Martina Pásková, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Katedrasociální geografie a regionálního rozvoje
Zabývat se regulací environmentálních dopadů cestovního ruchu se můžezdát na první pohled zbytečné, pokud je srovnáváme s environmentálnímidopady jiných ekonomických odvětví, zvláště pak průmyslových. Vždyť cestovníruch bývá označován za „bílý průmysl“, tedy průmysl minimálně zatěžujícípřírodní zdroje. Druhý, hlubší pohled však odhalí zprvu méně viditelnéa méně alarmující skutečnosti. Fakt, že dopady cestovního ruchu nemajítak drastický a rychlý průběh a jsou tedy podstatně hůře identifikovatelnénež tradičně sledované environmentální dopady národního hospodářství, všakvytváří živnou půdu pro nerušené, plíživé, ale konzistentní působení nepodchycenýcha/nebo podceňovaných negativních vlivů cestovního ruchu. Je již zřejmé,že dopady neregulovaných aktivit cestovního ruchu budou mít dlouhodobějšícharakter a jejich odstraňování či zvrácení nežádoucího vývoje jimi zapříčiněnéhonebo posilovaného bude finančně i organizačně tím náročnější, čím pozdějise začne k turismu přistupovat systematicky a komplexně.
Při posuzování environmentálních dopadů cestovního ruchu je nezbytnérozlišovat jeho kvantitativní a kvalitativní aspekty, totéž platí pro prostředí,v němž a na něž cestovní ruch působí. Mezi základní kvalitativní aspektycestovního ruchu určité destinace patří převažující formy jeho realizacena jejím území a převažující segmenty jejích návštěvníků. Z kvalitativníhohlediska je dále nutné rozlišovat cestovní ruch a pseudocestovní ruch,neboť pseudocestovní ruch nevychází ze základních definovaných motivací(WTO, 1995) cestovního ruchu (regenerace fyzických i duševních sil, poznáváníodlišných kultur, iniciace a pěstování společenských kontaktů), ale jednáse zpravidla o cestování motivované sociálně patologickými jevy a čistěekonomickými důvody (benzínový, drogový, pašerácký, nákupní, interrupční,sexuální cestovní ruch). Tyto nezdravé formy cestovního ruchu se koncentrujízpravidla v pohraničních oblastech a ve velikostí i významem nadprůměrnýchurbanistických celcích. V tomto ohledu také musí být vyjádřen postoj vládyv Koncepci státní politiky cestovního ruchu k těmto formám cestovního ruchucoby k aktivitám nežádoucím, správou státu pouze trpěným, v lepším případěsystematicky potlačovaným pomocí legislativních či cenotvorných nástrojů,v dlouhodobém horizontu především pomocí výchovně vzdělávacích programů.V oblasti usměrňování podnikatelských i spotřebitelských aktivit cestovníhoruchu se toho v rámci činnosti mezinárodních institucí udělalo poměrněhodně, ale pro regulaci cestovního ruchu v České republice toho bylo zatímaplikováno minimum. Mám na mysli např. absenci distribuce přeloženého,popřípadě pro podmínky České republiky modifikovaného Globálního etickéhokodexu (WTO, 1999) mezi relevantní orgány státní správy a asociace z oblasticestovního ruchu. V případě dokumentu Agenda 21 pro průmysl cestovníhoruchu (WTO, 1997) byla sice jistá osvěta provedena, avšak bez dostatečnéinterpretace a tlaku na implementaci.
Regulací cestovního ruchu rozumím žádoucí soustavný proces, jehož cílemje usměrňování rozvoje cestovního ruchu tak, aby byl dlouhodobě udržitelným.Základním předpokladem a nástrojem je kvalitní prostorové plánování,naplňování požadavků nadnárodní, národní i místní legislativy a budovánívlastních kontrolních mechanismů v rámci regionálního či lokálního strategickéhoplánování rozvoje (nejen) cestovního ruchu. Vhodné techniky regulace podnikatelskýchaktivit v cestovním ruchu představují evaluační a certifikační systémyprofesních sdružení cestovního ruchu, destinační management, vládnídotační programy, systém zlevněných úvěrů, doporučení upravující standardykvality, metodické vedení apod. Za vhodné instrumenty regulace toků návštěvníkůa jejich spotřebního chování lze považovat např. návštěvnický managementa přístupový management.
V České republice zatím bohužel nelze o systematickém přístupu k plánovánía regulaci cestovního ruchu mluvit. Na národní úrovni se snahy o regulacicestovního ruchu omezily na poměrně vágní a legislativně bezzubé dokumenty:Koncepce státní politiky cestovního ruchu, regionální strategické a operačníplány, sektorové plány, z hlediska podmínek České republiky nedomyšlenápodpora agroturistiky v rámci Programu obnovy venkova a z hlediska praktickéhovyužití nedotažená kategorizace chráněných území ve vztahu k možnostemturistických aktivit a únosnému zatížení území. Doposud jediným legislativnímpočinem v oblasti regulace aktivit cestovního ruchu bylo vydání tzv. „maléhozákona cestovního ruchu“ č. 159/99 Sb., který se ovšem omezuje na ošetřeníkomerčních aspektů turismu v České republice – regulace či kontrolní mechanismusenvironmentálních aspektů však zatím zákonně ošetřeny nejsou. Na regionálníúrovni lze vypozorovat několik více či méně kvalifikovaných pokusů o strategicképlánování cestovního ruchu, jedná se však o projekty spíše ojedinělé aznačně fragmentované, bez výraznějšího náznaku unifikace terminologie,metodiky a především věcného obsahu strategického plánování.
