Pojištění a právo

Právní úprava cestovního ruchu je vcelku značně komplikovaná, nesystematická, v mnoha otázkách nyní nejasná či sporná a především prochází v poslední době řadou změn, které dosud nejsou ukončeny. Tyto problémy se týkají i otázky pojištění cestovních kanceláří, která vyvolává mezi odborníky i na veřejnosti asi největší ohlas. Pro přehlednou informaci viz zejména knihu Petráš: Právo a cestovní ruch, 2013, např. s. 97–104.

Cílem české právní úpravy cestovního ruchu je zejména chránit zákazníka, který obvykle bez právních znalostí uzavírá smlouvu s cestovní kanceláří. To upravuje smlouva o zájezdu v občanském zákoníku (do 1. ledna 2014 označená jako cestovní smlouva) a na ní v mnohém vázaný zákon číslo 159/1999 Sb. Pojištění cestovních kanceláří je klíčovou zárukou pro zákazníky, která je potřebná především z toho důvodu, že zákazník obvykle plní (tedy platí) se značným předstihem před plněním druhé – navíc vždy profesionální – strany (uskutečněním zájezdu). Proto se prosadila výrazná ochrana zákazníka, kde klíčovým prvkem je právě pojištění.

Organizovat rozsáhlejší turistické akce, pro které právní úprava používá termín zájezd, mohou tedy jedině cestovní kanceláře a ty musejí splňovat mnohé podmínky, jako je např. pojištění. Právní úprava zde mimochodem vyvolává nemalé teoretické rozpaky, které se ale projevují i v praxi. Snad vůbec nejspornější je konstrukce zabezpečení zákazníka pro případ úpadku cestovní kanceláře, která je v České republice řešena výhradně pojištěním. Kdo tedy chce provozovat cestovní kancelář, musí mít po celou dobu smlouvu s pojišťovnou, což je již podmínka samotného udělení koncese, protože cestovní kanceláře spadají do nejnáročnější obecné úrovně, tedy do koncesovaných živností. Právní úprava přitom předpokládá, jak uvádí i důvodová zpráva k zákonu č. 159/1999 Sb., že pojišťovny mají být prvním kontrolním sítem dostatečných kvalit cestovních kanceláří. Pojišťovny mají dle zákona (§ 8) i právo kontrolovat všechny doklady související s pojištěním zájezdů a vyžadovat k nim vysvětlení. Vychází se tedy fakticky z toho, že nekvalitní cestovní kanceláře vyřadí již pojišťovny, aby se vyhnuly svým nákladům při úpadku cestovních kanceláří. V praxi však tento systém není příliš efektivní.

Pojišťovny tedy mají možnost neuzavřít smlouvy s cestovními kancelářemi, což se často objevuje jako hrozba při diskusích o nejcitlivější otázce, zda tedy pojišťovny odpovídají do výše částky zaplacené zákazníky nebo s ohledem na rozsah pojištění zkrachovalé cestovní kanceláře. Zde se přitom dostáváme ke klíčovému právnímu aspektu, který je v ČR často přehlížen. Právní úprava cestovního ruchu totiž v Evropské unii vychází převážně z evropského práva, což musejí členské státy respektovat. Problém upravuje evropská směrnice z roku 1990 č. 90/314/EHS, která však připouští nemalé rozdíly řešení v členských státech. Směrnice v článku 7 hovoří pouze o dostatečných zárukách pro zajištění vrácení vložených prostředků a pro návrat v případě platební neschopnosti nebo úpadku. Jiné země EU používají i jiné metody než pojištění, o kterých se diskutuje i u nás.

Nejasnosti by mohlo vyvolávat, zda zákazníci mají právo na úplné vrácení vložených prostředků. Směrnice (a podobně i na ni navazující český zákon č. 159/1999 Sb.) by naznačovala, že ano. Jenže evropské právo, které má přednost před právem členských států včetně České republiky, je dosti složitým systémem. Vedle samotných norem, tedy hlavně nařízení a směrnic, je nutné respektovat i rozhodovací činnost Soudního dvora EU, který často evropské právo tvůrčím způsobem rozvíjí. Tak tomu bylo u velmi sporné otázky tzv. ztráty radosti z dovolené (případ Leitner) i u pojištění (především případy Rechberger a Blödel-Pawlik). Vyplývá z nich jednoznačné právo zákazníků na úplné vrácení peněz, a to i v extrémních případech, kdy cestovní kanceláře byly fakticky podvodem. Takže pokud pojišťovna pojistí, tak nese jako profesionál okamžitě rizika bez ohledu na případné podvody cestovní kanceláře, zatímco zákazník je jako spotřebitel chráněn.

Některé pojišťovny v České republice však vracely zákazníkům jen část prostředků, což vede k soudním sporům. Ministerstvo pro místní rozvoj již několik let usiluje, aby česká právní úprava byla novelizována a tyto aspekty striktně definovány. Vzhledem k složitým politickým poměrům se však přijetí novelizace protahuje. Podle advokátky dr. Kláry Havlíčkové z AK Holubová advokáti obecné soudy již minimálně v sedmi případech rozhodly ve prospěch klientů cestovních kanceláří. Minimálně tři rozsudky jsou již pravomocné, což znamená, že pojišťovny podle nich zaplatily klientům jak pojistné plnění v plné výši ceny zájezdu, tak nahradily náklady soudního řízení. I pojišťovny již ovšem slavily úspěch a podařilo se jim minimálně ve dvou případech dosáhnout pravomocného rozsudku v jejich prospěch. S ohledem na popsanou nejednoznačnou situaci není s podivem, že nyní u Ústavního soudu leží ústavní stížnost pojišťovny i ústavní stížnost klienta cestovní kanceláře. Pokud se jimi Ústavní soud bude zabývat, uvidíme, kdo má z ústavního hlediska pravdu. Do té doby dle názoru dr. Havlíčkové i obecné soudy s rozhodnutím o dalších desítkách žalob většinou vyčkávají.

Vcelku lze shrnout, že otázka pojištění je poslední léta zřejmě nejznámějším právním problémem v cestovním ruchu v ČR. Bohužel však není zdaleka jediným. Nový občanský zákoník přinesl od 1. ledna 2014 řadu dílčích změn, se kterými se praxe jen pozvolna sžívá a přitom v EU je nyní schvalována nová směrnice, která zřejmě nahradí směrnici 90/314/EHS, představující současný základ právní úpravy. I v českém právu se připravují mnohé další změny týkající se i turistiky. Všechny tyto problémy a nejasnosti se pak bohužel propojují a vedou ke sporům a zmatkům.

JUDr. PhDr. René Petráš Ph.D.pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity Jana Amose Komenského
petras@prf.cuni.cz