Zahrajme si na vojáky…

Scházeli se každou druhou sobotu na hlavním nádraží. Skupinka někdy pěti, někdy sedmi dospívajících kluků v maskáčích vedená brýlatým studentem olomoucké elektroprůmyslovky. V Československu se tehdy čerstvě narodila demokracie a tihle kluci si ji užívali po svém. V obnoveném skautském oddíle vyráželi z města za dobrodružstvím – často autobusem číslo 11 na „radíkovskou pevnůstku“. Tady, ve spleti příkopů, opevnění a tajemných zákoutí, se z obyčejných kluků stávali vojáci, trempové či mafiáni – co bylo právě potřeba a na co stačila fantazie…

Tak nějak jsem se kdysi seznámil s Fortem č. II Radíkov, nejvzdálenější součástí tereziánské fortové pevnosti Olomouc. I když tenkrát nás samozřejmě mnohem více než historie zajímalo dobrodružství. V tom jsme byli možná trošku podobní mnohému dnešnímu turistovi.

Hrady nového věku

„Ale já, co v tom sklepě jest, spatřiti jsa žádostiv, také tam nejprv vstoupím; a aj, tu po všech stranách, až konce viděti nebylo, tolikéž po zemi, hromady jako největší hranice, že by na množství tisíce vozích neodvozil, všelijakých ukrutných k bodení, sekání, řezání, pichání, roubání, štípání, tínání, trhání, pálení, summou k odjímání života nástrojů od železa, olova, dříví a kamení, až mne hrůza podjímala, a řekl sem: ‚Na kterýž toto divoký tvor takové přípravy?‘ ‚Na lidi,‘ odpověděl mi tlumočník.“ 1)

Divoké přípravy „nástrojů na lidi“ provázejí lidstvo celou jeho historií. A zdá se být příznačné, že historické způsoby vedení boje získávají časem jakousi příchuť dobrodružství a sentimentu. Z kruté reality se stává romantický příběh, který (byť by měl i tragický konec) láká k útěku od každodenní všednosti. Své o tom vědí především dva typy lidí – filmoví scenáristé a potom úspěšní manažeři turistických destinací či atraktivit. V podstatě každý turisticky přístupný hrad je ukázkou svérázné glorifikace původně především vojenského obranného zařízení. Člověk je však tvor kromobyčejně vynalézavý, a tak se hrady v důsledku vývoje nových zbraní poměrně záhy staly obranným zařízením velmi pochybné účinnosti. Přibližně od poloviny 18. století se v českých zemích začíná rozvíjet nový druh obranných fortifikací – bastionová pevnost. Bastion je polygonní fortifikační prvek vystupující z linie hradby pevnostního města, který umožňoval ostřelování paty hradební zdi – bočně vykrýval tzv. mrtvý prostor, který obránci hradeb nemohli zasáhnout, pokud by se neměli vyklonit. V těchto důmyslně řešených objektech se soustřeďovali střelci a děla. V podstatě se jednalo o nástupce středověkých hradních bašt, které měly podobný účel. V českých zemích začíná intenzivní budování bastionových pevností za vlády Marie Terezie v souvislosti s válečnými událostmi doprovázejícími tzv. „Válku o rakouské dědictví“.

Bastionová Olomouc

V letech 1742 – 1757 probíhá v Olomouci modernizace původního středověkého opevnění a město se stává mohutnou bastionovou polygonní pevností – nejmodernějším vojenským zařízením své doby. V osmdesátých letech 18. století následuje vznik pevnostních měst Terezín a Josefov. Olomoucká bastionová fortifikace sehrála významnou úlohu například v roce 1758, kdy po dvoudenním obléhání ubránila monarchii před vpádem pruské armády. Od té doby byla pevnost v zásadě jen udržována, bez významnějších modernizačních prací. Na počátku 19. století byl pevnostní systém již notně zastaralý a nemohl soupeřit s pokrokem, kterého mezitím dosáhl vývoj dělostřelecké techniky. Na svou dobu moderní dělostřelectvo, disponující zbraněmi o vyšším dostřelu i přesnosti, než s jakými se počítalo při stavbě pevnosti, představovalo novou hrozbu, kterou bylo nutno udržet co nejdále od jádra pevnosti. Na přelomu dvacátých a třicátých let 19. století představil koncept řešení tohoto problému major Emanuel Zitta, který navrhl vybudovat kolem vlastní pevnosti prstenec předsunutých dělostřeleckých stanovišť, v dobových materiálech označovaných jako „forty“ (též „werky“ či „reduty“). Tak mohlo být nepřátelské dělostřelectvo zadrženo v dostatečné vzdálenosti od vlastní pevnosti, aniž ji mohlo významně ohrozit.

