Proti proudu Ohře

Poohří bylo odpradávna spolu s Pražskou kotlinou a Polabím nejvyhledávanější oblastí českého území. Mimořádně úrodný kraj a příhodné geomorfologické podmínky daly vzniknout velké koncentraci osídlení nejrůznějšího charakteru a stáří. O tom, že Ohře přitahovala lidská pokolení již na přelomu letopočtů, vypovídá koneckonců i samotný název řeky, který pochází ze slova Ohara. To patrně vzešlo z keltského pojmenování Agara (Ag je losos, Ara znamená tekoucí voda), čemuž by odpovídal i německý ekvivalent Ohře – Eger. Optikou současného člověka – turisty je Poohří regionem s neobyčejným, leč dosud ne zcela „vytěženým“ potenciálem cestovního ruchu. Vydejme se proti toku životodárné řeky a připomeňme si, co zajímavého nám tu zanechali dávní i současní obyvatelé jejich břehů.

Osudové město K. H. Máchy

Naše putování nemůžeme začít jinde než v Litoměřicích. Brána Českého středohoří (jak je město nad soutokem Ohře a Labe přezdíváno) patřila již v 11. a 12. století k nejvýznamnějším lokalitám raně středověkých Čech. Správa zdejšího hradiště, které se rozkládalo na dnešním Dómském návrší, a celého Litoměřicka se řadila mezi nejdůležitější úřady v zemi. Napomohlo tomu i zřízení přední církevní instituce své doby, tzv. kolegiátní kapituly, knížetem Spytihněvem II. Jejím hlavním objektem byla románská bazilika sv. Štěpána, která stávala v místech současné katedrály. Bouřlivý rozvoj litoměřické aglomerace vyvrcholil ve 14. století, kdy bylo na přilehlé nižší terase opevněno vrcholně středověké město. Litoměřice profitovaly především z dálkového říčního obchodu, intenzivní řemeslné výroby a pěstování vinné révy. Kulturní sféru obohacovaly řády františkánů, dominikánů a křižovníků s červenou hvězdou, které se ve městě usazovaly již od první poloviny 13. století. Rozkvět města nezastavily ani husitské války a nastoupivší renesance dodnes zanechala v ulicích své cenné stopy. První úpadek přinesla až třicetiletá válka s neustálou přítomností cizího i domácího vojska, jimž Litoměřice sloužily jako výhodná proviantní základna.

Tradice lodní dopravy v Litoměřicích sahá minimálně do středověku. V pozadí Dómské návrší

Další vývoj města pozitivně ovlivnila silná církevní tradice, která vyvrcholila zřízením biskupství, a také fakt, že Litoměřice zůstaly sídlem krajských úřadů (do roku 1868). Síla duchovního života působila blahodárně na uměleckou tvorbu, která se projevila především v barokních stavebních dílech přicházejících italských řemeslníků. Máchovo zamilované město se dodnes pyšní pestrým souborem památek všeho druhu. Za všechny jmenujme již zmíněný chrám sv. Štěpána se zvonicí na Dómském návrší, tzv. Gotické dvojče v Jezuitské ulici – jedinečně zachovalý měšťanský dům z druhé poloviny 15. století, barokní kostel sv. Jakuba s klášterem, dobře dochované středověké opevnění, bývalý městský královský hrad či Máchův dům „Na Vikárce“, v němž slavný básník žil a zemřel. Samostatnou kapitolu tvoří Mírové náměstí obklopené mnoha historickými domy, starou radnicí (dnes muzeum) a děkanským kostelem Všech svatých. Pokud jde o rozvoj cestovního ruchu v Litoměřicích, nadmíru úspěšné jsou především projekty pravidelné lodní dopravy, se kterými se můžete podrobněji seznámit na straně 35.

