Tématem jihlavské konference trvale udržitelný rozvoj

Vysoká škola polytechnická Jihlava uspořádala ve dnech 12. – 13. března třetí ročník mezinárodní odborné konference Aktuální problémy cestovního ruchu. Ústředním tématem letošní konference, kterou spolupořádalo Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, byl trvale udržitelný rozvoj cestovního ruchu.

Den prvý

Novinkou oproti předchozím dvěma ročníkům bylo přesunutí slavnostního zahájení a plenárního zasedání prvního konferenčního dne do prostor Domu kultury odborů Jihlava. Tam účastníky krátkými proslovy přivítal hejtman Kraje Vysočina Miloš Vystrčil, který nad konferencí převzal záštitu, náměstkyně primátora statutárního města Jihlava Irena Wagnerová, předseda Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska Petr Sedláček a rektor Vysoké školy polytechnické Jihlava Ladislav Jirků. Na úvodním snímku všichni naslouchají uvítacímu proslovu Jiřího Vaníčka z VŠPJ. (Pozn. red.: kvůli úspoře místa jsme si dovolili v článku vypustit akademické tituly všech řečníků.)

Do vlastní problematiky trvale udržitelného rozvoje cestovního ruchu účastníky konference uvedl Jaromír Demek z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví. Jeho vystoupení shrnovalo základní pojmy v trvale udržitelném rozvoji, pohled do minulosti, principy, cíle a současný stav. Jako zásadní datum považuje Demek založení Římského klubu v roce 1968, kdy se začalo poprvé vážněji hovořit o problematice životního prostředí. O pět let později klub uveřejnil zprávu, kde byly představeny výsledky vývoje lidské populace a využívání přírodních zdrojů do roku 2100. Z této zprávy, která nese název Meze růstu (hlavní autoři manželé Meadowsovi) bylo patrné, že během 21. století dojde k brutálnímu populačnímu pádu v důsledku znečištění, vyčerpání úrodnosti obdělávatelných půd a nedostupnosti energetických zdrojů. V tom samém roce se uskutečnila konference OSN na téma prostředí člověka. Zde vyšla na světlo světa myšlenka nutnosti ekologicky přijatelného rozvoje a nastínily se zde hlavní problémy vzájemného působení ekonomického růstu na stav planety. Ovšem až v roce 1987 byl poprvé definován pojem trvale udržitelný rozvoj. Samotná definice je velmi jednoduchá, ovšem mnohé s jejím naplněním mají dodnes problém: naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil generace budoucí. Dalším mezníkem byl rok 1992, kdy byl na konferenci v Rio de Janeiru přijat program Agenda 21, rozsáhlý globální plán aplikace principů trvale udržitelného rozvoje. Z minulosti se Demek obratně přenesl do času současných. Ačkoliv je trvale udržitelný rozvoj celosvětově uznáván stále se bohužel stav životního prostředí zhoršuje, existuje celá řada otázek, o kterých je třeba diskutovat (jak definovat potřeby budoucích generací? jsou naše prognózy správné? je vůbec v zájmu současné společnosti starat se o budoucí vývoj?) „Celá koncepce trvale udržitelného rozvoje vyžaduje dlouhodobou perspektivu a je nutné, aby mu věnovala pozornost nejen odborná, ale i laická veřejnost,“ prohlásil na závěr svého teoretického příspěvku.

