Vážení čtenáři,

není to tak dlouho, co jsem jako student kalifornské Státní univerzity v San Diegu trávíval svůj volný čas tím, že jsem si zajel do Mexika zasurfovat. Cesta podél předlouhého pobřeží mezi hranicemi v Tijuaně a pláží v Rosaritu na jihu byla hrbolatá, primitivní a bezútěšná. Nejsvětlejší chvilkou na konci skvělého dne plného surfování byla zastávka v jednom tortilovém baru v Rosaritu. Byla to malá, sluncem vybělená dřevěná chatrč s ručně psanými cedulemi, která tortila je čím plněná, a u pultu stály fortelně udělané barové stoličky. Pokaždé, když jsem se na jednu z nich posadil a začal si procvičovat svou španělštinu se stařenkou, která tortily připravovala, projel kolem po prašné cestě osamělý vůz mířící do města nebo se zčistajasna objevil vozík tažený oslem s nákladem zeleniny nebo chleba na tržiště. Tou dobou bylo Mexiko, i když jen hodinu jízdy od hranic, stále ještě Mexiko a zbytek světa se o něj zajímal jen pramálo.

O pouhých pět let později jsem se do Rosarita dostal znovu. Tentokrát jsem se vracel zpátky z východních úbočí pohoří Sierra Madre del Sur ve státě Oaxaca. Jak jsme tak jeli podél Mexického zálivu, přišli jsme na to, že by možná bylo zajímavé vrátit se zpět do Kalifornie tak, že bychom to vzali podél západního pobřeží Mexika, překročili bychom Kalifornský záliv do Baja u La Pazu a dál že bychom jeli na San Diego. Na poloostrově Baja to vypadalo tak, jako vždycky – drsný kraj, řídce obydlený a nádherný. Ale v okamžiku, kdy jsme přijeli do Ensenady, lázeňského města dvě hodinky od amerických hranic, začali jsme si uvědomovat, že se tu stalo něco neuvěřitelného. Od pláží se tyčily komplexy apartmánů se spoustou teras, něco podobného, co jste možná viděli v jižní Francii na Azurovém pobřeží. Celé to pobřeží ožilo turistickým ruchem. Mimochodem, dojeli jsme do Rosarita – a málem jsem to místo nepoznal. Kdysi prašné ulice byly vydlážděné a plné nejrůznějších sportovních vozítek a hotelů, všude byly obchůdky a původní tortilové bary byly ty tam. Místo nich svítila neonová světla fast food barů plných hostů, kteří se vraceli z pláží nebo táhli od jednoho ke druhému. Kdeže bylo pomalé, zaprášené a sešlé Rosarito, které jsem znával jako surfař! Byl to fascinující příklad toho, jak jde svět kupředu a jak se život mění.

Teď byste možná velmi rádi věděli, proč vám povídám o nějakém Mexiku, které je na hony daleko a z něhož k nám stejně mnoho turistů nejezdí. Ale ten důvod je úplně jednoduchý. Žijeme ve světě, ve kterém se úžasné věci odehrávají v úžasně krátké době. Před čtrnácti lety bylo tehdejší Československo považováno za zaostalou, tupou a šedivou zemi. Dnes je Česká republika pulzující zemí a plnoprávným členem Evropské unie. Ta změna se neudála přes noc, ale když se tak dívám dozadu, byla určitě dramatická a vedla zcela jistě k lepšímu. Je velmi potřeba, aby se to svět dozvěděl.

Proto jsme přidali novou kulturní rubriku a nepochybně jste zaznamenali i to, že můžete časopis obrátit vzhůru nohama a ocitnete se v zahraniční, cizojazyčné části. Ta obsahuje v aktuálních jazycích (podle toho, do kterého kouta světa konkrétní číslo COT Businessu směřuje) údaje a informace o věcech, o kterých by se podle našeho mínění mělo ve světě vědět. Nemusíte pochybovat o tom, že s tím, jak se COT Business vyvíjí v souladu s požadavky našeho nového členství v Evropské unii, zaznamenáte i další změny. A jednoho dne, až se ohlédnete zpět do minulosti, užasnete nad pokrokem, kterým se život řítí kupředu.

Kip Bauersfeld

šéfredaktor