřeberné množství výhledů (tzv. scenic points) na třítisícové vrcholy, jež se vypínají přímo nad hladinami jezer. Na turisty čeká nepřeberné množství aktivit, které organizují specializovaní rangeři. Kromě tradičních činností (turistika, cykloturistika, vyjížďky na loďkách) může člověk zkusit i věci nové, netradiční až extrémní (snowtubing, skialpinismus, rafting). Všechna výchozí stanoviště pro tyto aktivity jsou při hlavní silnici, kam se dá pohodlně dostat automobilem. Samostatnou rekreační jednotkou je největší z jezer – Jackson Lake – se sedmi scénickými odpočívadly.
Správním centrem se základní turistickou infrastrukturou je Colter Bay Visitor Center (obchod, správcovská stanice, naučné stezky, přístav, hotel, bungalovy, stáje pro koně, kemp, benzínová stanice apod.). Mimoto se v parku nacházejí další dvě návštěvnická centra (Jenny Lake a Moose) a čtyři jiné velkokapacitní kempy. Dalších osm menších kempů můžete využít v bezprostřední blízkosti parku. V každém návštěvnickém centru dostane zájemce podrobný popis kempu s poskytovanými službami. Návštěvnická centra propojují pod vlivem modelů decentralizované centralizace pouze dvě silniční komunikace. Hory Grand Tetonu jsou přístupné pouze pěší nebo cyklistickou formou. Pro více než jednodenní pobyt v horách si musí turista opatřit povolení a bivakovat pouze na přesně vyznačených místech. Vydáváním povolení monitoruje a reguluje správa parku počet návštěvníků v oblasti.
Ve Spojených státech amerických se nachází 58 chráněných území klasifikovaných jako národní parky, jež spravuje National Park Service, která je agenturou ministerstva vnitra. Nejnovějším národním parkem je Great Sand Dunes vyhlášený roku 2004. Národní parky se nacházejí ve dvaceti sedmi státech USA a na nezačleněném území Americké Samoy a Amerických Panenských ostrovů. Nejvíce národních parků se nachází na Aljašce a v Kalifornii (v každém státě osm), následuje Utah s pěti národními parky a Colorado se čtyřmi. Rozlohou je největším národním parkem výše zmíněný Wrangell – St. Elias s celkovou plochou 32 tisíc km2, zatímco nejmenším je Hot Springs s rozlohou menší než 24 km2. Celková plocha území chráněných jako národní parky je zhruba 210 tisíc km2, což je průměrně 3 620 km2 na každý park. Nejnavštěvovanějším národním parkem jsou Great Smoky Montains s více než devíti miliony návštěvníky v roce 2008, následovaný Velkým kaňonem s více než čtyřmi miliony. Čtrnáct národních parků je zaneseno na Seznamu světového dědictví UNESCO.
 Národní park Wrangell – St. Elias, stejně jako další americké parky, si mohou návštěvníci prohlédnout i z ptačí perspektivy |
Bez zajímavosti není (možná na první pohled nesmyslné) srovnání parků USA a ČR. Pojďme se o to pokusit. Česká příroda je hebká, poetická, má mírné kopce i údolí, pohled na ni vyvolává klid na duši. Americká příroda je drsná až pichlavá. Monumentální a výjimečná. Duši zneklidňuje. Nalézají se zde typy krajiny, které bychom marně hledali kdekoli na světě. Důmyslný systém národních parků budovaný od předminulého století uchránil velkou část přírody před agresivním vlivem naší technické civilizace. Přejíždí-li člověk v USA z jednoho národního parku do druhého, musí zpravidla najet stovky kilometrů. V Čechách lze spatřit každých 50 kilometrů jiný krajinný typ. Na rozlehlém severoamerickém kontinentu je třeba k našim vzdálenostem přidat vždy jednu nulu.
Pokud jde o porovnání parametrů národních parků u nás a v USA, je důležité si uvědomit mimo jiné dva zásadní údaje: 1. procentuální zastoupení plochy národních parků v rámci rozlohy státu, 2. přepočet plochy národních parků na jednoho obyvatele. Z výpočtů vyplývá, že celková rozloha národních parků v USA zaujímá území přibližně čtyř Českých republik, ale v rámci kompletních ploch obou států je zhruba „jen" dvakrát větší než u nás. Zato v přepočtu plochy národních parků na obyvatele jsou na tom USA asi devětkrát lépe.
Text: Jan Pomykal
Foto: Thinkstockphotos.com
Vážení čtenáři, Váš oblíbený portál Celyoturismu.cz bude v horizontu 3 měsíců uzavřen. To podstatné z cestovního ruchu – vývoj, statistiky, analýzy, legislativní problematiku atd. – proto nově najdete na zpravodajském portálu Hospodářské komory ČR www.komoraplus.cz a také ve...
Mateřská společnost amerických nízkonákladových aerolinek Frontier koupí za 2,9 miliardy dolarů (61,4 miliardy Kč) konkurenční leteckou společnost Spirit Airlines. Vznikne tak pátý největší letecký dopravce ve Spojených státech. Firmy to oznámily v tiskové zprávě. Při započtení...
Historickou zaoceánskou loď Queen Mary, která je již desítky let turistickou atrakcí a hotelem, čekají důležité opravy. Loď tak zůstane zavřená, dokud tyto opravy za pět milionů USD (109,8 milionu Kč) nebudou dokončeny. Oznámilo to vedení...
