K cestovnímu ruchu lze přiřadit také vinařství, ale jeho úprava představuje odlišný, v podstatě samostatný právní institut. Bohužel je však i pro vinařství charakteristická nestabilita právní úpravy.
Základem české právní úpravy vinařství je zákon z 29. dubna 2004 č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, který nahradil starší stejnojmenný zákon z roku 1995. O problematice již autor psal v předchozích třech letech v číslech červenec/srpen, takže zde do detailů nemá smysl zabíhat. Zákon upravuje v jednotlivých hlavách vinohradnictví, vinařství, registr, evidenční knihy, vinařský fond, výkon státní správy a správní delikty. Zákon je se svými téměř pěti desítkami paragrafů, které jsou leckdy velmi podrobné, značně rozsáhlý. Způsob právní úpravy je místy až překvapivě detailní a často se vkrádá myšlenka, proč se mnohé prvky nevložily raději do prováděcích vyhlášek. Na zákon navazuje řada nařízení a vyhlášek hlavně od ministerstva zemědělství.

Zákon z roku 2004 byl již dvanáctkrát novelizován, což i v poměrech našeho obecně nestabilního právního řádu není malé číslo. Nejrazantnější novela však přišla na počátku tohoto roku, kdy byl 17. ledna přijat zákon č. 26/2017 Sb., novelizující zákon o vinohradnictví a vinařství i některé další předpisy, který je účinný od 1. dubna. Rozsah této novely je opravdu značný a na ni navazuje nová prováděcí vyhláška č. 88/2017 Sb. Jak jsou již odborníci cestovního ruchu obecně běžně zvyklí, tak novelizace byla způsobena nutností reagovat na nové předpisy EU (např. povolování výsadby révy), které jsou u vinařství velmi početné a komplikované. Vinohradnictví a vinařství je začleněno do zemědělství, spadá tedy pod onu (v mnohém smutně) proslulou společnou zemědělskou politiku EU.
Novela ale také reagovala na dlouhodobou kritiku nejen ze strany vinařů, týkající se nedostatečné regulace nebalených výrobků z révy a sudového vína, které představuje nemalou (a často velmi obskurní) část trhu s vínem v České republice. Jde tedy o boj proti černému trhu, hlavně se sudovým vínem. Technické prostředky kontroly prodeje jsou komplikované, přičemž při přípravě novely se zvažovaly různé metody evidence, které jsou často byrokraticky náročné. Efektivita nového systému, který vlastně s velkým zpožděním reaguje na dobře známé problémy, je dosud nejasná a mnozí vinaři jsou spíše skeptičtí.
Z dalších aktuálně diskutovaných problémů je třeba zmínit alespoň vinařské cyklostezky a otázku nulové tolerance alkoholu. Jak je totiž časté u cestovního ruchu, tak vliv mohou mít právní normy velmi různorodého charakteru, zde tedy dopravní předpisy i praxe jejich aplikace. Při zahájení letošní sezony cyklostezek na rozdíl od minulých let začala policie provádět časté kontroly účastníků, což dráždí organizátory těchto akcí ale i představitele samosprávy. Ačkoli se tedy do vinařských cyklostezek v posledních letech investovaly nemalé prostředky, tak zájem cyklistů může znatelně ochladnout, protože česká právní úprava na rozdíl od většiny států EU netoleruje vůbec alkohol. Diskutuje se o novele, která by připustila na místních komunikacích 0,8 promile, což odpovídá i některým sousedním státům.
Právní úprava vinařství je tedy vcelku jen málo stabilní a právě v současnosti, na počátku roku 2017, prošla velkými změnami. I když je vinařství z právního hlediska upraveno odděleně od předpisů cestovního ruchu, analogie bohužel existují – převládají časté změny, a to mnohdy pod vlivem práva EU. Stačí připomenout alespoň připravované výrazné změny kvůli nové směrnici k zájezdům, dále snahy spojit poplatky týkající se turismu v zákoně o místních poplatcích a stále neutichly diskuse o léta připravovaném zákoně o podpoře rozvoje cestovního ruchu. Ale změny se týkají i souvisejících dílčích odvětví jako je právě vinařství nebo památková péče, kde vzniká zcela nový zákon – dle kritiků horší než současný z roku 1987. Tato nestabilita práva pak mimo jiné klade nemalé nároky na podnikatele působící v turismu. Reálný přínos rozsáhlých změn je přitom často diskutabilní, takže lze hovořit snad až o krizi právní úpravy cestovního ruchu.