Pevnost hrůzy a utrpení

Asi čtyři kilometry výše proti toku Ohře leží Památník Terezín, původně mohutná pevnost pravidelně hvězdicovitého půdorysu založená císařem Josefem II. roku 1780. Jedno z nejpietnějších míst České republiky neblaze proslulo všeobecně známými událostmi druhé světové války. Zaměřme se raději na technické parametry tereziánského vojenského objektu. Unikátní pevnost celkem zabírá 398 hektarů; její výstavba, na které se podílelo 14 000 dělníků, trvala deset let, ale v úplnosti byla dokončena až v 19. století. Opevnění zaujímá 67 hektarů, celková délka pevnostních valů je 3 770 metrů, jejich síla se pohybuje okolo třiceti metrů. Výška bastionů ode dna příkopů je dvanáct metrů a spleť podzemních chodeb čítá 29 kilometrů. Strategická povaha Terezína byla navíc umocněna napřímením Ohře – v délce čtyři kilometry bylo vybudováno nové řečiště – a zbudováním „drobnější“ předsunuté Malé pevnosti na pravém břehu Staré Ohře. Ironií dějin zůstává, že se tento impozantní a na svou dobu špičkový pevnostní systém nikdy neuplatnil v akci. Nepřátelská vojska se mu vždy jednoduše vyhnula. Hradby a bastiony jsou vystavěny z režného zdiva – z velkých červených cihel zvaných šancovky. Z původních čtyř bran se dnešních dnů dožily pouze dvě na východní straně u řeky. Komplex suchých příkopů doplňovaly čtyři vnější inundační kotliny, které bylo možno v případě potřeby zatopit vodou z Ohře. Statut pevnosti Terezín ztratil v roce 1882. V současné době je Památník Terezín desátým nejpopulárnějším turistickým cílem v České republice a jednoznačně prvním v rámci Ústeckého kraje.

Románský skvost v barokním hávu

Asi sedm kilometrů jižně od Terezína leží při rameni Ohře vcelku nenápadná obec Doksany. Nenápadná jen do té doby, než narazíte na zdejší klášterní areál s chrámem Narození Panny Marie. Ženský premonstrátský řeholní dům byl v Doksanech založen roku 1144 z iniciativy Gertrudy, manželky druhého českého krále Vladislava II. Původně se jednalo o typickou trojlodní románskou baziliku se sloupovou kryptou, která je dnes nejcennější prostorou svatostánku. Během dalších staletí byl kostel několikrát upravován, až se v 18. století dočkal velkolepé barokní přestavby z rukou vrcholných českých umělců. Pozoruhodné je, že původní románské zdivo bylo pod bohatou barokní štukovou výzdobou zachováno až do výše kleneb. V klášteře byly vychovávány dívky z předních rodin (vzdělávala se zde například dcera Přemysla Otakara I. Anežka, zakladatelka Anežského kláštera v Praze) a boží slovo tu od počátku šířili probošti ze strahovského premonstrátského kláštera. Jak už to u našich církevních památek bývá, největší újmy klášter utrpěl během husitských bouří, třicetileté války, josefínských reforem a komunistické éry. Roku 1998 se do chrámu opět navrátily sestry premonstrátky a ihned započaly s celkovou rekonstrukcí areálu, která trvá dodnes. Řeholnice se díky bohu neuzavřely před světem, ale zpřístupnily část kláštera veřejnosti. Kostel tak opět slouží svému zbožnému poslání a zároveň poskytuje uspokojení milovníkům architektonických pokladů. Termíny prohlídek jsou nepravidelné, často je nutná předchozí rezervace. Přesný rozpis otvíracích dob najdete na webu www.doksany.wz.cz .