Nerada bych, aby má slova zněla jako kritika všeho, co se doposud v této,pro Českou republiku relativně nové oblasti, udělalo. Musím konstatovat,že existují obce, které se pustily do strategického plánování cestovníhoruchu s vervou i poměrně systematickým přístupem, stejně jako existujídobré nápady a kvalitní studie na různých odděleních orgánů státní správy.Jen tomu všemu snažení chybí jednotný základ, umožňující srovnatelnostdosažených výsledků a následnou profesionální koordinaci dalšího strategickéhopostupu. Jako jeden z příkladů strategického plánování cestovního ruchuv rámci komplexního plánu rozvoje komunity uvádím město Český Krumlov (Pásková,2000 b). V této lokalitě má strategické plánování relativně dlouhou (téměřdesetiletou!) a zajímavou historii, jíž Vás zde ovšem zdržovat nehodlám.Chtěla bych jen upozornit na několik signifikantních skutečností, souvisejícíchse strategickým plánováním v této turisticky obzvláště exponované lokalitě:
V souvislosti se strategickým plánem pokládám za nezbytné zodpovědět dvězákladní otázky: Co je podstatou a náplní strategického plánování cestovníhoruchu a co je jeho záměrem – proč jej vůbec provádět, nejedná se jeno zbytečnou komplikaci či vizionářskou hru znuděných úředníků městskéhoúřadu?
Co je to tedy vůbec strategické plánování cestovního ruchu? Předevšímkomplexní soustavný dlouhodobý proces, cílený na optimalizaci rozvoje,popř. změny směru vývoje cestovního ruchu. Jedná se o proces velmi systematický,převzatý z oblasti vojenství, má sloužit coby základ pro objektivnía kvalifikované rozhodování o budoucím rozvoji města. Strategické plánováníprobíhá obvykle v několika po sobě následujících, vzájemně se podmiňujícíchkrocích: stanovení mise (základní poslání, tedy smysl a směr rozvojecestovního ruchu v dané destinaci) na základě konsensu vedení města, laickéi odborné veřejnosti, dále stanovení vize (popis, vykreslení žádoucíhostavu a situace cestovního ruchu v dané destinaci za 10 – 20 let), sestavenístrategického koordinačního multidisciplinárního týmu, výběr klíčovýchoblastí rozvoje cestovního ruchu v dané destinaci, provedení situačníanalýzy SWOT (rozbor slabých i silných stránek destinace a vnějšíchfaktorů, ovlivňujících její rozvoj) a portfolio-analýzy, sestavenírealizačních týmů pro jednotlivé oblasti, tedy oblast cestovníhoruchu a oblasti s ním související (životní prostředí, doprava, bydlení,ekonomie, kultura, školství apod.). Zde podotýkám, že za optimální považujitu situaci, kdy plánování rozvoje cestovního ruchu představuje součástintegrálního strategického plánu rozvoje dané lokality. Pouze za této podmínkymůže docházet k synergii plánovacích aktivit cestovního ruchu a oblastís ním přímo či nepřímo souvisejících. Následuje vymezení akčních programůpro každý z realizačních týmů a dále jsou v rámci jejich programů podrobnějidefinovány dílčí cíle a konkrétní úkoly, vedoucí k jejich splnění.Při vymezování jednotlivých úkolů je nezbytné počítat s různými alternativamivývoje socio-ekonomické a politické situace v dané destinaci a prokaždou z nich vypracovat odpovídající scénář. Následuje sestavení monitorovacíhotýmu, sledujícího průběžně pomocí vhodných indikátorů míru úspěšnostirealizace plánu i hodnoty ostatních průběžně sledovaných klíčových veličin.Na základě výsledků tohoto sledování a vyhodnocování se stanovují dalšípostupy a úkoly. Takto pokračuje proces až do okamžiku, kdy je dosaženozákladních cílů a naplněna mise celého plánu. Základním předpokladem iniciacetakovýchto strategických plánů v širším, celorepublikovém pokrytí je dostatečnápolitická vůle a ochota přiznat, že diktát trhu nedokáže vyřešitoptimálně všechny společenské problémy, a to především díky existenci externalittrhu.
