„Tak nám ten zákon přece jen schválili, paní Müllerová,“ mohli bychom parafrázovat slavný výrok Haškova Švejka. Podpisem prezidenta skončilo v prosinci martyrium spojené s přípravou novely zákona upravujícího podnikání v cestovním ruchu v České republice. Na základě novely mohou pojistné ústavy dál pojišťovat touroperátory pro případ úpadku, cestovky se nemusejí bát, že by kvůli absenci pojištění přišly o koncese… A zákazník? Ten se už snad o své prostředky investované do nákupu dovolené nemusí bát. Pojďme se na nové povinnosti, které ze zákona vyplývají, podívat podrobněji.
Nemá valného smyslu vracet se k tahanicím, ke kterým došlo mezi jednotlivými zainteresovanými subjekty při přípravě nového znění zákona o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu, stejně jako se zabývat tím, které z původně navrhovaných ustanovení novely bylo z finálního znění vypuštěno, na čí popud a z jakých pohnutek. Snadno by totiž mohlo vzniknout speciální stostránkové vydání COT business věnované novele zákona. Pro účely tohoto článku a praxe při prodeji zájezdů se spokojme s konstatováním, že k 29. prosinci loňského roku nabyla účinnosti poslední novela zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, a že byla zveřejněna ve Sbírce zákonů ČR částka 144 dne 14. prosince 2015 se zákonem č. 341/2015 Sb. Přesné znění zákona snadno najdete ve Sbírce zákonů na webových stránkách Ministerstva vnitra ČR nebo také na portálech Sagit.cz, Sbirka.cz, Epravo.cz, Zakonyprolidi.cz, Esipa.cz či Fulsoft.cz.
Cestovním kancelářím přináší novela zákona například novou povinnost vést každý měsíc průkaznou evidenci o prodaných zájezdech a tržbách za ně, stejně jako o tržbách za poukazy na zájezd. „Další novinkou je rozšíření informačních povinností pro cestovní kanceláře, které před uzavřením smlouvy o pojištění záruky pro případ úpadku musí předložit pojišťovně řadu údajů, například údaje týkající se hospodaření cestovní kanceláře, druhů a počtů zájezdů v průběhu trvání pojištění. Bez zbytečného odkladu musí cestovní kancelář ohlásit pojišťovně změnu pojistného rizika. Ministerstvu musí cestovní kancelář do 10 pracovních dnů ode dne uzavření smlouvy o pojištění záruky pro případ úpadku předložit stejnopis nebo úředně ověřenou kopii této smlouvy a do 10 pracovních dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese nebo ve stejné lhůtě ode dne vzniku práva provozovat živnost platnou pojistku. Ministerstvo pak tuto pojistku zveřejňuje na svých webových stránkách. Dále je pak cestovní kancelář povinna do pěti pracovních dnů ode dne zániku pojištění informovat o této skutečnosti Ministerstvo pro místní rozvoj,“ informovala o některých nových informačních povinnostech ředitelka odboru cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR Jitka Mattyašovská na prosincové COTakhle snídani věnované problematice outgoingu.