„Ber si jen fotky, zanechávej pouze stopy,“ tímto sloganem zahájila své vystoupení Martina Pásková z Ministerstva životního prostředí ČR. Takto Pásková vystihla problematiku udržitelného turismu. Její slova lze parafrázovat, že pravý poutník má poznávat, a ne krajinu měnit. Dnešní masový turismus může devastovat krajinu, ničit životní a kulturní prostředí. Existují ovšem možnosti, jak tomuto zabránit. V Africe a v rozvojových zemích je to otázka dalšího perspektivního rozvoje. Velmi důležité je také to, jak se podaří optimalizovat všechny tyto vlivy, které mohou být jak pozitivní, tak negativní. Mezi pozitivní patří např. charty udržitelného turismu, u nás existuje Národní strategie biologické rozmanitosti, která si klade za cíl poskytnout návod, jak z cestovního ruchu udělat ochranu krajiny a přírody. Přináší návod, jak učinit turismus ve zranitelných ekosystémech udržitelný. Ve vystoupení Pásková uvedla, čím se ministerstvo aktuálně zabývá ve vztahu krajiny a cestovního ruchu. Jednak to je problematika chráněných krajinných území (pokouší se vytvořit metodiku, jak postupovat v těchto oblastech, monitorovat návštěvnost, vyhodnocovat stav území z pohledu vlivu cestovního ruchu atd.). Své místo měla v prezentaci Páskové také problematika ekodestinací, která u nás ovšem není příliš rozvinutá. Jedním z cílů ministerstva je právě osvěta tohoto zatím hlavně světového fenoménu. Za jednu ze „zelených destinací“, jak se ekodestinace někdy nazývají, je považován Ekvádor. Na závěr zmínila ekolabeling a rozdělení udržitelných a neudržitelných destinací, kdy za neudržitelnou destinaci jsou u nás pokládány Krkonoše.

Josefa Štulce z Národního památkového ústavu v Praze uvedl Jiří Vaníček jako člověka, který má lví podíl na tom, že Česká republika ve světě platí za UNESCO velmoc. Z toho se dalo vypozorovat, o čem že bude následujících dvacet minut řeč. Josef Štulc se věnoval UNESCO a udržitelnému rozvoji cestovního ruchu. Konkrétně se zabýval kulturními složkami našeho prostředí, kulturním dědictvím a naznačil úlohu UNESCO v procesu trvale udržitelného rozvoje. První slova patřila historii celé organizace, která vznikla v Londýně v roce 1945. Podnětem ke vzniku organizace byly hrůzy právě skončené druhé světové války. Hlavním úkolem UNESCO je proto usilovat o udržení mezinárodního míru rozvíjením spolupráce v oblasti výchovy, vědy a kultury a prosazováním úcty k lidským právům a právnímu řádu. Už v roce 1952 vznikla mezinárodní úmluva o ochraně nejvýznamnějších kulturních statků. O dvacet dva let později následovala úmluva o ochraně světového dědictví, zahrnuty byly památky jak kulturní, tak přírodní. Obě dvě úmluvy byly založeny na ušlechtilých principech, tvrdí Štulc. Všechny kultury jsou si rovny, diverzita patří k nejcennějším kulturním pokladům, aplikuje se princip vzájemného sdílení kultur a dědictví, vzájemné poznávání kulturní rozmanitosti vede k sbližování národů a zvyšuje porozumění mezi nimi. „Kvalitně obnovené památky zvyšují atraktivitu míst pro cestovní ruch, cestovní ruch se nesmí z dobrého spojence stát nepříjemným pánem,“ zakončil příznačně své vystoupení Štulc.

Že byla konference mezinárodní, potvrzovala svou účastí Jana Kučerová z Univerzity Mateje Bely v Banské Bystrici. Její prezentace byla věnována praktickým ukázkám z cestovního ruchu, kde se snaží vycházet ze zásad trvale udržitelného rozvoje. Nejdříve ale přednášející vysvětlila, jak ze svého hlediska chápe trvale udržitelný rozvoj. Jeho základním cílem je minimalizovat konflikty, které vznikají mezi segmenty trhu a potřeba ochrany zdrojů. Trvalý rozvoj musí být informativní, podporovat integritu cílového místa a přispívat ke zvyšování místního obyvatelstva. Je nutné, aby respektoval místní kulturu a tradice, nezneužíval svůj produkt a snažil se o kvalitu, nikoliv kvantitu. Pro návštěvníka by měl znamenat fantastický zážitek. Kučerová prezentovala dvě případové studie, kde je trvale udržitelný cestovní ruch aplikován ve všech ohledech. Jedná se o mikroregion Čierny Horna a Aquacity Poprad.