Barokní Terezská brána v Olomouci vznikla v roce 1752. Své pojmenování dostala o dva roky později na počest Marie Terezie při příležitosti její návštěvy hanácké metropole

Vojenské objekty z první poloviny 19. století příliš komfortu neposkytovaly

Výstavba unikátního systému fortového opevnění pak pokračovala až do roku 1876. Plány opevnění se několikrát měnily a ne všechny plánované forty se dočkaly své realizace. Původnímu fortovému věnci měly být nakonec v kritických směrech předsunuty ještě samostatně stojící skupinky fortů (tzv. „festy“) – z těchto staveb se realizace dočkal pouze v úvodu zmiňovaný fort č. II. Radíkov z festu Svatý Kopeček. S koncem 19. století éra bastionových a fortových pevností končí. Hradby svírající město se naopak stávají překážkou urbanistického rozvoje. Olomoucká radnice proto již od 70. let usilovala o zrušení pevnosti. Po zprvu váhavých ústupcích olomouckého ženijního ředitelství dochází nakonec roku 1886 k definitivnímu zrušení pevnosti. Již v té době se však objevují snahy o ochranu alespoň těch památkově nejcennějších částí opevnění. Návštěvníci olomouckých Čechových sadů tak dodnes procházejí Litovelskou branou, která byla ke vchodu do parku přenesena ze zbořených pevnostních hradeb roku 1882.

Forte Cultura

V současné době jsou veřejnosti přístupné tři forty v okolí Olomouce. Fort č. XVII v Křelově nabízí kromě prohlídek také služby stylové restaurace, můžete zde uspořádat svatební hostinu nebo si pronajmout box v podzemních prostorách, které jsou mimořádně vhodné pro uskladňování vína. Fort č. II Radíkov poskytuje ubytování v přilehlém chatovém táboře a adrenalinové vyžití ve zdejším lanovém centru. Čas od času si můžete v unikátním vojenském prostředí zahrát paintball. Na „radíkovskou pevnůstku“ se tak kluci v maskáčích vracejí i po dvaceti letech. Vznik muzea a stylové restaurace se plánuje také na fortu XIII v části Nová ulice. Pro účely cestovního ruchu je však značnou nevýhodou fortů jejich umístění na okraji města. V roce 2008 proto přímo v centru hanácké metropole začalo sdružení Muzeum olomoucké pevnosti s revitalizací části původního bastionového opevnění – tzv. Korunní pevnůstky. Pevnůstka tvořená jedním pětibokým bastionem a dvěma půlbastiony sloužila až do konce 20. století armádě jako skladovací prostor. V současné době je areál vyčištěn od náletové zeleně a bylo započato s opravou pevnostních hradeb. K tomu sdružení používá původní tereziánské cihly, které sbírá z jiných zničených objektů.

Křelovský fort

„Současně probíhá příprava projektu ve spolupráci s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Palackého nazvaného Pevnost poznání, kde budou společné expozice vývoje přírodních věd včetně vývoje vojenství,“ uvedl Ján Kadlec ze sdružení Muzeum olomoucké pevnosti. „Expozice bude tvořena interaktivními prvky a bude zaměřena především na děti a mládež. Podle finančních možností budou v další etapě zrekonstruovány strážnice na informační centrum a malý dělostřelecký sklad na rodinnou restauraci s klubovými prostorami.“ V konečné podobě by měl areál návštěvníkům nabídnout expozici vojenství v prachárně, vyhlídkovou trasu po pevnostních valech, velký model bastionové pevnosti s vodními prvky, amfiteátr pro pořádání kulturních akcí, areál Pevnost poznání, rodinnou restauraci, klubové prostory, informační centrum ve strážnici a herní prvky pro děti a mládež ve venkovních prostorách Korunní pevnůstky. „Areál Korunní pevnůstky v budoucnu nabídne možnosti pro všechny věkové kategorie, speciální aktivity budou zaměřeny na děti a mládež, školní skupiny a také olomouckou veřejnost,“ dodal Kadlec.

Revitalizace Korunní pevnůstky je součástí projektu Forte Cultura, jehož cílem je oprava a zpřístupnění vybraných fortů a pevnůstek pro využití v cestovním ruchu a kulturních aktivitách. Militarismus je nahrazován myšlenkami humanismu.