O nové legislativní úpravě outgoingu se diskutovalo na prosincové COTakhle snídani
|
Za klíčovou lze bezesporu označit povinnost cestovní kanceláře na měsíční bázi (nejpozději do 25. dne následujícího měsíce) informovat pojišťovnu o počtu cestujících, o počtu prodaných zájezdů, souhrnné ceně za prodané zájezdy, výši záloh zaplacených klienty, výši tržeb za zájezdy a za poukazy na zájezdy. Tato povinnost má totiž bezprostřední vliv na výši odškodnění klientů v případě úpadku touroperátora. „Jde o to, aby limit pojistného plnění, který představuje maximální hranici plnění od pojišťovny, byl po celou dobu trvání pojistné smlouvy dostatečný, tedy vyšší než kumulované závazky cestovní kanceláře vůči klientům,“ vysvětlil pozadí vzniku tohoto zákonného ustanovení Štěpán Landík z ERV Evropské pojišťovny. Pokud by tedy u cestovní kanceláře došlo k nárůstu tržeb a kumulované závazky vůči klientům by přesáhly limit pojistného plnění, měla by cestovní kancelář zastavit prodej zájezdů, případně s pojišťovnou uzavřít dodatek k pojistné smlouvě, kterým by se pojistný limit adekvátně navýšil. Jak Landík upozornil, na pojišťovny byl novelou zákona přenesen větší díl odpovědnosti za správné nastavení pojistného limitu, proto je v jejich vlastním zájmu obezřetně sledovat vývoj hospodaření svých pojištěnců. Správnědeliktní odpovědnost za správné nastavení a udržování pojistného limitu má nicméně pouze cestovní kancelář. Podle Štěpána Landíka je nicméně i v zájmu pojišťoven, aby limity byly nastaveny adekvátně a na měsíčním reportingu budou bazírovat. „Cílem je vyhnout se situaci, kdy by pojistný limit nestačil,“ uvedl jednoduše Landík. Obecně podle něj bude docházet k nastavování spíše vyšších pojistných limitů a tím pádem i ke zdražování pojistek. Ve finále si tak za svoji zvýšenou ochranu zaplatí sami klienti cestovních kanceláří…
Bankovní záruka jako alternativa? Jen teoreticky…
Vyšší obezřetnost pojišťoven při výběru pojištěnců se zřejmě odrazí i na ochotě uzavírat smlouvy s nově vzniklými cestovními kancelářemi. Ano, přestože na českém trhu působí asi tisícovka cestovních kanceláří, stále vznikají nové. A je pochopitelně právem každé pojišťovny vybrat si, koho pojistí, a koho ne. Nabízí se logicky otázka, co si má počít nově vznikající touroperátor, který u žádného pojistného ústavu se svojí poptávkou po insolvenčním pojištění neuspěje. Ze zákona má nově ještě jednu možnost – bankovní garanci. Novelizovaný zákon doslova praví, že „Pokud cestovní kancelář nemá sjednané pojištění záruky pro případ úpadku, je povinna sjednat bankovní záruku, která zabezpečí zákazníkovi na vrub cestovní kanceláře nebo třetí osoby právo na stejné plnění jako při pojištění pro případ úpadku…“ Na banku, která záruku vystavila, se vztahují prakticky stejné požadavky jako na pojišťovnu nabízející pojištění záruky pro případ úpadku. Bankovní záruku lze podle tohoto zákona sjednat pouze u banky nebo u pobočky zahraniční banky, která je oprávněná působit na území České republiky. Potíž je v tom, že získat bankovní garanci bude možná ještě obtížnější než uzavřít smlouvu o pojištění záruky pro případ úpadku. Zdeněk Kříž, místopředseda Asociace cestovních kanceláří ČR, upozornil na COTakhle snídani na to, že tento produkt je náročný na cash flow a také drahý, pokud jde o výši poplatků, takže by na něj dosáhlo jen minimum subjektů. Štěpán Landík navíc připomněl, že banky od poskytování záruk odrazují některé technické překážky. „Banky se neumějí vypořádat se situací, kdy by ručily vůči firmě, ale odškodné by vyplácely konkrétnímu zákazníkovi,“ uvedl jednu z překážek Landík. A jak by asi vypadala asistence klientům v případě úpadku touroperátora, jak by banky zajišťovaly repatriaci turistů ze zahraničí apod., se lze jen domýšlet…
Vzhledem k povinnosti zajistit minimálně třetinu tržeb za zájezdy by podle Romana Škrabánka, prezidenta Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, na bankovní garance dosáhly jen nejmenší a z druhé strany pak největší cestovní kanceláře, pro většinu trhu by však byl tento produkt nedostupný, na rozdíl třeba od Rakouska, kde je tento způsob zajištění naprosto běžný. Tamní cestovní kanceláře ovšem musejí zajistit jen 15 procent svých tržeb za zájezdy. Institut bankovní záruky je kodifikován i na Slovensku, kde byl tímto nástrojem podle našich informací k prosinci loňského roku zajištěn pouhý jeden subjekt. Jak Škrabánek na COTakhle snídani podotkl, AČCKA se bude i nadále snažit prosadit do tuzemské legislativy více různých forem zajištění.