Klášter v Doksanech prochází náročnou a dlouhodobou rekonstrukcí

Z hradu na zámek co by kamenem…

Klidná a v zásadě rovinatá krajina při středním a dolním toku řeky neoslovila snad jen stavitele hradních sídel. Čestnou výjimku představuje Budyně nad Ohří. Zdejší vodní hrad stojí na místě původního královského dvora, který zde, chráněn blatným terénem, existoval již ve 13. století. Současná podoba výstavného pozdně gotického sídla pochází z popudu Jana Zajíce z Házmburka, který Budyni vlastnil ve druhé polovině 15. století a učinil z ní jednu z nejnáročnějších šlechtických rezidencí své doby. Z původní pravidelné čtverhranné dispozice se dochovala dvě dvoupatrová křídla s věží, velkými sály a zdobenými arkýři. Nadstandardní péče byla věnována i vnějšímu opevnění, které bylo opatřeno mohutnými okrouhlými baštami a barbakánem. Pokud se rozhodnete Budyni navštívit, rozhodně nevynechejte hradní alchymistickou dílnu, která patří k největším turistickým atrakcím středověké „pevnosti“.

Perla pozdní gotiky – vodní hrad v Budyni nad Ohří

Zámek v Libochovicích – rodiště J. E. Purkyně

Jen pět kilometrů od Budyně stojí v  Libochovicích městě mohutný čtyřkřídlý raně barokní zámek obklopený krásným parkem. Současná podoba památky, jejímž autorem je slavný italský architekt Antonio della Porta, pochází z roku 1690. Honosné zámecké sídlo tehdy patřilo hraběti Gundakarovi z Ditrichštejna. Posledním rodem, který zasáhl do historie libochovického zámku, byli Herbersteinové, kteří objekt vlastnili až do roku 1945. V současné době je zámek pod správou Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem a v roce 2002 byl prohlášen národní kulturní památkou. V interiérech, mezi kterými vyniká nádherný Saturnův sál, jsou dnes prezentovány soubory historického nábytku, obrazů a doplňkových předmětů z období renesance až po 20. století. Zajímavá je i zámecká kaple. Málokdo ví, že zámek v Libochovicích je rodištěm Jana Evangelisty Purkyněho (1787 – 1869). Jednomu z největších českých vědců je věnována samostatná expozice. Odkaz slavného libochovického rodáka každoročně ožívá při akci „Purkyňův lékařský den“, která je pořádána Českou lékařskou společností J. E. Purkyně a v rámci níž je udílena Purkyňova cena za celoživotní dílo v oblasti medicíny. Kromě klasických kulturních akcí realizuje správa zámku svatební obřady a poskytuje i možnost levného přenocování v zámecké ubytovně. Veškeré informace najdete na webu www.zamek-libochovice.cz . Návštěvu zámku v Libochovicích a nedalekého budečského hradu si můžete okořenit výstupem na blízkou a nepřehlédnutelnou zříceninu hradu Házmburk, jehož typická dvouvěžová silueta střeží dolní Poohří více než 700 let.

Kotěrova kolonie a cesta do pravěku

Posuňme se proti vodě dál západním směrem, konkrétně do Loun. Půvabné město s historickým jádrem, které založil Přemysl Otakar II. v druhé polovině 13. století, se pyšní především dochovanými úseky opevnění, pozdně gotickou Žateckou bránou a nádherným kostelem sv. Mikuláše, jehož zdaleka viditelná střecha připomíná cirkusové šapitó. Louny ovšem nenabízejí „jen“ středověké památky. Na kopci nad vlakovým nádražím, ve východní části města, se nachází významná součást moderní české architektury – Kotěrova kolonie. Vznikla na počátku 20. století, v době velkého hospodářského rozvoje města, aby pomohla zažehnat bytovou krizi. Její stavby se zhostil významný český architekt Jan Kotěra. Podle jeho původního plánu z roku 1909 mělo v Lounech vzniknout zahradní město, první svého druhu v celé monarchii, které by poskytlo moderní bydlení rodinám zaměstnanců dráhy. Hlavní důraz kladl Kotěra na spojení výhod městského a venkovského života. Člověk měl být ve spojení s přírodou, v čistém prostředí plném zeleně, a přitom jen několik kroků od zaměstnání. Jeho myšlenky byly absolutně nadčasové. Ve spodní části kolonie měly vzniknout veřejné budovy – škola, obchody, hostinec nebo holičství. Na vrcholu kopce se měl tyčit kostel. Plán soběstačného města s veškerým sociálním zázemím, lemovaného javorovým stromořadím, se bohužel realizoval jen částečně.