Druhá otázka zní, co je vůbec záměrem strategického plánování cestovníhoruchu. Smysl této systematické činnosti spočívá v nalezení takových strategií,které by danou destinaci vedly cestou dlouhodobě udržitelného cestovníhoruchu, tj. aby daná lokalita byla přijatelným místem pro život rezidentůi pro realizaci turistických aktivit návštěvníků. Při uspokojování potřebtěchto dvou hlavních klíčových skupin musí být nalezena a udržována rovnováha– s přihlédnutím k váze každé z obou společenských skupin, dané předevšímdélkou jejího pobytu v lokalitě a ne pouze její aktuální kupní silou. Tutozásadní rovnováhu je vhodné sledovat pomocí pečlivě vybraných ukazatelůvývoje cestovního ruchu a jeho environmentálních vlivů. Mezi klíčovésledované skutečnosti musí patřit zatížení místa cestovním ruchem. Zásadnímproblémem a možným zdrojem ohrožení destinace je hodnota relace turistickéatraktivity v dané destinaci k její únosné kapacitě. Zvláště zranitelnýmioblastmi vzhledem k turistické zátěži jsou příhraniční mikroregiony. Nepříznivoudemografickou charakteristikou je zde nízká zakořeněnost obyvatel, neboťvětšina z nich se do těchto oblastí přistěhovala až po druhé světové válce.Příhraniční poloha a pomnichovská okupace způsobily, že určité oblastičeského pohraničí až do poválečného období osídlovala komunita převážněněmecká. Tato diskontinuita osídlení českou národností zvyšuje křehkostsociální struktury a pravděpodobnost postupné ztráty identity či pocitsounáležitosti s lokalitou. S touto skutečností souvisí další zvláštnostčeské pohraniční oblasti a tou je relativně vysoká míra amenitní migrace,tedy přistěhovalectví motivovaného příjemným prostředím, jeho kulturnímii přírodními hodnotami. To znamená příliv trvalých i přechodných obyvatels výrazným environmentálním cítěním, silným vztahem k lokalitě a nezřídkai prostředky nezbytnými k opravě či údržbě objektů.
Množství příležitostí a impulsů k rozvoji České republiky, jež se pochopitelněpo skončení sametové revoluce objevily, s sebou přináší zákonitě i spoustuvíce či méně skrytých rizik. Obecně se jedná o zvýšenou zranitelnostsocio-kulturní struktury místní komunity a jejího životního prostředí,neboť obojí je cestovním ruchem pozvolna konzumováno, a to bez znalosti,natož pak respektování mezí reprodukční a autoregulační schopnosti křehkéhosystému. Hrozí především, že unikátní kulturní či přírodní atmosféru návštěvnícidané lokality časem vydýchají. Postupně může dojít k nadměrné komercializacidestinace, která svou původnost takto časem vyprodá. Na stranu druhou hrozíkonzervace místa do té míry, že se stane turistickým skanzenem,tedy Potěmkinovou vesničkou, za jejímiž kulisami chybí reálný život, kterýje pouze inscenován, zpravidla ve formě tzv. folklorizace. V oboumožných případech lokalita ztrácí svou původní rezidentskou funkci a začínásloužit především návštěvníkům, protože ve změti obchodů s luxusním, předraženýma především lehce postradatelným sortimentem se dobře nebydlí. Už dnesmáte při procházce těmito exponovanými místy pocit, že se tu lidé musíživit kýčovitými suvenýry nebo stříbrem a zlatem, vezmete-li v úvahu poměrpočtu obchůdků s běžnými potravinami ku počtu zlatnictví a obchodů se suvenýry.Tuto skutečnost v sezóně ztrpčuje tzv. „turistická inflace“, tedyrůst cenové hladiny, způsobený zvýšenou poptávkou ze strany návštěvníků.Rezidenti tato místa zpravidla buď opouštějí, protože je unavuje dennípřetlačování se s návštěvníky v nejvyhledávanějších prostranstvích destinace,nebo zjišťují, že „správná“ hodnotová přeorientace může být alespoňz krátkodobého hlediska velmi prospěšná, a zkomercializují svou životnífilosofii také. Ostatní do větší či menší míry trpí a postupně se přizpůsobujízměněným podmínkám. Docházívá pak k pozvolnému vykořenění, ztrátě identitya zeslabení či odumírání citových vazeb k místním přírodním i kulturnímhodnotám. I odtud pramení zvýšená nevšímavost ze strany rezidentů knenávratnému fyzickému poškození autenticity památek či krajinných prvkůdíky rozvoji nejen cestovního ruchu. Všechna zmíněná ohrožení se v Českérepublice již do jisté míry začínají projevovat, je však možné udržet jepod kontrolou. V první řadě je musí daná obec identifikovat a poté vytvořitco nejefektivnější regulační mechanismus, vycházející nejen ze striktníhouplatňování národní i místní legislativy, ale i ze stimulačního systémuodměn a sankcí a především z dlouhodobého působení v oblasti výchovy avzdělávání. Protože značné procento negativních jevů fyzického charakteru,spojených s rozvojem cestovního ruchu, má výrazné dopady na životníprostředí, je nezbytné věnovat dostatečnou pozornost vypracování kontrolníchmechanismů v rámci tvorby územního plánu lokality.
