Právní úprava cestovního ruchu prochází zásadní transformací

Česká veřejnost i odborníci na cestovní ruch jsou v posledních měsících pravidelně informováni o novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), který byl sice přijat již počátkem roku 2012, ale účinný je až od 1. ledna 2014. Jde samozřejmě o naprosto zásadní změnu, protože občanský zákoník představuje v podstatě nejvýznamnější zákon vůbec.

Mnohé novinky se dotýkají i cestovního ruchu a není od věci připomenout, že problém tzv. ztráty radosti z dovolené patřil k nejspornějším otázkám při vytváření zákoníku. Jenže bohužel vedle mnoha výrazných změn, které přineslo nahrazení občanského zákoníku z roku 1964 a současně i obchodního zákoníku z roku 1991 novým občanským zákoníkem a také zákonem o obchodních korporacích č. 90/2012 Sb., se cestovního ruchu týkají i další změny.

Složité diskuse se již několik let týkají problému pojištění cestovních kanceláří a případné novelizace zákona č. 159/1999 Sb. Pojištění přitom není jediným právním problémem u klíčového speciálního zákona o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu č. 159/1999 Sb. Uvažuje se o nové rozšířené koncepci zákona, který by případně neupravoval jen některé aspekty podnikání cestovních kanceláří. Již dříve byla ostatně do něho navíc začleněna horská služba, která samozřejmě není vůbec podnikáním.

Již mnoho let se také připravuje zcela nový zákon o podpoře a řízení cestovního ruchu, jehož návrh se nyní označuje jako zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu. Na Slovensku byl již takovýto zákon v březnu 2010 přijat (č. 91/2010 Z.z., o podpore cestovného ruchu), a to podle rakouského a švýcarského vzoru. Nutno ovšem dodat, že s novým zákonem je na Slovensku poměrně dost problémů. Česká republika má také od počátku tohoto roku nejenom do značné míry novou právní úpravu soukromého práva, jejímž jádrem je občanský zákoník, ale i novou státní koncepci cestovního ruchu. Z mnoha dalších, často již dlouho připravovaných změn týkajících se cestovního ruchu, je třeba upozornit alespoň na mnohaleté snahy o náhradu zoufale zastaralého zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a to i s větším ohledem na potřeby cestovního ruchu.

Nejzásadnější aktuální změnou je však skutečně nepochybně občanský zákoník. Přestože se o něm v posledních měsících píše poměrně často, je zásadní význam této změny spíše podceňován. Právo je obecně značně tradicionalistické odvětví. Takže v řadě států měli v dějinách jen jediný občanský zákoník. Například ve Francii dodnes platí zákoník z roku 1804 (vzor pro téměř polovinu občanských zákoníků světa) a v Rakousku zákoník z roku 1811, který ostatně až do roku 1950 platil i v českých zemích. Přitom naprostá většina občanských zákoníků vychází ještě z římského práva, takže jejich základy jsou přibližně dva tisíce let staré. Jen zcela výjimečně se některý stát pokusí oddělit od těchto pradávných a univerzálních tradic. Snad nejvýraznějším příkladem bylo bohužel Československo a občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.), který u nás skončil teprve s novým rokem 2014 a na Slovensku se používá nadále.

Česká republika se novým občanským zákoníkem vrací k uznávaným právním tradicím a logicky navazuje zejména na rakouský občanský zákoník z roku 1811. Jenže bohužel tento v zásadě vhodný návrat k tradicím je proveden způsobem často velice nešťastným, někdy jde o nesmyslný český zvyk skákat z jednoho extrému do extrému opačného. Takže například minulý občanský zákoník byl jedním z nejkratších v dějinách, naopak nový (několikrát delší) občanský zákoník patří ve světě k nejrozsáhlejším. To bude vyžadovat poněkud odlišný způsob právního myšlení.

V tisku jsou často rozebírány nové prvky v občanském zákoníku, ale nejsložitější otázky jsou leckdy přehlíženy. Výše byl uveden problém několikrát podrobnější právní úpravy, na kterou nejsou právníci ani veřejnost zvyklí. Další klíčovou změnou je konec samostatného obchodního zákoníku, což vede k zániku oddělené občanskoprávní a obchodněprávní úpravy smluv. Zdánlivě drobnými, ale koncepčně významnými prvky jsou například pozměněné vymezení podnikání nebo posílený význam obchodních zvyklostí, s čímž se zřejmě nebudou úřady snadno vyrovnávat.

O jednotlivých změnách týkajících se samotného cestovního ruchu již bylo a ještě bude napsáno dost, přičemž na detaily v tomto článku není prostor. Je však třeba ještě alespoň připomenout, že podstatná část právní úpravy vychází z evropského práva, a to hlavně ze směrnice č. 90/314/EHS, jejíž náhrada je nyní projednávána. Obecně platí, že výklad nového občanského zákoníku se stabilizuje teprve po letech na základě soudních rozsudků. Avšak u cestovního ruchu je otázka kvůli předpokládané nové směrnici ještě komplikovanější. Právní věda přitom bohužel věnuje cestovnímu ruchu jen minimální zájem (podrobně viz kniha Petráš: Právo a cestovní ruch. Praha, 2013). Pro cestovní ruch jde tedy o velmi tíživou situaci, která v praxi přinese mnohé problémy.

Autorem textu je JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D., pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity Jana Amose Komenského. petras@prf.cuni.cz