Kotěrova kolonie v Lounech je prvním projektem zahradního města v České republice

Na počátku roku 1911 došlo z nedostatku financí k přepracování původního plánu – proběhla pouze výstavba třiapadesáti domů včetně dvou prádelen, které jsou jediným připomenutím zamýšlené vybavenosti městečka. Se stavbou se započalo na sklonku roku 1911 a již v létě následujícího roku byly dostavěny první bloky obytných domů. V lednu 1913 byly zkolaudovány i zbývající budovy a kolonie byla dokončena. Domy v kolonii dodnes působí klidným a harmonickým dojmem. Typická je kombinace červených pálených cihel a režného zdiva, doplněná lehkým ornamentálním zdobením. Prvořadým požadavkem nebyl efekt, ale praktičnost. Velký důraz byl kladen na dostatek světla v hlavních obytných místnostech. Jednopatrové domy lze rozdělit podle počtu bytů a interiérové dispozice do devíti typů. Jednoduché členění bytů na vstupní halu, kuchyň, obývací pokoj, ložnici a toaletu bylo založeno na autorově smyslu pro detail a jednoduché praktické žití. Do poschodí vede točité schodiště a většina domů má balkon. Významným urbanistickým prvkem je dostatek zeleně. Celkově naplnila kolonie očekávání a stala se nejen příkladem úspěšné aplikace zahradního města do českého prostředí, ale také příjemným místem k životu několika generací jejich obyvatel. Jedná se o první praktické využití teorie zahradního města v České republice a zároveň jeden z nejstarších pokusů na evropském kontinentu. Přestože došlo k realizaci jen části Kotěrova plánu, kolonie je působivým architektonickým dílem, který by neměl uniknout vaší pozornosti.

Archeologický skanzen Březno u Loun

Návštěvu Loun si můžete zpestřit prohlídkou nedalekého archeoskanzenu poblíž obce Březno. Příznivci experimentální archeologie tady vystavěli věrné kopie pravěkých a raně středověkých obydlí pomocí starobylých technologických postupů. Projekt je výsledkem dlouholetého vědeckého výzkumu Archeologického ústavu ČAV v Praze a během své existence získal uznání jak domácích a zahraničních odborníků, tak nadšených laiků. V archeologickém skanzenu, který spravuje Oblastní muzeum v Lounech, jsou k vidění dvě slovanská obydlí, jedna germánská stavba, dlouhý mladoneolitický dům, dvě obilnice a slovanská hrnčířská pec.

Město, kde je pivo doma

Tímto sloganem se oficiálně prezentuje město Žatec a rozhodně ví proč. Se zlatavým mokem se tu setkáte doslova na každém kroku. Ale pěkně popořadě. Historické jádro Žatce leží na protáhlém jazykovitém výběžku nad zákrutem řeky – přesně v místech, kde bylo v první polovině 10. století založeno významné opevněné sídlo. Šlo o největší ostrožné hradiště (15 ha) českého knížectví – hospodářské, politické i vojenské centrum Poohří, které hrálo v dějinách raně středověké přemyslovské monarchie klíčovou roli. Vznik vrcholně středověkého města je datován rokem 1265. V 16. století se Žatec řadil k nejlidnatějším městům Čech. Během třicetileté války postihl chmelařskou metropoli nejen hospodářský pokles, ale také odchod mnoha obyvatel do emigrace. Přesto zůstal Žatec střediskem kraje až do roku 1850. Historický střed města, který byl v roce 1961 vyhlášen městskou památkovou rezervací, je dnes cenným souborem staveb a architektonických slohů od doby románské po secesi. Prohlédnout si můžete například chrám Nanebevzetí Panny Marie, Kněžskou bránu, kapucínský klášter, zajímavou radniční budovu nebo nedávno opravenou židovskou synagogu, druhou největší stavbu svého druhu u nás.