Povinnosti uložené zákonem není radno brát na lehkou váhu – novelizovaný zákon totiž obsahuje sankce za porušení některých povinností. Odpovědnost nově nese i fyzická osoba jako statutární orgán nebo člen statutárního orgánu cestovní kanceláře. |
||
 |
 |
|
Rovněž podle Zdeňka Kříže z ACK ČR je třeba urychleně začít jednat o možnosti zřízení garančního fondu coby alternativě k pojištění. „Aby měl nějaký smysl, musí být takový fond schopen ručit za minimálně stamilionové částky,“ upozornil Kříž a dodal, že ke vzniku takového nástroje povede ještě velmi dlouhá a trnitá cesta. Za ACK ČR ovšem jedním dechem doplnil, že fond musí být konstruován tak, aby ještě více nezatížil cestovní kanceláře. A takové riziko hrozí, neboť podle Romana Škrabánka je garanční fond, s jehož návrhem přišlo Ministerstvo financí ČR a o kterém se začíná mluvit i mezi některými politiky, zvažován nikoli jako alternativa k pojištění, ale jako nástroj, prostřednictvím kterého by se cestovní kanceláře povinně „dozajišťovaly“. „S takovým pojetím garančního fondu nikdy souhlasit nebudeme,“ varoval Škrabánek. Podobně se k problematice garančního fondu vyjádřil i Štěpán Landík za Českou asociaci pojišťoven. Debatu o konkrétní podobě garančního fondu označila za předčasnou ředitelka odboru cestovního ruchu MMR ČR Jitka Mattyašovská, podle které se musí nejprve rozhodnout, jakým způsobem bude do českého práva transponována evropská směrnice, dále musí být zpracována RIA analýza jednotlivých možných variant a teprve poté může přijít na řadu diskuse se všemi zainteresovanými subjekty.
Nové povinnosti přinesla novela i cestovním agenturám. „Cestovní agentura je povinna v případě nabízení zájezdů prostřednictvím internetu zřetelně uvést, která cestovní kancelář je organizátorem zájezdu a kdo je zprostředkovatelem zájezdu. Tyto informace musejí být na stejné úrovni, jako jsou podstatné informace o zájezdu, tedy například cena, datum odjezdu, datum příjezdu a další důležité informace,“ uvedla na COTakhle snídani Mattyašovská. Ve výkladu k ustanovení § 3 odst. 4 písm. a), který je uveden na webových stránkách ministerstva pro místní rozvoj, se doslova píše, že „informace o pořádající cestovní kanceláři musí spotřebitel obdržet v okamžiku, kdy se na internetové stránce zobrazí podstatné informace o zájezdu – jako například cena zájezdu, místo pobytu (destinace), termín zahájení a ukončení zájezdu. Pakliže jsou podstatné informace o zájezdu – cena zájezdu, místo pobytu, termín zahájení a ukončení zájezdu uvedeny na různých úrovních internetových stránek, informace o tom, kdo organizuje zájezd, musí být uvedena na každé této úrovni. Jde především o to, aby se potenciální zákazník nemusel zdlouhavě ‚proklikávat‘ různými vrstvami internetové stránky za účelem zjištění toho, kdo organizuje zájezd a kdo bude v případě uzavření smlouvy odpovědný za plnění ze smlouvy o zájezdu.“ V době přípravy novely zákona se uvažovalo o tom, že by informace o pořadateli zájezdu musela být zákazníkovi předána „na druhé kliknutí“, tato formulace se nakonec do zákona nedostala. Přestože se účastníci COTakhle snídaně shodli, že pro cestovní agentury tato „nová“ povinnost nepředstavuje žádnou nepřekonatelnou technickou překážku, ještě v době psaní tohoto článku (cca v polovině ledna) se bylo možné na internetových stránkách některých cestovních agentur setkat s poněkud jinou praxí. A to i u těch cestovních agentur, které patří k největším u nás. Jak už to u zákonů bývá, některé pasáže si cestovní agentury stále vykládají různě… V této souvislosti připomeňme, že zatímco cestovní kanceláře mají ze zákona ještě do konce dubna čas na uvedení svých pojistných smluv do souladu s novým textem zákona, u cestovních agentur žádná taková přechodná lhůta neexistuje a vše bylo třeba uvést do pořádku ke dni účinnosti novely. Nicméně vzhledem k tomu, že předmětné ustanovení ukládající cestovním agenturám povinnost uvádět tuto informaci bylo v návrhu novely od počátku projednávání, a tudíž i veřejně známo (více než rok), a navíc nebylo předmětem sporů, lze předpokládat, že nejde o žádné překvapení.
