Vinařství a právo

Specifickou otázkou související s právní úpravou cestovního ruchu je také vinařství a vinařská turistika. Od jádra právní úpravy cestovního ruchu se tato problematika výrazně odlišuje, a to již svými tradicemi či charakterem.

Zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, a s ním zčásti provázaná smlouva o zájezdu (do 1. 1. 2014 cestovní smlouva) v občanském zákoníku, podobně i timeshare v občanském zákoníku, patří k velmi moderním právním institutům. Zakotvují ochranu spotřebitele u masové turistiky nebo u timeshare. Ty vznikají v zásadě až po druhé světové válce a jejich právní úprava je ještě novější, obvykle až z devadesátých let. Vinařství má naopak prastaré tradice, které sahají až do starověku a pradávné jsou i snahy o právní úpravu tohoto prestižního výrobního odvětví. Zde je možné zmínit, že v českých zemích byli ve středověku vinaři skupinou se specifickým a do značné míry privilegovaným právním postavením.

Právní úprava vinařství se tedy musí vyrovnávat s pradávnými tradicemi oboru. Příslušné předpisy spadají v zásadě do práva správního, avšak velmi zásadní roli zde hraje evropské právo, tedy právní řád Evropské unie. Evropské právo je základem i právní úpravy cestovního ruchu, kde však jde o směrnice, tedy normy které v zásadě nepůsobí přímo, ale členské státy jsou povinny v souladu s nimi upravit své právo vnitrostátní. U vinařství je tomu jinak, zde nalezneme velké množství evropských nařízení, která platí přímo na území členských států. Stojí za zmínku, že i když se víno nepěstuje zdaleka ve všech členských státech EU, tak přesto je dominance zemí EU ve vinařství mimořádná. Největšími producenty vína jsou Francie, Itálie a Španělsko, z ostatního světa se pak na ně dotahuje USA a zčásti Argentina. Význam vinařství nejenom z hlediska zemědělské produkce, ale i pro celou ekonomiku je poměrně značný. Výraznou roli hraje skutečnost, že na evropskou integraci i evropské právo měla vždy klíčový vliv Francie, která je samozřejmě i světovou vinařskou velmocí.

Jádrem české právní úpravy je zákon z 29. dubna 2004 č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství). Ten nahradil stejnojmenný zákon č. 115/1995 Sb. Nový zákon z roku 2004 byl přitom již mnohokrát novelizován, a to již více než desetkrát, což je i na české poměry (s bohužel velmi nestabilním právním řádem) poměrně dost. Zákon o vinohradnictví a vinařství č. 321/2004 Sb. výrazně navazuje na předpisy EU. Upravuje po obecných ustanoveních vinohradnictví, dále vinařství. Následuje registr, evidenční knihy a vinařský fond, po nich je pak právně řešen výkon státní správy a správní delikty. Zejména zásahy proti černému vinařství jsou zástupci vinařů považovány za nedostatečné, jak bylo řečeno např. na jejich jednání s ministrem zemědělství 11. března 2014. Zazněly požadavky na důkladnější kontrolu prodeje vína i některé změny právních předpisů.

Na zákon pak navazuje řada nařízení a vyhlášek zejména od ministerstva zemědělství. K nejdůležitějším patří vyhláška č. 323/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o vinohradnictví a vinařství, nebo vyhláška č. 254/2010 Sb., kterou se stanoví seznam vinařských podoblastí, vinařských obcí a viničných tratí – ta nahradila stejnojmennou vyhlášku č. 324/2004 Sb. Se zákonem o vinohradnictví a vinařství souvisejí úzce i jiné zákony týkající se zemědělství a potravinářství jako zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci. Vedle norem v zásadě správněprávních je citlivým aktuálním problémem finančního práva zdanění vína.

Právní úprava vinařství je tedy zejména s ohledem na nutnou orientaci v složitých technických otázkách pro značné množství evropských nařízení poměrně komplikovaná. Přitom právní věda se této otázce věnuje jen minimálně, takže vinařství bohužel patří k řadě dílčích prvků správního práva, které jsou právně prozkoumány zcela nedostatečně. Naštěstí se však vinařství věnuje celá řada uznávaných odborníků jiných oborů, kteří si obvykle úspěšně poradili i s mnohými záludnostmi evropského i českého práva v této otázce. Nejslavnějším byl prof. Vilém Kraus (1924–2013), který byl autorem stovek odborných publikací a podílel se i na vytvoření zákonů o vinařství. Vycházejí i specializované časopisy jako jsou Vinařský obzor nebo slovenský Vinohrad.

I když je vinařství oborem velmi tradičním, tak prochází, a to i v současnosti, řadou změn. Za zmínku stojí rozvoj ekologického vinařství. Mnohé změny souvisejí třeba se vstupem do EU, ale leckdy se týkají právě cestovního ruchu. Vinařská turistika je v ČR poměrně novým fenoménem, který přitom může být vinařům a samozřejmě také cestovnímu ruchu ve vinařských regionech mimořádně přínosný (viz např. on-line časopis www.//www.vinarskyobzor.cz č. 9/2013). V zahraničí jsou zkušenosti mnohem delší, v ČR začínají intenzivnější aktivity v zásadě až projektem Moravské vinařské stezky z roku 1999. Zpočátku panovala mezi vinaři spíše nedůvěra, například zda turisté, obvykle na kolech, nezpůsobí spíše škody. V dalších letech však následoval výrazný boom, kdy došlo k propojování vinařské turistiky např. s agroturistikou, ale i návštěvami kulturních památek.

Autorem textu je JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D., pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity Jana Amose Komenského. petras@prf.cuni.cz