Dočesná v Žatci. Populární pivní slavnosti každoročně přilákají stovky návštěvníků

Hlavním tahákem Žatce je ovšem pivo a zdejší více než 700letá chmelařská tradice. Jejím vyústěním se stala výstavba Chrámu chmele a piva (CHCHP), jejíž realizace by měla spolykat 250 milionů korun. Po loňském dokončení stavby konstrukce vyhlídkové věže a revitalizaci budovy chmelařského skladu na náměstí Prokopa Velikého projekt pokračuje renovací nepoužívaného objektu bývalé sušárny chmele. V něm brzy vznikne funkční minipivovar, restaurace a kavárna umístěná v patře. Tyto prostory budou sloužit k občerstvení nejen turistů, ale i místních obyvatel. Kromě gastronomických zařízení přibudou i klidové relaxační zóny, pódium pro kulturní akce či jižní zahrada pro děti. Podle harmonogramu se počítá s ukončením druhé etapy výstavby v polovině července letošního roku. V srpnu by pak mělo dojít ke kolaudaci vyhlídkové věže včetně neobvyklého výtahu, vedle stojící budovy skladu s expozicí a bludištěm, minipivovaru a restaurace s kavárnou. Od počátku září začne postupné spuštění zkušebního provozu turistického projektu CHCHP, který by se rád ucházel (ve spolupráci s Chmelařským muzeem) o přízeň cestovních kanceláří.

Vzhledem k výstavu pivovaru na úrovni 200 000 piv ročně a podobně dimenzované kuchyni v restauraci může roční kapacita CHCHP dosáhnout až na metu 50 000 návštěvníků za rok. Hlavním úkolem ambiciózního projektu je záchrana chmelařské architektury, podpora dochovaných kulturních a chmelařských tradic území a navýšení objemu turistického ruchu nejen v žateckém regionu, ale i v celém Ústeckém kraji. V dnešní době není bez zajímavosti, že po zaběhnutí provozu bude v rámci CHCHP vytvořeno více než dvacet nových pracovních míst. Zóna technických památek chmelařství Pražského předměstí je také kandidátem na zápis do prestižního seznamu památek světového dědictví UNESCO.

Zašlá sláva Nechranic

Nejdelší sypanou hráz ve střední Evropě (3 280 m) najdete mezi Žatcem a Kadaní. Monstrózním přehrazením Ohře vznikla vodní nádrž Nechranice, šestá největší přehrada v České republice (1 338 ha). Důvodem její výstavby (1961 až 1968) byla zvýšená potřeba vody pro nedalekou elektrárnu v Tušimicích. Brzy se však ukázalo, že rozlehlá vodní plocha se dá využít i jinak, a „severočeské Lipno“ se stalo vyhledávanou a nesmírně populární rekreační lokalitou. Kempy, restaurace a diskotéky praskaly ve švech a v létě byla na březích doslova deka na dece. V současné době však přehrada zažívá ústup ze slávy. Stále tu najdete několik kempinkových a restauračních zařízení, rapidně však upadla návštěvnost. V posledních letech kvalita vody úpí pod náporem sinic a nádrž současně doplácí na dravou konkurenci v podobě moderních akvaparků v okolí. Přesto existuje skupina lidí, kteří na Nechranice nedají dopustit. Jsou to surfaři a jachtaři, kteří s oblibou využívají zdejší mimořádně příznivé povětrnostní podmínky.

