Zákony zasahující do cestovního ruchu

Jedním z mnoha problémů komplikované právní úpravy cestovního ruchu je skutečnost, že tento obor je zásadně ovlivňován mnoha velmi různorodými předpisy. Vedle norem týkajících se přímo cestovního ruchu, jako je hlavně zákon č. 159/1999 Sb., řada institutů z občanského zákoníku (smlouva o zájezdu, timeshare aj.) nebo připravovaný zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu, mají tedy význam i předpisy dopravní, práva životního prostředí, památkové péče, ale i vinařství, lázeňství a dalších dílčích otázek. Cestovní ruch je přitom v posledních letech doslova přetížen často i zásadními změnami právní úpravy, takže novinky v těchto souvisejících normách mohou být snadno přehlédnuty, i když mohou nemálo ovlivnit tento obor.

Změn právní úpravy v předpisech týkajících se cestovního ruchu rozhodně není málo, protože celý český právní řád po roce 1989 trpí mimořádnou nestabilitou. Doslova děsivá je tendence k neustálým dílčím novelizacím, které přitom bývají běžně velmi nedomyšlené a brzy si vynutí změnu další. Pro ilustraci počet novelizací živnostenského zákona, který má zásadní význam i pro cestovní ruch, přesáhl od jeho přijetí v roce 1991 hrozivé číslo 120. Jenže přijetí zcela nové právní úpravy některého právního institutu nese s sebou rizik ještě více, a to zejména pro odvětví, která se neumějí dostatečně razantně ozvat (nebo ještě lépe včas lobbovat za své potřeby), což bohužel bývá i cestovní ruch. Přitom je třeba si stále uvědomovat, že potřeby cestovního ruchu v takovýchto otázkách nejsou nějakým sobeckým zájmem např. hrstky majitelů cestovních kanceláří, ale vyjadřují běžně i zájmy veřejnosti jako celku.

Veřejnost má zájem např. využívat přírodní a kulturní bohatství, tedy bez nadbytečných omezení navštěvovat co nejméně narušené památky či přírodu. Tyto potřeby jsou přitom ohrožovány na jedné straně hlavně investory a stavaři, pro které by nebyl problém stavět třeba mrakodrapy i v centrech historických měst nebo přeměnit oblíbené přírodní partie v zastavěné zóny. Na druhé straně však nelze přehlížet ani tlaky opačné, představované mj. nadšenými ekology nebo památkáři. Ti považují turistu za jakousi „nebezpečnou škodnou“, kterou je třeba vytlačit ze „svého revíru“. V nejrazantnějších případech považují současný stav přírody za nevhodný a chtějí ho přeměnit, což může vést např. k likvidaci lesů v chráněných oblastech, které se přitom přirozeně obnoví až po mnoha desetiletích.

Zájmy takovýchto různorodých skupin by měla regulovat kvalitní právní úprava, což se ne vždy daří. Z právního hlediska spadají tyto normy nejčastěji do správního práva, případně do zčásti odděleného práva životního prostředí. Odborná literatura k těmto otázkám bývá často minimální a v praxi se těmito dílčími právními instituty zabývá leckdy jen hrstka právníků, což přispívá k tendenci zájmových skupin vytvářet si právní předpisy dle svých představ.

Právních norem týkajících se cestovního ruchu je velké množství, takže je zde nelze zdaleka ani vyjmenovat, o důkladnější analýze z hlediska cestovního ruchu ani nemluvě. Podívejme se tedy alespoň na některé aktuální příklady, kdy připravovaná právní úprava může nemálo zasáhnout do cestovního ruchu, aniž by to v odvětví vyvolalo větší ohlas.

Od konce března začínají i na veřejnost pronikat nejasné zprávy o možných následcích připravované novely zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. Klíčovým prvkem zákona jsou tzv. honitby (zejména § 17 až § 34), definované jako „soubor souvislých honebních pozemků jednoho nebo více vlastníků vymezený v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti, v němž lze provádět právo myslivosti podle tohoto zákona“ (§ 2 písm. i). Příprava novelizace zákona ministerstvem zemědělství je teprve v počátcích, do vlády se dostane nejdříve v létě a pak možná do parlamentu, přesto již vyvolala velký ohlas a protesty i od opozice. Značně by totiž mohly vzrůst sankce za neoprávněný vstup do honiteb, které přitom tvoří podstatnou část území státu, tedy nejde jen o lesy! Vágní ustanovení novely prý přitom umožňují snadné vydávání (dosud v praxi jen výjimečných) zákazů vstupu a hlavně jejich dlouhodobé trvání. Vlivná lobby myslivců tedy podle některých názorů může vytlačit obyvatele – a tedy i turisty – z nemalé nebo snad dokonce převážné části volné přírody! Konečné znění novely, i to, zda vůbec vznikne, je nyní samozřejmě nejasné, ale cestovní ruch by tento zákon neměl přehlížet.

Ještě významnější může být zcela nová právní úprava památkové péče, o které zde autor psal ve speciálním článku před rokem. Již delší dobu se připravuje náhrada klíčového zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, který je velmi zastaralý i přes řadu novelizací (od roku 1999 již více než dvacet). Jednotlivé zájmové skupiny se snaží výslednou podobu zákona ovlivnit, ale cestovní ruch je pasivní. K tomu přispívá i skutečnost, že ministerstvo pro místní rozvoj je sice při přípravě zákona velmi aktivní, jenže jeho kompetence podle zákona č. 2/1969 Sb. jsou dosti různorodé, kdy jde o věci „regionální politiky, politiky bydlení, rozvoje domovního a bytového fondu a pro věci nájmu bytů a nebytových prostor, územního plánování a stavebního řádu, vyvlastnění, investiční politiky, cestovního ruchu a pohřebnictví“ (§ 14 odst. 1). Při tvorbě zákona, o kterém informuje ministerstvo kultury na svých stránkách, se tedy ministerstvo pro místní rozvoj věnuje hlavně stavebněprávním otázkám, a nikoli potřebám cestovního ruchu.

JUDr. PhDr. René Petráš Ph.D.pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity Jana Amose Komenského
petras@prf.cuni.cz