Od Prahy coby granátem (… a zbytek dopochodoval)

Vojenské památky má většina českých turistů spojené především s pohraničím. Dělostřelecké tvrze jako Bouda v Orlických horách či Dobrošov u Náchoda vznikly krátce před druhou světovou válkou. Dnes tito betonoví obři, jejichž vzorem byla francouzská Maginotova linie, našli uplatnění v podobě turistických atraktivit a přitahují každoročně tisíce turistů. Zajímavé vojenské památky najdeme ale i tam, kde by je možná běžný turista nehledal. Hluboko v týlu, nedaleko hlavního města či ve Středočeském kraji.

Dělostřelecké tvrze z doby druhé světové války byly stavěny v pohraničí, aby umožnily bránit území republiky před vpádem nepřátelské armády. V tom se nelišily od fortifikací doby tereziánské. A co vlastně byla tereziánská bastionová pevnost? V podstatě jen trochu vylepšený středověký hrad o velikosti města, vybavený modernějšími zbraněmi – tak vznikl Terezín či Josefov. Tereziánské opevnění Olomouce přineslo inovaci v podobě soustavy malých pevnůstek, tzv. fortů, které obepínaly hlavní pevnost. Dělostřelecké tvrze druhé světové války počítaly v zásadě se stejnou strategií, ovšem vztaženou na území celého státu. Obeženeme vlastní území soustavou pevností a nepřítele tam nepustíme. Tyto stavby měly prakticky veškerou infrastrukturu pod zemí, aby je nebylo možné poškodit bombardováním. Ve druhé polovině 20. století se ovšem celá vojenská strategie zásadním způsobem změnila díky příchodu jaderných zbraní.

Je zvláštní, když se člověk zamyslí nad tím, že ty miliony kubíků betonu vlastně celkem k ničemu nebyly. České pohraničí nakonec získal Hitler bez boje. A slavnou Maginotovu linii prostě obešel. Vypuknutím druhé světové války skončila celá jedna epocha vojenské strategie založené na jasném rozdělení rolí obránce a útočníka. Už od dob hlubokého středověku se v Evropě rozvíjelo obranné fortifikační stavitelství, které jakoby najednou pozbylo smyslu. Druhá světová válka znamenala zásadní zlom ve způsobu strategického plánování. Najednou nebylo důležité odolat útoku a uhájit město, hrad či tvrz, ale schopnost zničit toho nepříteli víc, než on zničí vám. Nastal jaderný věk, závody ve zbrojení.

Pražská čára

Vydáte-li se někdy z Prahy na výlet kolem Berounky malebnou krajinou Českého krasu, možná si u řeky v obci Srbsko (nedaleko místního kempu) všimnete typického prvorepublikového „řopíku“. Tedy objektu lehkého opevnění (LO) vzor 36, resp. 37, pro které se toto lidové označení vžilo podle zkratky Ředitelství opevňovacích prací. To byla instituce odpovědná za stavbu opevnění ve třicátých letech minulého století. Věci znalí samozřejmě vědí své, ale běžného českého turistu, který se (na vojenské poměry) s drobnými betonovými stavbičkami setkal možná tak v Jeseníkách či na Šumavě, přítomnost řopíku v těchto místech pravděpodobně překvapí. Bunkr, který dnes v Srbsku poklidně sousedí se zástavbou obytných domů, byl v době svého vzniku součástí tzv. Pražské čáry. Tato pevnostní linie, v dobové vojenské řeči „Vnější obrana Prahy (VOP)“, vznikla ve třicátých letech jako poslední hradba, jejímž úkolem mělo být zpomalení postupu Hitlerových vojsk směrem na hlavní město. Začínala na soutoku řek Labe a Vltavy u Mělníka, pokračovala okolo měst Slaný, Smečno, Kladno, Beroun, Mníšek pod Brdy a končila u obce Slapy, kde měla navazovat na Vltavskou linii opevnění. VOP tvořilo celkem 77 objektů LO vzor 36 a 756 objektů vzor 37. Poblíž Velvar mělo vyrůst ještě pět samostatných srubů těžkého opevnění, k jejichž stavbě však už nedošlo.

Militaria všeho druhu si lze prohlédnout také ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech

Z původních více než osmi set objektů se do dnešních dob dochovalo jen málo. Po vyhlášení protektorátu se totiž německá branná moc obávala možného použití pevnůstek v případě vojenského povstání proti okupantům a rozhodla o jejich likvidaci. Řopíky, které se nepodařilo vyhodit do vzduchu, Němci vyplnili směsí kamenů a betonu. Pro zvědavého turistu se však přece jen něco dochovalo. Na to, jak vypadaly objekty VOP v době dokončení, se můžete podívat ve Vojenském muzeu Smečno, kde jeden z dochovaných objektů vzor 37 slouží jako stálá expozice Vnější obrany Prahy.