Směrná hodnota zatížení lokality by měla být odvozována na základěvíce dimenzí a hledisek únosné kapacity. Kvantifikovatelnost indikátorůmíry dosažení únosné kapacity je sice podmínkou nutnou, ne však postačující.Podchytit se musí také kvalitativní aspekt kvantitativních jednotek(návštěvníků), které jsou v rámci zjišťování únosnosti měřeny. Je tedynezbytné zjistit stávající a definovat cílový profil návštěvníka. Poměremtakto definovaného optimálního profilu ku profilu skutečnému se získá hodnotakoeficientu, který jsem pracovně nazvala „koeficientem profilu“.Kromě žádoucí struktury, vzorce chování a demografického profilu návštěvníkase určí další předpoklady optimálního stavu, například úroveň sezónnostiči úroveň místní environmentální technologie. Zjištěnými koeficientyprofilu, technologie a sezónnosti se upraví výsledná hodnota únosné kapacity,agregovaná ze čtyř níže uvedených, kvantitativně definovaných složek zátěžovékapacity. Prvním krokem procesu určování limitní hodnoty zátěže musí býtvymezení prostoru, jehož únosnou kapacitu hodláme zjistit. Pokudse jedná o členitější prostranství, například celý národní park nebo zámeckýareál včetně zahrad, pak se za směrodatný údaj pokládá tzv. „hrdlová hodnota“– únosná kapacita místa s nejnižší zátěžovou tolerancí. Následuje hledáníhodnot jednotlivých složek únosné kapacity.
Fyzicky únosná kapacita určuje maximální množství osob, kterémůže daný objekt či prostranství pojmout, aniž by došlo k jeho fyzickédestrukci. Jedná se o nejvyšší možnou zátěž (např. počet osob), kteroumůže systém daného objektu či prostranství snést nárazově, avšak opakováníči pravidelnost takovéto zátěže mu může způsobit nenávratné škody. Tytohodnoty lze poměrně snadno zjistit pro uzavřené objekty typu jeskynníchprostor či areálu zámeckých zahrad atd., o něco složitější to bude u volnýchprostranství, například krasových oblastí, středisek zimního sportu čiokolí vodních ploch.
Ekologicky únosná kapacita udává maximální úroveň dlouhodoběchápané turistické zátěže, se kterou se prostranství vyrovná bez trvalýchnásledků. Tato hodnota je tedy přímo úměrná hodnotám vypovídajícím o autoregulačníschopnosti (pružnosti) daného ekosystému. Zjištěná hodnota této složkykapacity by měla být směrodatnou především při zřizování parkovacích plochna přístupových komunikacích v místech nástupu do řešených oblastí, napříkladu vstupů do národních parků a jiných chráněných oblastí či do historickéhojádra města.
Socio-kulturně únosná kapacita představuje hranici rozvoje cestovníhoruchu, při jejímž překročení turistické aktivity způsobují v místní komunitěnegativní nevratné změny. Zpravidla dochází k narušení lokálního životníhostylu, postupné ztrátě identity a změně v hodnotové hierarchii. Potenciálníproblém mnohých českých lokalit spočívá v jejich pozvolné krystalizaciv tzv. „pozitivní ghetto“ movitých návštěvníků a menšiny místních obyvatel,která se díky těmto návštěvníkům movitou stává. Je tedy žádoucí zjistitmaximální počet návštěvníků daných prostranství (parky, sady, ulice i nábřeží,naučné stezky atd.), při kterém se ještě místní obyvatelé necítí ve vlastnílokalitě jako cizinci.
Psychologicky únosná kapacita zahrnuje subjektivní ukazatele,indikující maximální stupeň rozvoje cestovního ruchu (intenzity návštěvnosti),který je ještě kompatibilní s určitým typem turistického zážitku, vyhledávanýmv daném objektu či prostranství. Hodnoty těchto ukazatelů do značné míryzávisejí na vymezení žádoucích forem cestovního ruchu, ale také na dosavadníchzkušenostech a anticipaci návštěvníků. Měření hodnot psychologicky a socio-kulturněúnosné kapacity, respektive koeficientu profilu, kterým se tyto hodnotyupraví, tedy vyžaduje pravidelná provádění dotazníkových šetření i standardizovanápozorování chování návštěvníků i rezidentů, řízených rozhovorů s klíčovýmiosobnostmi místního „turistického průmyslu“ a tvorbu mentálních map. Dotazníkovéprůzkumy návštěvníků jsou v České republice prováděny v rámci činnostiČeské centrály cestovního ruchu, šetření residentů turisticky exponovanýchlokalit jsou však naprosto ojedinělými, nesystematickými a nárazovými aktivitamihrstky destinací, a to zpravidla v rámci nějaké výzkumné či studentsképráce. V rámci residentského dotazníku se bude muset vyčlenit dostatekprostoru pro zjišťování postojů a názorů obyvatel výhradně na dopady cestovníhoruchu. Řízené rozhovory s klíčovými osobnostmi a představiteli nejdůležitějšíchinstitucí, spolků a podniků budou jistě cenným přínosem pro zpracováníanalýzy současného stavu ohledně udržitelnosti rozvoje cestovního ruchuv daných lokalitách.