Dodejme, že povinnosti uložené zákonem není radno brát na lehkou váhu – novelizovaný zákon totiž obsahuje sankce za porušení některých povinností. „Zákon obsahuje dvě kategorie správních deliktů,“ uvedla na COTakhle snídani Renáta Králová z odboru evropských záležitostí MMR ČR. V zákoně jsou podle jejích slov upraveny přestupky cestovních kanceláří a agentur, které jsou dle závažnosti postižitelné pokutou do výše 100 000 nebo jeden milion korun. Závažnější sankce jsou samozřejmě předpokládány u cestovních kanceláří – jejich smyslem je zejména přimět touroperátory, aby byli po celou dobu svého podnikání adekvátně pojištěni pro případ svého úpadku. A pozor, odpovědnost podle nového znění zákona nese i fyzická osoba jako statutární orgán (nebo člen statutárního orgánu) – pokutou do výše jednoho milionu korun může být potrestána v případě, že nezajistí, aby cestovní kancelář neporušila zákaz uzavřít smlouvu o zájezdu, pokud by jejím uzavřením došlo k překročení limitu pojistného plnění sjednaného v pojistné smlouvě o pojištění záruky pro případ úpadku nebo k překročení výše bankovní záruky. „V zákoně samozřejmě z minulosti zůstala i možnost pozastavení či zrušení živnostenského oprávnění v případě zvlášť závažných porušení zákonných povinností,“ dodala Králová, která zároveň informovala, že Ministerstvo průmyslu a obchodu má pro účely kontrol metodiky pro své podřízené živnostenské úřady.
Roman Škrabánek se v souvislosti s kontrolami dotázal, zda bude MMR razantnější ve výkonu státního dozoru a potírání neoprávněného podnikání. „Neoprávněné podnikání vnímáme jako závažný delikt, který poškozuje celý sektor. Neoprávněné podnikání ve větším rozsahu je pak trestným činem. Situace se, alespoň doufáme, zlepší s přijetím novely zákona o trestní odpovědnosti právnických osob,“ odpověděla Renáta Králová, která zároveň poznamenala, že novela zákona č. 159/1999 Sb. sice nově upravila kontrolní pravomoci MMR ČR, ty se ovšem týkají jen vyjmenovaných ustanovení zákona. A postih neoprávněného podnikání je i nadále upraven v živnostenském zákoně, přináleží tedy stále živnostenských úřadům. „Budeme se nicméně i nadále snažit aktivně na tomto poli spolupracovat s ministerstvem průmyslu a obchodu,“ slíbila na COTakhle snídani Králová. Po aktivnějším přístupu v této oblasti volal na snídani například Roman Škrabánek, prezident AČCKA, podle kterého by podnět na prošetření údajného neoprávněného podnikání podaný k živnostenskému úřadu prostřednictvím MMR ČR mohl mít větší váhu než podněty, s kterými se na úřady obracejí profesní svazy.
Škrabánek rovněž připomněl dosavadní neúspěšné snahy o legislativní řešení problematiky neoprávněného podnikání při prodeji zájezdů – příslušnou úpravu se nepodařilo prosadit ani do občanského zákoníku, ani do novely profesního zákona. Přitom by podle Škrabánka stačilo inspirovat se na Slovensku. Tamní zákon č. 281/2001 Z. z., kterým je upraveno podnikání cestovních kanceláří a agentur, ve svém § 7 odst. 5 říká: „Každý, kto organizuje, ponúka a predáva zájazdy a nie je podnikateľom, je povinný dodržiavať ustanovenia tohto zákona, ktoré sa týkajú organizovania, ponuky a predaja zájazdov cestovnou kanceláriou.“ Tedy že pojištění záruky pro případ úpadku je povinné i pro subjekty, které zájezdy prodávají nepodnikatelským způsobem. Podobné ustanovení by podle Škrabánka bylo možné do tuzemské legislativy zapracovat v okamžiku, kdy bude probíhat transpozice evropské směrnice č. 2015/2302, o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách. Té se podrobně na str. 46 letošního lednového vydání COT business věnoval JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D.