Nechranická přehrada je rájem pro jachtaře a vyznavače windsurfingu. Na koupání bohužel moc není

Za Maxipsem Fíkem

Proti proudu Ohře se dostáváme až do Kadaně. Královské město plné pamětihodností bylo založeno v polovině 13. století. Na skále nad řekou se dodnes vyjímá hrad pravidelné čtvercové dispozice, tzv. středoevropský kastel. Původně měl ve všech čtyřech nárožích čtverhranné věže, ty však byly strženy již před staletími. Spolu s městským hradem v Písku jde o nejzachovalejší ukázku kastelového hradního typu u nás. Středověké opevnění Kadaně doplňuje krásná Mikulovická brána a barbakán Žatecké brány. Proslulou Katovu uličku a bělostnou radniční věž jistě nemusím pravidelnému čtenáři našich stránek připomínat. Prvořadá kadaňská památka však leží mimo historické centrum. Jde o klášter františkánů s kostelem Panny Marie a Čtrnácti svatých pomocníků, jehož počátky spadají do druhé poloviny 15. století. V dnešní době je zrekonstruovaná památka sídlem městského muzea a nabízí několik okruhů prohlídek. První vás zavede do gotických a barokních sklepů, kde naleznete expozice o mineralogii, zkamenělinách a historii hornictví v regionu. Druhý vás provede přízemím budovy, v níž budete seznámeni s historií kláštera a řádem františkánů, který zde žil a pracoval po několik století. Poslední okruh vám umožní vstup do jednotlivých mnišských cel, kde najdete výstavu o historii Kadaně. Při návštěvě klášterních interiérů se nezapomeňte dívat vzhůru, abyste náhodou nepropásli vzácně dochované sklípkové klenby – místní architektonickou chloubu.

Neodmyslitelným maskotem (a dlužno podotknout, že i velkým turistickým magnetem) Kadaně je Maxipes Fík. Oslava jeho narozenin každoročně přiláká stovky malých návštěvníků a ulice celého města se promění v jeden velký dětský festival. Slavný pohádkový hrdina má v Kadani dokonce svoje nábřeží. A proč je právě Kadaň spjata s animovanou legendou? Nedaleko města, ve vísce Ahníkov, totiž v padesátých letech minulého století žil a pracoval Fíkův „zploditel“ spisovatel Rudolf Čechura. Tam také obří chlupáč spatřil světlo světa. No a odtud byl už jen kousek k jeho spojení s Kadaní. Ahníkov ani další okolní obce už neexistují, skončily v hnědouhelné jámě. Příběhy Áji a Fíka však žijí dál.

Perla Krušných hor

Dostáváme se pomalu na konec naší cesty. Klášterec nad Ohří, dříve ne příliš atraktivní turistický cíl, se za posledních deset let vyšvihl mezi nejoblíbenější lokality Ústeckého kraje. Může zato mimo jiné fakt, že se město stalo jedním z nejúspěšnějších žadatelů o čerpání dotací z Evropské unie, což se výrazně promítlo do jeho celkového image. Náročná rekonstrukce náměstí, vznik moderního akvaparku nebo obnova Lázní Evženie – to je jen malý výčet toho, čím se místní samospráva snaží přilákat turisty. Nejznámější kláštereckou památkou je bezesporu původně renesanční zámek ležící na levém břehu Ohře, romanticky upravený ve stylu anglické pseudogotiky. Do růžova laděná stavba z roku 1590 je obklopená rozsáhlým anglickým parkem, v němž je k vidění působivá sala terrena a vzácné plastiky Jana Brokoffa. Dendrology jistě potěší cenný soubor 220 vzácných dřevin z celého světa. Na zámecký park navazuje lázeňský areál s minerálními prameny. Zámek je veřejnosti přístupný a prohlédnout si tu můžete rozsáhlé muzeum porcelánu. Druhý prohlídkový okruh vás zavede do thunovské hrobky v barokním kostele Nejsvětější Trojice, v níž jsou uloženy ostatky hraběcí rodiny Thun-Hohensteinů. Její členové vlastnili klášterecké panství nepřetržitě od roku 1623.