Zjišťování hodnot indikátorů všech složek únosné kapacity musí býtprováděno interdisciplinárním týmem ve vhodně zvolených periodách.Pro systematické sledování míry dosažení stanovené hodnoty únosné kapacityje nutné vytvořit soubor ukazatelů, reprezentujících všechny rozměry únosnostitak, aby se postupně vybudovala pevná základna pro rozhodovací procesysprávce daného objektu či prostranství. Tyto indikátory budou sloužit kmonitorování míry dosažení stanovených mezních hodnot jednotlivých složekúnosné kapacity, identifikaci potenciálních ohrožení či příležitostí(za účelem jejich prevence či podpory) a posuzování kauzálních vztahů mezicestovním ruchem a životním prostředím. Mezi nejožehavější problémy turismunejen v České republice patří sezónní výkyvy v návštěvnosti, zvláště vdestinacích v blízkosti vodních ploch a či ve střediscích zimních sportů.Proto považuji za nezbytné monitorování hodnoty koeficientu sezónnostinávštěvnosti, vyjádřeného podílem míry návštěvnosti v nejsilnějšíma nejslabším měsíci turistické sezóny. Mezi základní ukazatele by měl patřittzv. irridex (index iritace rezidentů), tedy turistická funkce,podle jména svého autora označována též jako Defertova funkce, poměřujícípočet lůžek v dané lokalitě s počtem místních obyvatel. Podrobná identifikacea členění vhodných ukazatelů i zavádění nových indikátorů vyžaduje samostatnoustudii, neboť základní klíčové indikátory (ochrana území, stres, intenzitavyužívání, sociální dopady, kontrola rozvoje, management odpadů, procesplánování, kritické ekosystémy, spokojenost spotřebitelů, spokojenost místníchobyvatel, příspěvek cestovního ruchu místní ekonomice, nosná kapacita,tlak na lokalitu, atraktivnost), stanovené organizací WTO, představujískutečně jen velmi obecné vodítko (Pásková, 2000 a), jež vyžaduje detailnějšíaplikaci, a tedy důkladnou modifikaci pro národní, regionální i lokálnísprávní úroveň České republiky.
Zákon č.159/1999 Sb. ze dne 30. června 1999 o některých podmínkáchpodnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č.40/1964 Sb., občanskýzákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenskémpodnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů
Na základě měření hodnot únosné kapacity a indikátorů míry její saturacei jejich posuzování v časoprostoru lze pro účely hodnocení, předvídánía regulace vývoje cestovního ruchu odvodit „životní cyklus destinace“.Křivka životního cyklu zachycuje vývoj hodnot základních environmentálníchindikátorů cestovního ruchu v destinaci. Jedná se především o vývojnávštěvnosti, příjmů z cestovního ruchu na obyvatele, využití lůžkové kapacity,počtu uživatelů (návštěvníků a místních obyvatel) na jednotku plochy, množstvíodpadu, hlučnosti, vývoj sezónnosti, profilu návštěvníka, názoru rezidentůna jednotlivé aspekty environmentálního dopadu cestovního ruchu v destinaci.Koncept životního cyklu nabízí pro řízení cestovního ruchu v destinacičtyři základní funkce: deskriptivní, explanační, prediktivní a preskriptivní.Nejprve musí být popsán a následně objasněn dosavadní vývoj cestovníhoruchu v destinaci. Realistickou předpověď pro budoucí období je nutné konfrontovatse záměry a cíly strategického plánu, což je nezbytné pro přípravu konkrétníchpředpisů. Návrh vyhlášek s obecní působností i změn a doplňků národnílegislativy, přímo či nepřímo řešící oblast cestovního ruchu, usnadní realizacizáměrů vedoucích k dosažení strategicky naplánovaného průběhu životníhocyklu řešené destinace.
Za počáteční fázi vývoje průměrné české destinace v rámci mezinárodníhocestovního ruchu se dá označit konec osmdesátých let. Politické, sociálnía legislativní změny vedly k objevení destinace ze strany zahraničních,zprvu především německých a rakouských návštěvníků. Jednalo se převážněo jednodenní, individuální cestovní ruch, nezřídka motivovaný primárněnákupy či možností levného stravování. V těchto případech tedy šlo spíšeo pseudocestovní ruch. Značnou motivaci samozřejmě představovala „neokoukanost“destinace a měnící se politické a socio-ekonomické prostředí. Podíl dlouhodobějšíchpobytů na celkové návštěvnosti byl velmi nízký, což pramenilo ze značněpodprůměrné kvantitativní i kvalitativní úrovně turistické infrastrukturyi propagace.