Dalším zahraničním přednášejícím byl Harald Hitz z Asociace školských geografů Rakouska, který posluchače seznámil s tím, jak se téma trvale udržitelného rozvoje prolíná školskými osnovami u našich jižních sousedů. Řekl, že i v Rakousku jde o nový aspekt, vzdělávání ve smyslu trvale udržitelného rozvoje tam probíhá od roku 2005. Tento fenomén se objevuje především v učebních plánech odborných škol, ale nepřímo se promítá také do učebních plánů veškerých vzdělávacích zařízení v zemi, a to od základních škol po univerzity. Harald Hitz přinesl několik konkrétních příkladů, jak výuka zohledňující trvale udržitelný rozvoj probíhá. Žáci se například zabývají otázkou, kolik turistů je možno přijmout v určitém regionu, vztahem kvality a kvantity turistů v regionu či rozdílem ve vnímání turismu místními obyvateli a samotnými turisty. Hitz zakončil úvahou o tom, že trvale udržitelný rozvoj je ve vzdělávání důležitým prvkem a turismus je pro toto téma obzvlášť vhodný. Téma má navodit pozitivní změny v chování a myšlení studentů a žáků. Jiří Vaníček z pořádající univerzity na přednášku navázal zmínkou o tom, že VŠPJ připravuje specializaci na trvale udržitelný rozvoj cestovního ruchu.

Na podobné téma hovořila také Ludmila Kharchenkova, vedoucí katedry cestovního ruchu na St. Petersburg State University of Waterways Communications. Začala obecně a připomněla například principy trvale udržitelného rozvoje dle WTO apod., detailněji se pak ve svém možná až příliš teoretizujícím příspěvku věnovala tomu, jak se tento fenomén promítá v ruském vzdělávání. V profesním vzdělávání, jehož systém vznikl spontánně v 90. letech, se koncepce udržitelnosti objevila jako žádoucí a populární. Od roku 2004 se udržitelným rozvojem zabývá i univerzitní vzdělávání, zejména v oborech souvisejících s ekologií, geologií apod. Zatím ale v Rusku nemají speciální disciplínu týkající se trvale udržitelného rozvoje cestovního ruchu. Podle Kcharchenkové jde nicméně o velmi populární a perspektivní otázku. Kromě jiného také varovala před spojováním trvale udržitelného rozvoje pouze s ekologií, v potaz je třeba brát také kulturní a další aspekty.

Plenární jednání prvního dne uzavřel svým příspěvkem starosta městysu Klenčí pod Čerchovem Karel Smutný, z jehož úst se posluchači dozvěděli, jaké problémy může malým obcím přinášet velký počet kulturních památek na jejich území. Smutný konstatoval, že péče o památky (střed města byl roku 1995 vyhlášen městskou památkovou zónou) leží hlavně na bedrech jejich vlastníků, s finanční pomocí centrálních orgánů příliš počítat nemohou. Postěžoval si též na „pomoc“ orgánů státní památkové péče, jejichž nekvalifikovaní pracovníci svými rozhodnutími popuzují vlastníky nemovitostí. Výsledkem je pak fakt, že lidé v obci tlačí na zrušení památkové zóny. Smutný varoval, že budou-li navýšeny sankce pro majitele památek, kteří se o svůj majetek nestarají, lidé se z obce odstěhují. Je proto třeba s památkáři a státní správou jednat o nastavení pravidel. Kromě toho starosta informoval o nedávném rozhodnutí zřídit destinační kancelář, která by měla zlepšit situaci regionu v oblasti cestovního ruchu. Jako problém regionu označil neexistující společný marketing, neochotu ke spolupráci, neexistenci standardů, nezájem cestovních kanceláří vozit turisty mimo tradiční destinace, omezenou nabídku ubytování a stravování a také nedostatek profesionálů z řad absolventů škol cestovního ruchu.

