O geometrii Královéhradeckého kraje

Královéhradecký kraj se v turistických materiálech pyšní tím, že „sedí“ na území tří turistických regionů: východních Čech, Českého ráje a Krkonoš. Kdybychom měli být ještě podrobnější, mohli bychom uvést, že tento kraj zahrnuje úplně nebo zčásti turistické oblasti Hradecko, Podzvičinsko, Český ráj, Kladské pomezí, Krkonoše střed a východ a Orlické hory a Podorlicko. Jenže to není nic, co by tento kus země jakkoliv charakterizovalo. Ale co takhle vzít na pomoc geometrii?

Začněme horizontálou

Velké, širé, rodné lány. Dráha golfového nebo tenisového míčku. Cyklista projíždějící plochou krajinou. Voda od jednoho břehu ke druhému. Sledujeme-li tyto jevy, pohybuje se nám zrak odleva doprava, případně opačným směrem, ale vždycky více či méně vodorovně. Tak takové je Hradecko, jehož páteř tvoří Labe a žebroví jeho naplaveniny. Horizontální kraje jsou povětšinou žírné, byly osídleny jako první, a nesou tudíž nejvíce známek lidského pinožení, což nejsou jenom pole, ale také sídla, komunikace a vůbec všechno, aby se tu člověk cítil jako doma. Vzhledem k tomu, že lidské výtvory se v průběhu času vrství, jsou horizontální krajiny bohaté na památky a vůbec na množství nejrůznějších objektů, které člověk z nejrůznějších důvodů nezničil, nýbrž zachoval.
V takové krajině se pěšmo chodí sice lehce, ale je to monotónní. O to více se tam líbí bicyklistům a všem, kteří mají co do činění s vodou, ať už po ní plují, v ní se ráchají či v jejích hlubinách loví.
Tak to by byla jedna tvář Královéhradeckého kraje.

Horizontály Nové Ameriky na Hradecku

Vertikální svět
Svislost je nesmírně dynamická záležitost. Držíme-li v ruce olovnici, stačí jen nepatrně povolit sevření prstů, provázek vyklouzne a závaží vám spadne na nohu. Vertikální kraje pozorujeme odzdola nahoru nebo odshora dolů a hlava přitom provádí přitakávací pohyby. A takových pohybů si návštěvník užije nejlépe v Českém ráji nebo v Teplicko-adršpašských skalách, ať už při pozorování skalních stěn a jehel nebo při sledování skálolezců. Ano, ve vertikálním světě jsou doma nikoliv domácí lidé, nýbrž přespolní. Mimochodem, i skálolezci ctí vertikální pohyb: lezou nahoru, padají dolů. (Horizontálně pohybující se jedinec ověšený lany a karabinami není skálolezec, ale chodec, který se skálolezcem stává v okamžiku, kdy stane u paty skály.)
Vertikální kraje jsou divoké, romantické a velmi členité, takže se v nich člověk snadno ztratí. Nejsou vhodné k obývání, nýbrž k jeho protipólu – k dobývání, opuštění horizontálních kolejí, také ku kochání. To je také jedna z lící Královéhradeckého kraje.

Vertikální princip představují skalní věže Prachovských skal

Diagonály
Je to něco mezi prvními dvěma světy. I šikmost je navýsost dynamická, u ní nemáte na vybranou: buď je to do kopce, nebo s kopce. Volně ležící předměty se v takovém světě musí kotvit, zakopávat do země nebo velmi přemlouvat, aby zůstaly na jednom místě. Vezměme si příklad – takové Krkonoše. Kraj, který je částečně osídlený, částečně pustý. Má svá sídla, památky, silnice a jiné civilizační vymoženosti, ale jen odtud potud. Při určitém sklonu diagonály už nelze stavět. Diagonální krajina má svá nedostupná místa, která tedy raději ponecháváme přírodě.
Pěší pohyb po diagonálách je zhusta vyčerpávající. Směrem nahoru překonává poutník obrovitou zemskou tíži zmnoženou vlastní nadváhou. Při cestě dolů musí strašlivě brzdit, aby jej táž síla nezdeformovala k nepoznání. Tam, kde se naskýtá jakákoliv možnost fyzického vyčerpání, se nachází ráj sportovců. Bikeři na horských kolech, zrudlí námahou, zuřivě otáčejí pedály, aby dosáhli rychlosti rozšafně kráčejícího člověka. V diagonálním světě si fotbálek nezahrajete, zato tam je ideální terén pro všechny způsoby pokud možno rychlého pohybu dolů, brzděného buď adhezí, technikou jízdy, nebo jinými prostředky. Proto je v Krkonoších tolik sjezdovek, proto se tam jezdí na saních, horských koloběžkách a bobových drahách. Toť třetí podoba Královéhradeckého kraje.

Výrazné diagonály svahů ve Špindlerově Mlýně

Pak tam je spousta křivek
Křivky neboli obliny nejsou jen prostředkem ke znázornění ženského těla. Přicházejí na pomoc v případě, že přímky pozbývají vypovídací schopnosti. Krajina charakterizovaná křivkami je nepravidelně osídlená, mají v ní své místo kopce, chlumy, údolí, vodní toky, lesy a háje. Častým doplňkem jsou v ní krátké vertikály věží venkovských kostelíků, horizontály rybníčků a bradavky hradů na vrších. Pokud není zprzněna nějakým hanebným envorinmentálním nebo estetickým zločinem, hovoří se o ní jako o „půvabné“ nebo se opěvuje jako „zemský ráj to na pohled“. Zhruba takový je, myslím, zbytek Královéhradeckého kraje – Podkrkonoší, Náchodsko, Orlické hory a jejich podhůří.

Křivková krajina – Sendraž na Novoměstsku

V oblinové krajině není místa pro extrémy. Jejím charakteristickým rysem je povlovnost. Přeje poutníkům kráčejícím, šlapajícím, v zimě krátkým jízdám na saních a dlouhým projížďkám na běžkách. Za každou zatáčkou se otvírá nový pohled. Vždycky se v ní najde nějaké rovné místo na důlek s kuličkami nebo plácek vhodný k volejbálku a zpravidla po pěti až deseti kilometrech narazíte na potůček, v němž si namočíte unavené nohy nebo na hospodu, ve které ponoříte nos do pěny.

To je také Královéhradecko.

Mám obavu, že po přečtení tohoto článku propadnete dojmu, že se Královéhradecký kraj nejvíce podobá střihu na šaty z druhdy oblíbeného módního časopisu Burda. Není tomu tak. Omluvou mi budiž, že popsat půvaby krajiny exaktními metodami je velmi, velmi těžké. Ostatně, jakou představu jste si udělali o počasí, když jste kdysi v rádiu slýchali hlášení „teplota, tlak, rosný bod“?

Dean Valášek
Foto: Dean Valášek a CzechTourism