Návrh katedry cestovního ruchu VŠP Jihlava na úpravu právních podmínek pro výkon činnosti průvodce cestovního ruchu

Problémy průvodců cestovního ruchu jsou dostatečně známy a byly opakovaně publikovány řadou odborníků. Národní soustava kvalifikací uvádí v kategorii „Gastronomie, hotelnictví a turismus“ mezi 27 profesemi pod kódem 65-021-N profesní kvalifikaci „Průvodce cestovního ruchu“. Zájemce o průvodcovství v cestovním ruchu musí splňovat 18 odborných činností podle vypsaných hodnoticích standardů. Mezi autorizovanými institucemi je zařazena i Vysoká škola polytechnická Jihlava, katedra cestovního ruchu, kde je neoddělitelnou součástí odborného studia také průvodcovská činnost.

Na katedře působí 11 učitelů. Všichni pracují jako průvodci pro školní cestovní kancelář a kromě nich průvodcovskou činnost vykonává i několik externích učitelů. Díky bakalářské práci studentky Petry Skleničkové a dalšímu sběru informací máme k dispozici poměrně podrobné údaje o právních podmínkách a způsobu vzdělávání průvodců v jednotlivých zemích EU. Nejdůležitější z nich jsou shrnuty v následujících bodech:

• Počet zemí, kde je průvodcovská činnost živností volnou a počet zemí, kde je činností regulovanou, je v podstatě vyrovnaný (volná 13 zemí, regulovaná 15 zemí).
• Ve všech zemích EU existují profesní organizace průvodců, většinou na celostátní úrovni.
• Profesní organizace ve všech zemích přijímají za členy pouze kvalifikované prů­vodce.
• Důležitá je činnost Světové federace asociací průvodců cestovního ruchu (WFTGA), která měla v lednu 2015 zasedání v Praze a Evropské federace asociací turistických průvodců (FEG). Obě podporují požadavky na vysokou kvalifikaci a etiku průvodcovské činnosti.
• V některých zemích je vzdělání průvodců opravdu důkladné:
• Například Řecko – 5 semestrů na škole pro průvodce (1 600 hodin teorie a 60 hodin praxe) nebo Skotsko (modrý odznak) – 1 200 hodin, Vídeň 960 hodin.
• Ve většině zemí existují jednotné celostátní předpisy, ale jsou také země, kde rozhodování o podmínkách průvodcovské činnosti ponechávají na nižších územních jednotkách.
• Žádná země nezpochybňuje právo průvodců ze zemí EU provádět ve všech zemích EU. Většina zemí, především země, kde je průvodcovská činnost regulována, vyžadují ohlášení činnosti.

Jako inspiraci pro naši republiku doporučujeme organizaci průvodcovské činnosti v zemi, která díky Thomasi Cookovi dala světu masový turismus, tedy v Británii. Jak uvádí Skleničková (2015), nejsou v Británii žádné požadavky na udělování licencí a britská vláda se snaží zbytečně nezasahovat státními regulacemi do oblastí, které se efektivněji spravují autonomně. To platí, až na výjimky v pohostinských službách, i v oblasti turistiky. Neexistuje zákonné opatření, které by upřesňovalo, kdo smí a nesmí vykonávat služby průvodce. Průvodcovská činnost tedy není regulována. Ohromnou vážnost mají průvodci s modrým odznakem, který se pro Londýn dá získat studiem v délce 1,5 roku a po náročných zkouškách. Pouze kvalifikovaní průvodci se mohou stát členy organizace GUILD OF REGISTERED TOURIST GUIDES.

Na základě vlastních dlouholetých zkušeností a jejich porovnání s podmínkami v EU doporučuje katedra cestovního ruchu Vysoké školy polytechnické v Jihlavě toto řešení:

1. Jasně od sebe oddělit (podle normy CSN EN 13809) dvě základní průvodcovské činnosti:

• Vedoucí zájezdu (tour manager, assistance pendant le voyage, Reiseleiter) je fyzická osoba, která řídí a kontroluje itinerář v zastoupení cestovní kanceláře (touroperátora), zajišťuje, aby se plnil program, jak je popsán v katalogu cestovní kanceláře (touroperátora) a prodáván cestujícímu, a poskytuje praktické místní informace.
• Průvodce cestovního ruchu (tourist guide, guide touristique; guide interprete, Gäste-/Fremdenführer) je fyzická osoba, která provádí návštěvníky v jazyce podle jejich výběru a poskytuje výklad o kulturním a přírodním dědictví oblasti, přičemž tato osoba má obvykle specializaci na příslušnou oblast vydanou a/nebo uznávanou příslušným úřadem.

2. Povolání vedoucího (průvodce) zájezdu ponechat jako živnost volnou, což je multiprofesní živnost sdružující činnosti, které nevyžadují odbornou způsobilost a výběr a stanovení požadavku na průvodce ponechat na profesních organizacích (AČCKA, ACK) a jednotlivých cestovních kancelářích. Povolání průvodce cestovního ruchu ponechat jako živnost volnou s těmito výjimkami:

• Odděleně řešit problematiku Prahy. Podle předsedy Asociace průvodců dr. Stanislava Volemana zde působí přibližně 6 000 průvodců, z nichž 40 % je nekvalifikovaných. Vzhledem k významu Prahy a počtu turistů, kteří sem přijíždějí, přeřadit průvodce cestovního ruchu do živností ohlašovacích vázaných. Jakýkoliv výkon průvodcovské činnosti podmínit minimálně středoškolským vzděláním a zkouškami u oprávněné instituce. Tyto zkoušky by mohly být prominuty absolventům středních a vysokých škol, v jejichž učebním plánu je výuka průvodcovské činnosti.

• Ponechat na krajských úřadech (KÚ) rozhodnutí o lokalitách, ve kterých bude průvodcovská činnost živností vázanou, kde je třeba prokázat způsobilost dokladem o uznání odborné kvalifikace vydávaným uznávacím orgánem podle zákona o uznání odborné kvalifikace. Měly by to být všechny lokality zařazené na seznam UNESCO, dále většina městských památkových rezervací, některé národní kulturní památky, národní parky, CHKO a další lokality dle zvážení KÚ. Podobně jako v Praze by zkoušky byly prominuty absolventům středních a vysokých škol CR. (Domníváme se, že tento požadavek je oprávněný, neboť např. na VŠP Jihlava je v učebním plánu minimálně 20 předmětů, které s průvodcovskou problematikou bezprostředně souvisejí. Kromě toho se studenti účastní 3 zájezdů, na kterých vykonávají funkci průvodce). Organizací zkoušek doporučujeme pověřit vysoké a střední školy cestovního ruchu v jednotlivých krajích. Zkoušky a příslušné oprávnění by se vždy vztahovaly ke konkrétní lokalitě. Zájemce by mohl získat oprávnění pro více lokalit, případně pro celý kraj. Mohly by být využity zkušenosti Jihomoravského kraje, ve kterém již byli proškoleni krajští průvodci.
   

Foto: Petr Manuel Ulrych