Brána do Krušných hor láká návštěvníky také úspěšnými turistickými produkty. Nejzářivějším příkladem je slevová karta 3K, kterou Klášterec začal vydávat ve spolupráci s Kadaní a agenturou Ideas Advertising v zimní i letní variantě. Karta je platná na území severozápadních Čech a zahrnuje jak volné vstupy do nejatraktivnějších turistických zařízení a památek, tak také slevy na služby cestovního ruchu. 3K karty jsou k mání jedno-, dvou- či pětidenní a dělí se na individuální a rodinné. Hodnota nabízených akcí a služeb několikanásobně převyšuje prodejní cenu karty. Na projektu, který získal řadu významných ocenění v rámci soutěží cestovního ruchu (např. absolutní vítěz Grand Prix REGIONTOUR 2009 v Brně), participuje více než sto turisticky atraktivních míst. Ucelenou nabídku a seznam prodejních míst najdete na webu www.3k-karta.cz .

Destinační společnost Poohří?

Klášterec byl poslední zastávkou našeho „říčního“ putování Ústeckým krajem. Západně od města je již Ohře sevřená masivy Krušných a Doupovských hor a patří Karlovarskému kraji. A co říci závěrem? Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že střední a dolní Poohří oplývá obrovským, a hlavně rozmanitým potenciálem cestovního ruchu. Zdejší region má všechny předpoklady stát se silnou, kvalitní a konkurenceschopnou turistickou oblastí. Považte sami – historická města plná památek, tereziánská pevnost se světoznámým židovským památníkem, fungující klášter, zachovalý vodní hrad, krásný zámek spojený se slavným rodákem, moderní architektura, archeologický skanzen, přehrada, chmelařské centrum (ve státě, kde je pivní turistika významným segmentem cestovního ruchu), fenomén kresleného pohádkového hrdiny…To vše na relativně malém území, to vše propojené meandrující řekou, která je společným jmenovatelem všech turistických cílů na jejich březích. V současné situaci je podstatné, aby jednotlivé subjekty cestovního ruchu začaly vystupovat jako tým, aby se navzájem podporovaly a aby efektivně kooperovaly na kvalitních projektech, které by oslovily cestovní kanceláře a zároveň více motivovaly individuální turisty. První vlaštovky se již objevily. Vzpomeňme na „kláštersko-kadaňskou“ 3K kartu nebo chystané lodní spojení mezi Terezínem a Litoměřicemi (viz stranu 35).

Přesto má rozvoj cestovního ruchu na Žatecku citelné mezery. Velkým minusem je absence vodácké turistiky a odpovídající infrastruktury ve spodní části Ohře. Naprostá většina vodáků projede horním úsekem řeky a skončí v Klášterci. Dál se bohužel nikomu nechce. Alfou a omegou rozvoje cyklistiky je dobudování souvislé cyklostezky podél Ohře. V současné době je k dispozici relativně kvalitní úsek mezi Žatcem a Kláštercem; značené cyklostezky jsou i v okolí Loun. Regionu také zoufale chybí ubytovací kapacity vyššího standardu, které by přilákaly nejen zahraniční, ale dnes už i domácí návštěvníky. Pozitivní je, že poslední kroky krajských zastupitelů i jednotlivých municipalit směřují k vyřešení některých výše uvedených nedostatků a patrná je dokonce snaha o jakési „osamostatnění“ Poohří ve svébytnou turistickou oblast (viz stranu 34). V tomto směru se zcela opodstatněně uvažuje o zřízení oficiální destinační organizaci cestovního ruchu, která by koordinovala a propagovala dané území. Jaký bude konečný výsledek, to ukáže až budoucnost. Jisté v tuto chvíli je, že ve středním a dolním Poohří je zakopán turistický poklad.

Text: Jan Pomykal
Foto: archiv Ústeckého kraje, Jan Pomykal,
CzechTourism a archiv města Klášterec nad Ohří
(s využitím materiálů Ústeckého kraje, města Louny a TIC Žatec)