Enviromentální a rurální aspekty trvale udržitelného rozvoje cestovního ruchu

Jednání v této sekci zahájila Stanislava Pachrová, která jej celé také řídila. Po ní přišel na řadu Aleš Bajer a Marek Havlíček z Ústavu geologie a pedologie MZLU v Brně, kteří se věnovali hodnocení turistického potenciálu území s důrazem na geoturismus. Nejdříve přednesli dvě definice geoturismu. První jako druh cestovního ruchu zachovávajícího nebo zvyšujícího geografický charakter životního prostředí, kultury, estetiky přírodního dědictví a blaha obyvatel určitého místa. Geoturismus lze také vnímat jako geovědu založenou na vysvětlujících a obslužných příležitostech turistů za účasti geologie a přírodních věd. Jedním z cílů geoturismu je zprostředkovat laické veřejnosti odborné informace z oblasti geologie a pedologie v lokalitách, kde se provádí. Např. Vysočina je jedno z míst u nás, kam lze za geoturistikou cestovat. Je zde mnoho pestrých geologických památek, jako např. aktivní lomy a doly. Dalším příkladem je oblast Hodonína.

Se zajímavým příspěvkem Rizika transformace a nových trendů druhého bydlení v Česku vystoupila Dana Fialová z UK Praha. Výzkum v této oblasti je prováděn dlouhodobě, nicméně statistických dat není mnoho, čerpá se z katastrálních úřadů a dotazníkových šetření. Jedním z trendů v problematice druhého bydlení je v poslední době pronájem těchto staveb, vznikají nové specializované agentury, přičemž zájem je jak ze strany domácích, tak zahraničních klientů (hlavně Nizozemci). Rizikem těchto aktivit je vstup cizího elementu do uzavřeného prostředí, což se může negativně projevit na chování rezidentních obyvatel. Nově budovanými rekreačními areály, většinou budovanými zahraničními investory, bývají atraktivní horské chaty, které ovšem mnohdy nezapadají do místního koloritu (Podkrkonoší). Druhé bydlení má ovšem i svá pozitiva: vznik nových pracovních příležitostí, nové turistické aktivity, prodloužení sezonnosti a samo-zřejmě zisk.

„Výstavbu druhých bytů je do budoucna nutné regulovat a poučit se z pozitivních i negativních příkladů ze zahraničí,“ prohlásila na závěr Fialová.

Udržitelný rozvoj cestovního ruchu v chráněné oblasti prezentoval na základě výzkumné práce několika autorů Martin Musil z FM v Jindřichově Hradci, VŠE Praha. Zkoumanou oblastí byla Česká Kanada. I z jeho vystoupení bylo patrné, že v této oblasti je nutné skloubit turismus s ochranou životního prostředí. Cílem projektu bylo zmapovat stávající potenciál cestovního ruchu, provést monitoring návštěvníků, vypočítat ukazatele zatíženosti oblasti cestovním ruchem a navrhnout vhodná doporučení. Co se týká toho, jací zahraniční turisté kraj nejhojněji navštěvují, ukázalo se, že jde o Nizozemce, Rakušany a Němce, občas do regionu zavítá francouzský turista. Zahraniční návštěvníci se ubytovávají většinou v hotelech, Češi v kempech nebo chatách a chalupách. Česká Kanada má bohužel omezené nákupní možnosti a s vidinou nočního bujarého vyžití turisté také nemohou příliš počítat. Naopak kraj nabízí množství cyklostezek a pěších tras. Převládá tedy poznávací turistika.

V podobných intencích se neslo vystoupení Pavla Peška z UJEP v Ústí nad Labem. Univerzita pro mik-roregion Velkobřezinsko připravila projekt, kde prezentovala strategii rozvoje venkovského mikroregionu s akcentem na cestovní ruch. Z její analýzy vyplynulo, že největší problémem kraje je infrastruktura. Důležitost také Pešek přikládá spolupráci na úrovni jednotlivých obcí, měst, kraje a ministerstev. Tím, že region leží v CHKO České středohoří, všechna zásadní rozhodnutí podléhají schvalovacím řízením, ale také je zde obrovský prostor pro korupci. Dosavadním zásadním nedostatkem mikroregionu je nulový komerční marketing, který ve svém důsledku mohl oblasti přinést spoustu nových turistů. Univerzita vytvořila SWOT analýzu, při které se potvrdilo, že předpoklady i podmínky k cestovnímu ruchu v regionu jsou, pouze je doposud nikdo nevyužil. Zdůraznil, že je třeba systematicky podchytit a prosadit aktivní propagaci mikroregionu.