Počátkem devadesátých let vzrůstal počet návštěvníků, přičemž se užnejednalo pouze o individuální cestovní ruch, stále ve větší míře se zapojovalyzahraniční a tuzemské cestovní kanceláře. Na zvýšeném zájmu ze zahraničímělo významný podíl také zařazení několika českých lokalit do světovéhodědictví UNESCO, čehož se začalo obratně využívat při propagaci danýchlokalit místními úřady i zahraničními touroperátory. Podnikatelská iniciativamístních obyvatel vzrůstala přímo úměrně zvyšujícím se nárokům návštěvníků.Již se dalo hovořit o turistickém trhu s jeho podstatným atributem – sezónností.Vedení turisticky exponovaných obcí muselo uvolňovat stále větší částkyna rozvoj turistické infrastruktury, který s sebou zároveň nesl většízátěž pro životní prostředí. Stále většího významu při všech rozvojovýchaktivitách nabývaly valuty v rukou návštěvníků a devizové prostředky nakontech investorů, a tak se postupně stávaly zákonem, normou i účelem vpodnikatelské i společenské sféře.
V polovině devadesátých let následovala fáze rozvoje, kdy mírarůstu ekonomických ukazatelů dosahovala nejvyšších hodnot, a to jak z hlediskapoptávky, tak i nabídky. To se však týkalo především kvantitativních indikátorůjako jsou počty návštěvníků a velikost ubytovací kapacity. Kupní síla návštěvníkůa kvalita ubytovacích kapacit již rostla tempem pomalejším. Místní obyvateléjiž sice oceňovali nepopiratelné finanční přínosy cestovního ruchu prolokalitu, avšak narůstalo zklamání s jejich alokací. Začínal převládatnázor, že prospěch z příjmů generovaných cestovním ruchem mají pouze soukromípodnikatelé a že se získané prostředky reinvestují do vybavenosti komunityjen minimálně. Během hlavní sezóny začaly počty návštěvníků v nejvyhledávanějšíchčástech lokality (či v celé lokalitě) převyšovat počet místních obyvatel.K individuálnímu cestovnímu ruchu přibývalo stále více skupinových zájezdůa návštěvníků s univerzálními zájmy a požadavky, cestovní ruch v exponovanýchlokalitách tak nabýval masového charakteru. Příčinou nedostatečného plánováníbyla (kromě nepříznivého postoje k dlouhodobému plánování, pramenícíhoz doby minulého režimu) obecně nízká úroveň právního vědomí a nechuťobyvatelstva k respektování institucí a jimi zajišťovaných regulačníchopatření. To se přímo úměrně odráželo v nedostatečné míře prosazováníať už zákonem či místním strategickým plánem stanovených kriterií při uplatňováníregulace rozvoje cestovního ruchu v dané lokalitě. Dopady tohoto neuspokojivéhostavu byly dále syceny celkově nízkou mírou informovanosti veřejnosti orozhodovacích podkladech vedení obcí.
Konec devadesátých let se dá označit za fázi konsolidační, charakterizovanouzpomalením růstu návštěvnosti. Lůžková kapacita ve statisticky podchycenýchzařízeních se proporčně stabilizuje na pětiprocentním podílu počtu obyvatel.Zvyšování procenta turistů (tedy těch, kteří přenocují) na celkové návštěvnostije právě důsledkem rostoucí kvantity a především kvality ubytovacích kapaciti ostatních složek materiálně technické základny. Tempo růstu počtu návštěvníkůevidentně klesá, avšak dochází postupně ke změně profilu návštěvníka ik rozšiřování zdrojových oblastí (na Francii, Itálii, Nizozemsko, USA,Skandinávii atd.), což je pozitivním důsledkem cílené, zatím však nedostatečněkoordinované propagace České republiky. Nad typem návštěvníka, poptávajícíhose po standardním zážitku a odmítajícího se zabývat všední realitou místníkomunity, začínají převažovat lidé prahnoucí po zážitcích nevšedních avyžadující speciální programy i možnosti účasti na netypických aktivitách.To je velkou výzvou a příležitostí pro oblast přírodně zaměřeného cestovníhoruchu a ohleduplného turismu vůbec. Logicky se obcím nabízí spoluprácese správami chráněných oblastí, avšak zatím jí zabraňuje nedostatečná vůle,pramenící z pocitu odlišnosti zájmů.
Nyní, na přelomu tisíciletí, se většina turisticky exponovaných lokalitnachází na počátku stagnace místního cestovního ruchu. Jedná seo fázi nejkritičtější, neboť rozhoduje o tom, která z alternativ poslednífáze se stane realitou. Dochází k nasycení únosné kapacity využívanýchčástí destinací. Je však nutné vzít v úvahu, že mnohé lokality ještě majíznačné územní rezervy, neboť existují potenciální prostranství a trasy,které jsou prozatím většinou z téměř sta miliónů návštěvníků České republikyopomíjeny. Návštěvníci se pochopitelně koncentrují na těchto populárníchmístech, neboť na orientačních plánech i v realitě chybí vyznačení alternativníchtras. Správná rozhodnutí obecního vedení, výsledky strategického plánovánía uplatnění participačního mechanismu jsou klíčovými momenty dalšího vývoježivotního cyklu českých destinací. Poslední (zatím nerealizovaná) fázemá totiž tři alternativy: úpadek, stabilizaci a omlazení. Přirozeně, žádoucívariantou je přijít s nevšední nabídkou šetrného cestovního ruchu, čilinastartovat omlazení destinace. I kulturní poznávací cestovní ruchmůže zestárnout bez omlazujícího doprovodu tématicky nápaditých programů,využívajících krajinného zázemí v České republice tolik vyhledávaných historickýchměst. Také přírodní poznávací cestovní ruch může být značně ochromen opakovanýmpředimenzováním dané lokality bez odlehčujícího efektu alternativních programůa tras v rámci kulturního turismu, realizovatelného v okolních společenskýchatraktivitách.