Památky na Třetí říši

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se území bývalého Československa stalo cílem spojeneckých vojenských operací. Bombardování hrozilo zejména průmyslovým závodům, hlavně těm zaměřeným na válečnou výrobu. Na území protektorátu tak vznikla celá řada pozoruhodných podzemních objektů – památek na válečný průmysl. Nedaleko od Srbska se nachází starý vápencový lom, který je oblíbeným cílem turistů, z nichž řada provozuje geocaching (v lomu je mimo jiné ukryta „keška“). Na střední etáži si v lomové stěně můžete všimnout dvou otvorů krytých železnými dveřmi. Jsou to podzemní kaverny vystřílené ve skále během druhé světové války. Prostory sloužily jako záložní archiv plzeňské Škodovky – byla zde uložena výrobní dokumentace. Jako jedny z mála válečných staveb splnily svůj účel. Když totiž byla při jednom náletu část dokumentů uložených v plzeňském archivu firmy zničena, umožnily záložní kopie ze Srbska vyrobit nové výkresy. Dnes je v prostorách základna základní organizace České speleologické společnosti 1-06 Speleologický klub Praha a příležitostně jsou spolu se zdejšími jeskyněmi zpřístupněny návštěvníkům v rámci akcí pro veřejnost.

Podobně vznikl také podzemní objekt v nedalekém lomu Alkazar, ke kterému se lze ze Srbska dostat po nově vybudované cyklostezce, a který je oblíbeným tréninkovým cílem horolezců. Původně zde měla vzniknout podzemní továrna plzeňské Škodovky pod krycím názvem Sigma III, která měla vyrábět tankové kanony ráže 75 mm. Nakonec byla v lomu skutečně stavba podzemní továrny zahájena, nebyla však určena plzeňské Škodovce, ale firmě Avia, která zde měla vyrábět letecké motory. Továrna s krycím názvem Kainit však nikdy nebyla dokončena a v šedesátých letech bylo podzemí využito jako úložiště radioaktivního odpadu.

Most u Remagenu

Válečnou historii má i část trati populárního „Posázavského pacifiku“ mezi Jílovým u Prahy a Skochovicemi. V jeho šesti železničních tunelech vznikly během války podzemní továrny Omega I a Omega II, ve kterých se pro firmu Avia vyráběly kompresory k leteckým motorům. Nedaleko továrny Omega v Davli, bylo možné zahlédnout vojáky Wehrmachtu ještě v roce 1968. Nešlo pochopitelně o zbloudilé duše mrtvých Němců, ale o filmové herce a statisty. Zdejší most z roku 1904 si totiž američtí filmaři vybrali k natáčení válečného filmu Most u Remagenu. Kvůli natáčení dokonce vyrazili ve skále slepý tunel. K výrobě snímku a ražbě tunelu se váže legenda, podle které si Američané vybrali most v Davli proto, aby mohli nepozorovaně najít a vyzvednout bájný Štěchovický poklad. Těžko říct. V každém případě je ale skutečností, že když v srpnu 1968 obsadily Československo vojska Varšavské smlouvy, čekalo na ně v Davli překvapení v podobě „vojáků NATO“ v doprovodu filmového štábu.

Pomníky studené války

Také studená válka a s ní související závody ve zbrojení zanechaly ve středních Čechách nejednu zajímavou stopu, například v podobě vojenských prostorů Milovice či Ralsko. Rozsáhlé vojenské brownfields se po odchodu Střední skupiny sovětských vojsk staly cílem výprav mnoha dobrodruhů i válečných historiků a dokumentaristů. Některé oblasti ještě dvacet let po odchodu armády čekají na nové využití, ať už v podobě průmyslového areálu či turistické atraktivity. Pro jiné už podnikavý člověk využití našel – například bývalé vojenské letiště dnes slouží pro provoz ultralehkých sportovních letadel. Pořádají se tu také různé hudební akce, z nichž největší je každoroční festival Votvírák. Územím vojenského prostoru prochází několik cyklostezek. Ze stejné doby pochází také památník Vojna u Příbrami. Původně pracovní tábor pro válečné zajatce, později „nápravné“ zařízení určené k likvidaci nepohodlných osob – především odpůrců komunistického režimu. Dnes je jednou ze součástí Hornického muzea v Příbrami.

Vojenské stavby provází člověka celou jeho historií. Podíváme-li se dnes zpátky, nelze si nevšimnout, že řada významných atraktivit cestovního ruchu měla původně ryze vojenský význam. Karlštejnem počínaje a Velkou čínskou zdí konče. Význam těch novodobých ovšem naplno ocení zřejmě až příští generace.

Text: Jan Otava
Foto: CzechTourism