Univerzitu Hradec Králové na konferenci zastupovala Eva Šimková s problematikou Venkovské turistiky jako udržitelné formy cestovního ruchu. Definovala subprodukty venkovské turistiky, jako je vesnická turistika, agroturistika, ekoagroturisitka a hipoturistika. Šetrný ohleduplný vztah k přírodě, decentralizované ubytování s omezenou kapacitou, komorní rodinné zázemí, snaha o individuální pří-stup, to všechno jsou hlavní principy venkovské turistiky. Vše se většinou uskutečňuje mimo turistická centra, velmi často v symbióze se zemědělstvím. Souvisí s tím také různorodost rekreačních aktivit. Jedním z trendů venkovské turistiky je trvale udržitelné podnikání, které může napomoci rozvoji venkova, rostoucímu zájmu tuzemských i zahraničních hostů o dovolenou na venkově a nové příležitosti pro podnikatele.

Z trochu jiného ranku byla prezentace Marka Koňaříka z VŠE Praha. Ten představil nejvýznamnější historické vodárenské věže v Praze a jejich využití v cestovním ruchu. „V trvale udržitelném rozvoji by také měl být kladen důraz na diverzifikaci turisticky atraktivních míst,“ říká Koňařík. Naráží tak na významný druh kulturních památek, technické památky. Ty byly definovány jako památky techniky, vědy a výroby a jejich kulturní hodnota je takového stupně, že je v zájmu společnosti jejich trvalé uchování. Poté přišlo na řadu představení jednotlivých historických vodárenských věží, např. Staroměstská nebo Malostranská.

Kulturní a společenské aspekty trvale udržitelného rozvoje cestovního ruchu

V sekci řízené Jiřím Vaníčkem dostali jako první slovo Jiří Dušek a Ladislav Skořepa z Vysoké školy ekonomických a regionálních studií v Českých Budějovicích, kteří se zabývali otázkou, jak lidé v jižních Čechách vybírají dovolenou. Svá tvrzení opřeli o výsledky dotazníkového šetření zaměřeného na výzkum spotřebního chování v oblasti cestovního ruchu, které škola ve srovnání s dalšími vzdělávacími ústavy u nás prováděla v loňském roce. Ukázalo se, že nejvíce Jihočechů tráví dovolenou jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Kolem pětiny z nich zůstává o dovolené v místě bydliště nebo někde v České republice. Trendem posledních let je pak odklon od používání služeb cestovních kanceláří a agentur. Pokud jde o délku zahraničních zájezdů, jezdí Jihočeši nejčastěji na 8–10 dní, přičemž více jak dvě třetiny volí zájezdy pobytové, asi 17 % zájezdy kombinované. Z tuzemských cílů jsou mezi Jihočechy nejpopulárnější jižní Čechy a Šumava, ze zahraničních Chorvatsko, Itálie a Řecko. Obecně v jižních Čechách roste popularita domácího cestovního ruchu, která je dána určitou nasyceností lidí cestami do zahraničí, vysokým standardem a kvalitou služeb v Česku apod.

Vladimír Štípek z Jihočeské univerzity České Budějovice se pak ve svém příspěvku zabýval otázkou managementu regionálního divadla a rozvojem kulturního dědictví. Konkrétně se věnoval táborskému Divadlu Oskara Nedbala a jeho novodobé historii, která se datuje od roku 1965, kdy divadlo díky rekonstrukci získalo unikát v podobě jednoho jeviště a dvou hledišť. Zajímavá byla informace o tom, jak divadlo čelilo porevolučnímu úbytku diváků z okolí Tábora – díky darovacímu fondu mohlo přistoupit ke svozu diváků autobusy. Tato praxe částečně přetrvává dodnes. Štípek dále informoval o dalších aktivitách, které divadlu pomáhají přežít v dnešním tržním prostředí – řeč byla o speciálních představeních, pronájmech sálů, práci s mládeží atd.