Podchycení a pochopení životního cyklu má rozhodující význam pro místnídestinační management při hledání komplexního a dlouhodobého řešeníoptimalizujícího rozvoj cestovního ruchu a také při pořizování územně plánovacídokumentace. Lokální zkušenosti a výsledky modelových destinací, jakýmimohou být například Český Krumlov či obce v oblasti Českého ráje, by mělybýt postoupeny vyšší úrovni státní správy za účelem vytvoření metodickéhoa námětového pokladu pro destinační management a strategicképlánování rozvoje cestovního ruchu v ostatních lokalitách České republiky.
Výchozím bodem pro sledování vývoje dopadů cestovního ruchu ve vybranýchmodelových destinacích je identifikace a následná typologizace turistickynejexponovanějších destinaci České republiky. Při výběru základníhosouboru destinací musí být rozhodujícím kritériem ne objem, ale intenzitanávštěvnosti (vzhledem k počtu obyvatel a ploše destinace). Také je nezbytnépřihlédnout ke zranitelnosti destinace, dané procentem zastavěnosti, hospodářskouorientací, mírou industrializace, demografickou strukturou atd. Podstatnýmfaktorem je také míra hospodářské závislosti na příjmech z cestovního ruchu,přičemž v případě turistické monokultury se jedná o destinaci nejzranitelnější.Kriteriem typologizace samotné pak musí být míra gravitace převažujícíchturistických atraktivit (Ryan, 1991) dané destinace. Prvním krokem by mělobýt dotazníkové šetření, adresované starostům identifikovaných typizovanýchdestinací, za účelem zjištění environmentálních dopadů cestovního ruchu.Bude vhodné zaměřit se detailněji na dva základní typy destinace, a tona přírodně poznávací a kulturně poznávací destinační typ. Navrhuji tedysledovat podrobněji environmentální dopady cestovního ruchu v Českém rájia na Českokrumlovsku. Nevýhodou při zahájení dotazníkového šetření budeabsence jakéhokoli podkladu či studie, zachycující typologicky destinačnístrukturu České republiky. Kromě výsledků takovéhoto primárního výzkumuby dalším podkladem měly být zkušenosti ze zahraničních destinací a jejichmodifikace pro podmínky České republiky. Na základě komparace údajůzjištěných v jednotlivých tuzemských destinacích a poznatků o dosavadnímvývoji destinací v zahraničí budou nalézány souvislosti a odhalovány kauzálnívztahy i zákonitosti pro odvození obecného životního cyklu destinací vnaší zemi. Výsledným materiálem by měl být návod, jak strategicky plánovatza účelem dosažení optimálního průběhu životního cyklu destinace, a doporučeníindikativních hodnot ukazatelů únosné kapacity v jednotlivých fázích cyklupro základní typy českých destinací. Tento metodický návod pro komunálnístrategické plánování cestovního ruchu by měl být praktickou modifikacíobecně pojatého nadnárodního materiálu (WTO, 1998) a musí být distribuovánna všechny obecní úřady. Obcím, v jejichž případě hodnota Defertovyfunkce přesahuje stanovenou mez, by měla být zákonem stanovena povinnostprovádět dlouhodobé plánování rozvoje cestovního ruchu, nejlépe v rámciintegrovaného strategického plánu rozvoje obce, včetně kontinuálního monitorováníudržitelnosti cestovního ruchu v dané destinaci. Účelem nenírestriktivně určit přesné limity kapacit, cílové hodnoty únosnosti by mělybýt pouze indikativního charakteru, jejich vymezení je možné až v konkrétnílokalitě. Důležitým úkolem orgánů státní správy je vysvětlovat, z jakéhodůvodu a jakým způsobem se má v obcích dlouhodobě plánovat cestovní ruchv rámci integrujícího strategického plánu, v jakých periodách se majímonitorovat dané indikátory a jakým způsobem se mají interpretovat propraktické použití při řízení rozvoje cestovního ruchu, šetrného k životnímuprostředí.
Je ovšem nezbytné k celé problematice přistupovat holisticky, tedy komplexněa multidisciplinárně. Meziresortní rivalita ve státní správě rozhodně nevytváříkonstruktivní prostředí pro usměrňování environmentálních dopadů cestovníhoruchu. Má-li být prováděna skutečně efektivní a všeobecně přínosná regulacerozvoje cestovního ruchu, pak je nutné nalézt způsob koordinace činnostív této oblasti mezi sektory životního prostředí, místního rozvoje, kulturyi dopravy, a to nejen na úrovni obcí, ale především na úrovni ministerské.
