Někteří zaměstnavatelé mají nutkání monitorovat chování svých zaměstnanců prostřednictvím odposlechů nebo průmyslových kamer. Jedná se ale o etické a legální společenské praktiky?
Dříve, než odpovíme, uveďme příklady z praxe. Luboš V. pronajímal pokoje studentkám. K rutině své výdělečné činnosti přidal jednoduchý způsob, jak si najít erotickou zábavu na dlouhé večery. Za polopropustné zrcadlo instaloval webkameru a přes počítač pak sledoval, co a jak tam dělají jeho podnájemnice. Vše by dále běželo podle plánu a na jeho počínání by se zřejmě nikdy nepřišlo, pokud by jedna z dívek do zrcadla omylem nestrčila. To se rozpadlo a odhalilo kameru. Luboš V. měl rázem velký problém a nakonec šel před soud. Nepomohlo mu hájit se argumentem, že kameru umístil z bezpečnostních důvodů, ani tvrzení, že kamera byla nefunkční.

Něco podobného zažila dojička zemědělského družstva v Morkovicích na Kroměřížsku. Tato žena našla na pracovišti kameru, kterou tam podle jejího tvrzení dal její nadřízený. Z podivného cvakání, které slýchávala v dámských šatnách, se jejím odhalením vyklubala nainstalovaná miniaturní kamera. Umístil ji tam zootechnik zemědělského družstva. Usvědčil se sám. Byl natočen ve chvíli, kdy zařízení instaloval. Případ skončil rovněž na policii a povedený zootechnik byl za svůj přestupek proti občanskému soužití pouze pokutován.
Zkušenost Michaely, která si stěžuje, že je celých 7,5 hodin sledována a natáčena na pracovišti v dílně prostřednictvím nainstalovaných průmyslových kamer je dalším z mnoha a mnoha žalovatelných případů.
Kromě uvážení, zda se jedná o etický a morálně správný a schvalitelný postup ze strany zaměstnavatelů nebo nadřízených, mluvíme také o tom, zda jsou odposlech a nahrávání legálními praktikami. Odpověď zní zřetelně a jednoznačně že nejsou, chybí-li souhlas sledované osoby a nejedná-li se o podezření z účasti na trestné činnosti. Pokud zaměstnanec vysloveně nesouhlasí s nahráváním a natáčením své osoby, mělo by být takovéto vměšování do intimity jedince označeno za nežádoucí. Samozřejmě by se dalo argumentovat zájmy zaměstnavatele a podniku. Řekněme si však upřímně, dá se tímto způsobem omluvit hájení obchodních zájmů? Odpověď by bylo nutné formulovat s posouzením bodu, ze kterého se na věc díváme. Z pohledu civilního jedince se nám přirozeně zmíněné opatření líbit nebude. Z hlediska podnikatele či podniku jsou odposlechy a natáčení pochopitelné. Zákon však sledování schvaluje pouze na základě skutečnosti podezření z existence trestných činů a z protizákonného jednání, tedy v kontextu trestního zákoníku.
O tom, co odposlechu předchází a jak probíhá, se můžeme volně informovat v obsáhlém Trestním řádu a to konkrétně v paragrafu č. 88. Předseda senátu (soudce), sám nezávislý na policii či jiných státních orgánech, usoudí, zda je odposlech oprávněný, pak je teprve specializované oddělení policie může zahájit. Parlamentní komise je dalším kontrolním orgánem, kterému podléhá kontrola celého procesu a jeho oprávněnosti. Žádost se podává písemně, musí být odůvodněna a musí být předloženy důkazy, které vedly k domněnce o podezření. Situace nevyžaduje celý zmíněný proces pouze v případě souhlasu účastníka odposlouchávací stanice.
Instalování kamer a mikrofonů na pracovišti je zásadním zásahem do soukromí pracovníka. Zákoník práce říká, že zaměstnavatel může narušovat soukromí zaměstnance na pracovišti jen ze závažného důvodu, který spočívá ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele. Případů, kdy tato podmínka je splněna, je však jen velmi málo. Například na operačním sále v nemocnici, případně na rizikovém pracovišti v jaderné elektrárně. Můžeme tedy tvrdit, že v zásadě zaměstnavatel nesmí kamerový systém na pracovišti instalovat.