Wellness jako výzvu pro české lázně a střediska cestovního ruchu ve své přednášce uchopil Jiří Ježek ze Západočeské univerzity. Zabýval se změnami ve struktuře návštěvnosti lázní po roce 1989 i změnami v chování lidí ve prospěch udržitelného rozvoje a s tím související poptávkou po wellness. U nás se však podle Ježka provozovatelé lázní s poukazem na jedinečnost našeho léčebného lázeňství wellness produktům brání. Leč i do našich lázní přijíždí stále více lidí načerpat síly, nikoli se léčit. Tito hosté vyžadují možnosti, které se jim zatím v našich lázních nenabízejí. Pokud se lázně nepřizpůsobí aktuálním trendům, dostanou se do vážných problémů, varoval Ježek a poukázal na odstrašující příklady z Rakouska či Velké Británie. Jako pozitivní příklad naopak zmínil Baden Baden, kde se podařilo vybudovat nové wellness kapacity cílené například na rodiny s dětmi a současně zachovat klasickou lázeňskou péči v tradičních komplexech.

Do filozofické roviny posunul konferenci Emanuel Hurych z Vysoké školy polytechnické Jihlava, který svůj příspěvek nazval Srdce poutníka v hrudi moderního cestovatele. Zabýval se cestováním jako historickým fenoménem, popsal motivy cestování a formou citací z několika beletristických děl zasadil cestovatele do kontextu moderní doby. Zmínil se například o účelové, poznávací a kombinované formě cestování a upozornil na problém vznikající při aplikaci prostředků typických pro účelovou formu na formu poznávací. Klíčové parametry účelové formy „naroubované“ na formu poznávací totiž vedou ke skleníkové podobě cestování a k „cestování pro cestování“. Velkou část přednášky zasvětil problematice labyrintu – přemýšlel o bariérách coby základních stavebních prvcích bludiště, ale také jako o nevítaných překážkách či bariérách neutrálního charakteru. Současnost podle Hurycha směřuje k odstraňování překážek, nikoli k jejich překonávání, jdeme tedy cestou nejmenšího odporu, což není vždy ta nejlepší cesta.

O autenticitě coby marketingovém triku hovořil na konferenci Alexandr Gregar z Univerzity Hradec Králové. Konstatoval mimo jiné, že současné produkty cestovního ruchu někdy nadužívají fenoménu genia loci. Jako příklad uvedl památky ve východních Čechách, které si svým charakterem a četností vzájemně konkurují v souboji o přízeň návštěvníků. Jejich majitelé či správci proto hledají něco, čím by se odlišili – a právě v tu chvíli vstupuje do popředí fenomén autenticity, zejména ve formě prožitku vázaného na genia loci toho kterého objektu. Řady turistických produktů tak doplňují všelijaké kostýmované prohlídky, inscenované bitvy, divadelní představení apod. Otázkou však je, zda lze o autenticitě mluvit v případě památek, které jsou se souhlasem památkářů dostavovány, čímž vznikají novodobé pseudoautentické kulisy, často oživované inscenováním reálného či smyšleného příběhu. Ve své přednášce uvedl Gregar několik příkladů z praxe, kdy byl fenomén autenticity zužitkován pro účely cestovního ruchu. V druhé části příspěvku pak seznámil posluchače s obsahem seminární práce jedné z frekventantek kurzu animace atraktivit cestovního ruchu – šlo o projekt přebudování zchátralého zámku Pasetice na zámecký hotel.

S obsahem sekce nazvané „Vzdělávání v oblasti trvale udržitelného rozvoje cestovního ruchu“ a s příspěvky přednesenými v plenárním jednání druhého konferenčního dne se budete moci seznámit v květnovém vydání COT business.

Text a foto: Petr Manuel Ulrych, Vlasta Holéciová