Defertova funkce (iritační index), funkce vyjadřující intenzituturistické aktivity v dané destinaci poměrem počtu dvou populací: navštěvujícía navštěvované (Pearce, 1997). Tzv. turistická funkce sleduje tedy kvantitativníaspekt intenzity CR a je vyjádřena vzorcem : T(f) = N x 100 / P ; kde N= počet stálých lůžek a P = počet rezidentů. Výhodou tohoto ukazatele jesnadná dostupnost dat, jejichž interpretace je však spíše orientačníhocharakteru a vyžaduje přihlédnutí např. k míře využití lůžkové kapacityči k formám CR a sezónnosti v destinaci Předpokládá se přímá úměra mezirůstem tohoto ukazatele a nárůstem nevraživosti rezidentů vůči návštěvníkům,proto tento ukazatel bývá též nazýván iritačním indexem.
destinační management – soubor technik, nástrojů a opatření používanýchpří koordinovaném plánování, organizaci, komunikaci, rozhodovacím procesua regulaci CR v dané destinaci. Výsledkem takového procesu jsou udržitelnéa konkurenceschopné produkty CR, společně sdílené logo, popř. značka kvality,centrální informační a rezervační systém, tvorba cenové politiky, prováděnívýzkumu a sběru statistických dat z oblasti CR, iniciace partnerství soukroméhoa veřejného sektoru CR i podpora vzniku profesních spolků, sdružení a organizací.
návštěvnický management – soubor řídících technik a nástrojů,používaných soukromými i veřejnými subjekty CR za účelem usměrňování tokůnávštěvníků a preventivně i ovlivňování způsobu jejich chování. Mezi hlavnínástroje patří přístupový management, cenová politika, zónace (vytvářeníenvironmentálně různě citlivých zón), budování a koordinování informačnícha interpretačních center, zpracovávání kodexů chování návštěvníka a pořádánívýchovně vzdělávacích pořadů či seminářů.
prostorové plánování představuje významný nástroj pro udržovánírovnováhy mezi přírodními a civilizačními prvky daného prostoru a regulačnínástroj vzhledem k potenciálním negativním vlivům aktivit na území plánovaných.Základními instrumenty prostorového plánování jsou územní rozhodnutí, územněplánovací podklady a územně plánovací dokumentace.
přístupový management – řízení toku návštěvníků určité destinace.Provádí se destinacích s omezenými možnostmi vstupu, například unárodních parků, městských památkových rezervacích, jednotlivých historickýchobjektech, kulturních centrech či sportovních areálech. Moderní technologiev destinacích a výpočetní technika v turistických informačních centrechumožňují aplikaci přístupového managementu v podstatně vyšší míře a kvalitě.
Zdroje:
Pásková, Martina (2000 a): Udržitelný rozvoj cestovního ruchuaneb co vydrží prostředí ve jménu rozvoje cestovního ruchu. COT business– Nezávislý časopis pro profesionály v cestovním ruchu – 9 – 2000, C.O.T.media s.r.o., str. 14
Pásková, Martina (2000 b): Environmentální dopady cestovníhoruchu v Českém Krumlově – 1. část, interní materiál MŽP
Pearce, Douglas (1987): Tourism Today a geographical analysis.Longman Scientific & Technical, New York, str. 115
Ryan, Chris (1991): Recreation Tourism. A social science perspective.Routledge, New York, str. 57
WTO (1995): Concepts, Definitions and Classifications for TourismStatistics, A Technical Manual, Seminar Tourism Statistics in Central andEastern European Countries, Varšava, 13.-15.2.199
WTO (1997): Agenda 21 for the Travel and Tourism Industry, ISBN:92-844-0180-1
WTO (1998): Guide for Local Authorities on Developing SustainableTourism, ISBN 92-844-0280-8
WTO (1999): Global Code of Ethics for Tourism, Santiago de Chile,URL: http://www.world-tourism.org/omt/wtich.htm
Vážení čtenáři, Váš oblíbený portál Celyoturismu.cz bude v horizontu 3 měsíců uzavřen. To podstatné z cestovního ruchu – vývoj, statistiky, analýzy, legislativní problematiku atd. – proto nově najdete na zpravodajském portálu Hospodářské komory ČR www.komoraplus.cz a také ve...
První velká incomingová akce na podporu návštěvnosti České republiky po pandemii covid-19. Tak vnímají odborníci na cestovní ruch z celého světa Czech Republic Travel Trade Day (TTD) 2022. Ve spolupráci s Destinační agenturou Živý kraj ho uspořádala...
Nejen tři inspirační videa, ale i zajímavá čísla o turistice z České republiky představil minulý týden ředitel Německé turistické centrály (DZT) v Praze Jan Pohaněl na setkání s novináři.
