Nová klíčová směrnice EU k cestovnímu ruchu

V poslední době prochází právní úprava cestovního ruchu řadou zásadních změn. Na podzim měla mimořádný ohlas otázka novelizace zákona č. 159/1999 Sb., stále se zdaleka nestabilizoval výklad nového občanského zákoníku, s dlouhodobě připravovaným novým zákonem o podpoře rozvoje cestovního ruchu se oficiálně přibližně rok nepočítá, což vede k častým diskusím, a takto lze dlouho pokračovat. Přitom se může přehlédnout zásadní změna právní úpravy, kterou přinese nová směrnice č. 2015/2302 týkající se zájezdů.

Předem je třeba upozornit, že praxe se tyto změny dotknou možná až v létě 2018, změny právní úpravy budou ovšem výrazné. Podstatná část právní úpravy cestovního ruchu v ČR totiž vychází z evropského práva, a to hlavně ze směrnice z roku 1990 č. 90/314/EHS. Ta je základem pro zákon č. 159/1999 Sb. i smlouvu o zájezdu v občanském zákoníku. Po mnohaleté přípravě, oficiálně zahájené roku 1999 (text k dispozici od července 2013), jsme se dočkali nové směrnice, která byla definitivně schválena 25. listopadu 2015 a nyní je oficiálně publikována. Přestože hlavní principy se nemění, tak nová směrnice přináší řadu změn, což je zjevné již ze skutečnosti, že místo 9 článků směrnice z roku 1990 jich je nově 31. Původní směrnice přitom připouštěla nemalé odchylky při začleňování těchto pravidel do vnitrostátního práva (tzv. minimální harmonizace), zatímco nově by v zásadě neměly být odchylky u právní úpravy zájezdů v zemích Evropské unie (tzv. plná harmonizace). Země EU mají na začlenění směrnice do svého vnitrostátního práva dostatek času, a to dva roky, přičemž účinné musejí být změněné předpisy do dalšího půl roku (nejpozději červen 2018).

Původní název nové směrnice byl směrnice o souborných službách a cestách s asistovanou přípravou, nakonec název zní směrnice o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách. Tradičním problémem v otázce zájezdů je obtížná klíčová definice, což se spíše ještě zkomplikovalo. Vedle původních souborných cestovních služeb (tedy v ČR zájezd) se nově zavádí i spojené cestovní služby (pojem cesty s asistovanou přípravou neprošel). Ty jsou také kombinací alespoň dvou cestovních služeb, ale je zde jen menší ochrana zákazníka, protože tyto služby sice slouží pro stejnou cestu nebo pobyt, ale jde o uzavření samostatných smluv s jednotlivými poskytovateli. I definice zájezdu bude složitější, protože za něj bude považováno nejenom uzavření jedné smlouvy zahrnující alespoň dvě služby, ale i situace, kdy budou jednotně inzerovány jako soubor, kombinovány po uzavření smlouvy, kdy cestující bude mít na výběr z různých služeb (dárkové poukazy) a dokonce i v případě nákupu od jednotlivých podnikatelů při propojené on-line rezervaci (podnikatel, který uzavřel první smlouvu, předá informace o cestujícím dalšímu, s nímž se uzavře smlouva do 24 hodin). Jak si již s pouhou definicí poradí praxe je samozřejmě otázkou. Nová směrnice se nevztahuje na služební cesty.

Do detailů, které nová směrnice přinese, zde nelze kvůli rozsahu zabíhat. Vcelku lze říci, že pravidla bývají obdobná, ale nově jsou vymezena podstatně přesněji, což se týká např. obsahu smlouvy. Ta bude muset obsahovat např. zvláštní požadavky cestujícího, pokud je organizátor přijal. Novinkou je také např. úprava možnosti zvýšit cenu zájezdu při změně nákladů u pohonných hmot či kurzů měn, protože ta bude spojena s povinností snížit cenu, pokud dojde k příznivému vývoji takovýchto nákladů. Informace pro zákazníka budou muset být podávány na standardizovaných formulářích.

Z hlediska praxe cestovního ruchu je klíčovou otázkou, kdy bude Česká republika měnit své vnitrostátní právo dle požadavků směrnice, protože uvedená dvouletá lhůta na změny vnitrostátního práva (navíc další půl rok na účinnost v praxi) je maximální. Objevovaly se tedy úvahy spojit aktuální novelizaci zákona č. 159/1999 Sb. (někdy označovaná jako malá novela), která se diskutovala hlavně na podzim 2015, rovnou se změnami dle nové směrnice (tzv. velká novela). Je dobře známo, jak svérázný byl legislativní proces již schválené novelizace, výrazně ovlivněný aktivitami pojišťoven. Vzhledem ke skutečnosti, že zákon č. 159/1999 Sb. je převážně vnitrostátním provedením evropské směrnice č. 90/314/EHS, a ta se přitom nyní výrazně mění, byly aktuální legislativní změny velmi náročné.

Nelze přitom přehlížet, že ochrana spotřebitele v cestovním ruchu, což je hlavním cílem zmiňovaných směrnic, je složitým a mezi právníky dost ostře diskutovaným problémem, a to již od počátků této koncepce. Tu znamenala hlavně zcela nová cestovní smlouva začleněná do německého občanského zákoníku roku 1979, což byl v mnohém vzor pro evropskou směrnici z roku 1990. Poměrně široká ochrana, v naší terminologii jde v zásadě o zákazníky cestovních kanceláří, bývá nejednou zpochybňována. Ještě v roce 2007 Evropská unie oficiálně uvažovala o úplném zrušení směrnice z roku 1990 a tedy i této ochrany zákazníka! Její další rozšiřování obsažené v nové směrnici vyvolává tedy často spíše rozpaky. Úkoly Ministerstva pro místní rozvoj související s novou směrnicí jsou tedy mimořádně náročné, i vzhledem k velkému množství aktuálních právních změn v cestovním ruchu. Zájem odborníků o tuto otázku není příliš velký, uvést je třeba zejména práce dr. Renaty Králové (např. kniha Havlíčková, Králová: Cestovní právo, 2015)

JUDr. PhDr. René Petráš Ph.D.pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity Jana Amose Komenského
petras@prf.cuni.cz