Hradby z betonu a oceli

S příchodem dvacátého století došlo v Evropě k dalšímu rozvoji válečných technologií – především kvůli první světové válce, která urychlila vývoj nových typů zbraní. Tomu se musela přizpůsobit nová koncepce obranných staveb. Velkým zdrojem inspirace pro tehdejší architekty československých pevností byla v období mezi válkami bezpochyby věhlasná francouzská Maginotova linie budovaná podobě jako československé opevnění v obavě před vojenským útokem nacistického Německa. Základním principem obrany proti leteckým pumám i dělostřeleckým granátům byla stavba masivních železobetonových dělostřeleckých objektů (srubů). Na nej-ohroženějších úsecích československého pohraničí vznikaly v té době důmyslně řešené dělostřelecké tvrze, z nichž některé jsou dnes turisticky přístupné (např. v Králické pevnostní oblasti). Typická dělostřelecká tvrz se vlastně z funkčního hlediska podobá poněkud redukovanému pevnostnímu městu z tereziánských dob, jenže v podzemí. Při konstrukci staveb tohoto typu byla totiž uplatňována zásada ukrýt do podzemí všechno, co bezprostředně nesouvisí s bojovou činností na povrchu.

Tvrz Bouda. Jeden ze tří přístupných vojenských objektů svého druhu v ČR

Dělostřelecký srub K – S 11 „Na svahu“ tvrze Hůrka poblíž Králík. Objekt je značně poškozen postřelovacími zkouškami z doby okupace

V rozlehlých chodbách a sálech pod povrchem se tak nacházely ubikace mužstva, sklady, dílny, strojovna vzduchotechniky – vlastně veškeré provozní a technologické zázemí. Nad zemí vyčnívala pouze palebná postavení dělostřeleckých srubů či dělových věží, do kterých se bylo možno dostat z podzemí výtahovou šachtou. V týlu pak byl umístěn vchodový objekt, který byl hlavním vstupem do pevnosti. Do roku 1938 bylo v Československu stavebně dokončeno pět dělostřeleckých tvrzí, byť ne všechny byly bojeschopné (například tvrz Bouda ještě nebyla vybavena zbraňovými systémy). Z těchto pěti dělostřeleckých tvrzí v současné době dvě využívá armáda jako skladovací prostory (tvrze Adam a Smolkov), zbylé tři jsou turisticky přístupné (tvrze Bouda, Hanička a Hůrka). Na počátku turistického zpřístupnění dělostřeleckých tvrzí stojí prakticky vždy aktivita místních dobrovolníků, nadšenců a fanoušků vojenské historie, podporovaná místním muzeem či městským úřadem.

Svědkové studené války

Po druhé světové válce v důsledku dalšího technologického boomu ztratily svůj strategický význam i tyto pohraniční pevnosti. V nadcházejícím období studené války se rozhodujícími silami na obou stranách železné opony staly strategické jaderné zbraně a fortifikační stavby sledují jiný cíl – zabezpečit ochranu důležitých skupin obyvatelstva (kryty civilní ochrany), ochranu strategických zařízení (včetně zařízení disponujících jaderným arzenálem) a udržet bojeschopnost armády zabezpečením klíčových řídících funkcí. Právě do posledně zmiňované kategorie patří jeden z mála turisticky přístupných objektů novodobých fortifikací – jeskyně Výpustek. Zatímco drtivá většina vojenských staveb využívá podzemní prostory antropogenního původu, v případě Výpustku bylo k vojenským účelům použito části přirozeně vzniklých jeskynních prostor v Moravském krasu. Podzemní objekty měly v případě války sloužit jako záložní velitelství Československé lidové armády. Dnes je jeskyně včetně armádní vestavby turisticky přístupná a pečuje o ni Správa jeskyní Moravského krasu.

Vojenská historie se táhne dějinami českých zemí jako pověstná červená nit a představuje jeden z dalších potenciálních segmentů cestovního ruchu. Z existujících (!) produktů vojenskohistorického turismu v České republice lze sestavit balík dokumentující historický vývoj vojenství počínaje středověkými hrady a studenou válkou konče. Okořeňte to zážitky, jako jsou paintball či hra o přežití, a máte dobrodružný produkt pro zahraniční manažery jedna báseň.

Text: Jan Otava, Mag Consulting
Foto: Milena Valušková, m-ARK a Jan Pomykal

Multimediální obsah k tomuto článku najdete na www.otava.org .
www.pevnostolomouc.cz ; www.pevnost-radikov.cz ; www.forty.cz ; www.drakk.eu

Použité zdroje:
1) Komenský, J. A.: Labyrint světa a ráj srdce.
Praha, Lidové noviny, 1998.