Renáta Králová připomněla, že v Česku již existuje judikatura týkající se neoprávněného podnikání, tedy případy ze soudní praxe, které skončily odsouzením neoprávněně podnikajících subjektů. Podrobněji se s nimi můžete seznámit například v knize Cestovní právo, kterou Renáta Králová v loňském roce vydala společně s advokátkou Klárou Havlíčkovou (dnes Dvořákovou), dobře známou například z právního okénka COT business.
Zdeněk Kříž za ACK ČR na COTakhle snídani poznamenal, že novela zákona zpřísňuje podmínky pro tuzemské cestovní kanceláře. „Z hlediska pojištění záruk pro případ insolvence jsme nejpřísněji regulovanou zemí v Evropské unii. V zájmu kultivace trhu by ale bylo dobré, pokud někdo prodává českým zákazníkům zájezdy některého ze zahraničních touroperátorů, aby tento touroperátor splňoval stejné legislativní podmínky jako české cestovní kanceláře.“ Zejména poukázal na to, že stejná by měla být i cena, kterou touroperátor za pojištění záruky pro případ úpadku platí, neboť ta je pochopitelně součástí nákladů cestovní kanceláře a jako taková má vliv na cenu zájezdů. Na to Renáta Králová reagovala poznámkou o tom, že zákon na tuto situaci pamatuje a cestovní agentura, která hodlá na českém trhu nabízet zájezdy zahraničních touroperátorů (konkrétně CK usazených na území jiného státu EU či státu tvořícího EHP, tedy Norska, Islandu nebo Lichtenštejnska), musí tuto skutečnost ohlásit ministerstvu. Děje se tak prostřednictvím formuláře, který je k dispozici na stránkách MMR ČR. Jeho součástí je i kolonka, do které se vypisuje rozsah a způsob pojištění či jiný způsob zajištění proti úpadku předmětné cestovní kanceláře. Logika věci je jasná, zákazníci cestovních kanceláří napříč Evropou by měli být v souladu s příslušnou evropskou směrnicí stejně chráněni, cesty k této ochraně jsou ale různé. Stejně tak i její cena. A představa, že lze jejího srovnání jednoduše dosáhnout prostřednictvím úpravy naší legislativy, je bohužel iluzorní.
Jak už bylo v úvodu článku naznačeno, profesní svazy, pojišťovny i ministerští úředníci si v uplynulých měsících (resp. letech) prošli trnitou cestou při přípravě novely zákona č. 159/1999 Sb. Aniž by dostali příliš času k oddechu, čeká je zřejmě neméně bouřlivá diskuse a perná práce na transpozici evropské směrnice do tuzemské legislativy. Vše napovídá tomu, že se máme v příštích třech letech nač těšit…
Foto: -pmu-
Podzim je obdobím, kdy velká část cestovních kanceláří obnovuje své pojistky pro případ úpadku. Letos ovšem řada majitelů či manažerů těchto společností na nabídky pojistných ústavů teprve čeká. A s velkým napětím – nejenže meziročně dramaticky vzrostla...
Máloco se v posledních dvanácti měsících proměnilo tak jako cestovní ruch. Heslem dneška je on-line – do virtuálního prostředí se přesunula nejen naprostá většina rezervačních procesů či obchodních transakcí, ale také marketingové a komunikační aktivity. Svět neustále...
Ještě na konci léta to vypadalo, že se touto dobou budeme bavit o restartu cestovního ruchu v Česku, zvláště pak toho domácího. Vývoj posledních týdnů nasvědčuje tomu, že spíše než k restartu dochází nyní k boji o přežití. Z uplynulé letní...
