Povodím horní Ploučnice

Řeka Ploučnice pramení na západních svazích Ještědu, odkud si razí cestu plus minus východozápadním směrem. Po pár kilometrech od svého zrození měkce vklouzne do náruče tajuplné krajiny pod Ralskem, která byla dlouho nepřístupným vojenským prostorem. I díky tomu je dnes povodí horní Ploučnice lehce pozapomenutým a turisticky takřka „nevytěženým“ územím. Pojďme se podívat, co všechno je tu k mání.

Odstartovat můžeme v obci Hamr na Jezeře. Zdejší kempy a možnosti koupání v Hamerském rybníku získávají na oblibě. Přispívá k tomu i lesnaté okolí s několika přírodními rezervacemi a památkami (např. Děvín, Ostrý, Schachtstein; Rašeliniště Černého rybníka; Široký kámen). Lákadlem je také blízká a rozsáhlá zřícenina hradu Děvín. Velikostí se sice nevyrovná svému slovenskému jmenovci, přesto jde o památku nadmíru zajímavou. Původně totiž šlo o důležité královské sídlo ze 13. století. Děvín se tak řadil do „top skupiny“ takových středověkých skvostů, jako byly například Bezděz, Zvíkov nebo Křivoklát. Koncem 13. století přešel do rukou šlechtických majitelů, mezi nimiž vyniká především významný rod pánů z Vartemberka. Přestože byl hrad poškozen pokusy o těžbu kamene i sesuvem části skalního podloží, jeho ruiny dodnes představují cennou ukázku severočeské hradní architektury. Mimochodem, kolébku mocných Vartemberků najdete jen dva kilometry západně v městečku Stráž pod Ralskem. Zdejší hrad (jak jinak než Vartemberk) byl v renesanci radikálně přebudován na zámek a v současné době je rekonstruován. Nutno dodat, že záchrana přišla v hodině dvanácté – objekt byl po desetiletí v naprosto žalostném stavu.

Pro milovníky laminátu, pádel a rumu začíná Ploučnice obyčejně v obci Noviny pod Ralskem. Zvláštní na této vsi je nejen její název, ale i místní technická památka (Průrva Ploučnice), dnes hojně využívaná coby lehce adrenalinová vodácká atrakce. Jde o uměle vytesaný dvoudílný tunel v pískovcovém masivu, do kterého byla svedena řeka, aby sloužila jako pohon hamru. Obdivuhodné lidské dílo vzniklo patrně již v 16. století. Tunely byly zhotoveny ručně krumpáčem a mají výšku i šířku kolem čtyř metrů. Ve stěnách jsou dodnes patrné otvory sloužící k zapuštění dřevěných jezů a uzávěr. Na konci padá voda asi metrovým stupněm do tůně pod skalní stěnou, což je pro mnohé lodní posádky nepřekonatelná překážka. Naštěstí je hned na břehu bufet, kde se o mokré nešťastníky rádi postarají.

Zastávka v mimoňském „přístavišti“. Ploučnice je v létě v kurzu

Zdaleka viditelnou dominantou kraje je Ralsko, mohutný kuželovitý kopec (696 m) se zříceninou hradu na vrcholu. Vyniká příkrými skalnatými a suťovými svahy tvořenými čedičem, které jsou skvělým domovem pro nejrůznější teplomilnou vegetaci. Samotné hradní sídlo se dvěma čtverhrannými věžemi obestírá několik záhad. Například se dosud nepodařilo zjistit, kdy byl opevněný objekt založen (vyskytly se názory, že jde o jeden z našich nejstarších hradů, někteří badatelé kladou jeho vznik až do průběhu 15. století). Udivující je také jeho extrémní poloha mimo jakékoliv hospodářské zázemí. Neobvyklá a těžko pochopitelná je i stavba tzv. štítové zdi v čele hradu, která ve středověku mívala za úkol bránit obytné části před ostřelováním ze sousedních výšin. Jenže to u osamělé homole, jakou Ralsko je, jaksi nehrozilo… O tom, že je z vrcholu úžasný výhled, jistě netřeba hovořit.

Ralsko – dominanta kraje. Ten „čudlík“ nahoře je hrad

Od Ralska co by kamenem dohodil, leží Mimoň, oblíbená to vodácká „jídelní zastávka“. Kromě gastronomických možností město nabízí i několik hezkých památek. Nasycený zadák či háček si může prohlédnout barokní kostel sv. Petra a Pavla na místě původního hradu, raně barokní komplex kaple Božího hrobu s ambity a špitálem nebo zrenovovaný mariánský sloup na náměstí 1. máje. No a dále po proudu již začíná vpravdě boží kraj. Od místa, kde se do řeky vlévá Ploužnický potok, zahajuje romantická stužka Ploučnice svoji velkolepou meandrující jízdu, ze které se vymaní v podstatě až před Českou Lípou. Říčka se klikatí přírodním korytem v divokých záhybech a její niva spolu s okolními hustými a souvislými lesy vytváří dokonalé přírodní divadlo. Ráz krajiny dotváří pískovcová skalní města jižně od řeky, Hradčanské rybníky na jihovýchodě a okolité bažiny. Celá oblast je protkána úzkými silničkami, které jsou absolutním rájem pro cykloturisty. Na celém území je vyznačeno 150 kilometrů cykloturistických tras vedoucích řídce osídlenou krajinou s neobvykle velkým množstvím zajímavých a chráněných přírodních útvarů.

Poslední pohled na kostel sv. Petra a Pavla v Mimoni a vzhůru do meandrů

Samotné splutí „nejzakroucenější“ řeky u nás vám v nejpopulárnějším úseku Noviny – Brenná zabere akorát víkend (přespání se doporučuje na polooficiálním tábořišti u Hradčan). Voda to sice není technicky těžká – v zásadě se jedná o permanentní „olej“ – avšak nesmírně náročná na psychiku. Ve vodáckém průvodci cestovní kanceláře Vokotour dokonce najdete pasáž „Psychologie plavby na Ploučnici“. Vtip je v tom, že v oficiálních popisech obtížnosti řeky není zahrnuto nejrůznější (a teď cituji) „oblejzání, podlejzání, přeskoky, průskoky, průjezdy, soukání se někam, údery do hlavy od větví, odírání od listí, pravidelný přísun hmyzu za triko, a to vše v silně meandrující a úzké říčce, kde technika jízdy, byť brilantní, vede do vrbiček jednoduše proto, že tudy řeka teče.“ Sjíždění Ploučnice podezřele často připomíná průjezd pralesem a la Indiana Jones, ale pokud účastníci nejsou suchaři, bývá o zábavu postaráno.

Srdce bývalého vojenského prostoru je pro mnohé z nás stále krajina neznámá, která, přes všechnu nádheru má i svou odvrácenou tvář. Dvacet let po odchodu sovětských vojsk tu při svých toulkách stále narazíte na betonové bunkry a rozstřílené ruiny domů. Povětšinou chybí turistická infrastruktura, dobré nejsou ani spoje z větších měst. Přesto je postřehnutelné, soudě podle markantního nárůstu vodáků, cykloturistů i horolezců, že se „podralskému“ cestovnímu ruchu blýská na lepší časy. Turistický potenciál zde totiž leží obrovský.

Text: Jan Pomykal
Foto: Jan Pomykal a archiv Libereckého kraje