Zátěž nebo příležitost? Aneb nejistá budoucnost slavných Winternitzových mlýnů v Pardubicích

Ve východních Čechách se nachází hned několik staveb, které mají svoji nenahraditelnou architektonickou hodnotu. Svými realizace obohatily toto území i takové osobnosti, o nichž se dočtete v učebnicích studentů architektury. Jsou mezi nimi například Pavel Janák, Jan Kotěra, ze současných es architektury třeba Zdeněk Fránek nebo Josef Pleskot. Svoji jedinečnou stopu zanechal v Pardubickém kraji také slavný rodák ze Semína u Přelouče – architekt Josef Gočár.

Osobitým a prvním dílem velkého měřítka architekta Gočára jsou pardubické Winternitzovy mlýny. Mlýny si nechali postavit továrníci Egon a Karel Winternitzové na břehu řeky Chrudimky. Fasáda stavby je zdobena vystupujícími kruhy a prokrajovanými čtverci. Automatické Winternitzovy mlýny jsou jedinečným dokladem Gočárova přechodu od moderny ke kubismu. Tato stavba představuje zároveň spojením slavné průmyslové historie města Pardubic s firmou Prokop, která ve své době patřila ke špičce ve svém oboru.

Dnes jsou automatické mlýny již několikátým rokem mimo provoz. Vlastní areál je nyní sporadicky využíván spíše pro parkování automobilů a výroba mouky se sem již nikdy nevrátí. Vlastník se rozhodl celý areál odprodat. Jelikož si byl vědom významu objektu mlýnů a velmi zajímavé lokace, nabídl jej přednostně městu Pardubice. Město se rozhodlo ke koupi nepřistoupit, tudíž bude celý areál kompletně prodán do soukromých rukou. Nechci na tomto místě jakkoli hodnotit rozhodnutí města, jen se pouze kriticky zamyslet nad motivy pro toto rozhodnutí, která může ovlivnit ráz města na mnoho a mnoho let.

Důvodů pro rozhodnutí neodkupovat areál automatických mlýnů může být více. Na jedné straně stojí finanční nákladnost konverze areálu a především nevědomí, jak areál využívat. Je na místě souhlasit s tím, že samo město není (a nemůže být) dobrým a hospodárným provozovatelem takového areálu. Ale je to skutečně ten pravý důvod pro otočení se zády k této dominantě města Pardubic? Současné vedení města nemá jasno, jak by bylo možné areál využívat. Ale to se může za rok či několik let změnit. Proč se hned zbavovat možnosti ovlivnit budoucnost celé lokality a další vývoj areálu. Jsem přesvědčen, že by město při rozhodování o této investiční příležitosti mělo rozhodovat s notnou dávkou velkorysosti a prozíravosti. V dnešní době není o příklady „dobré praxe“ nouze – ať již zahraničních, nebo těch tuzemských. Jako příklad takové úspěšné konverze technické památky lze uvést například objekt Lister Mills, který se nachází v Bratfordu ve Velké Británii. Prostory bývalé textilní továrně dnes slouží pro divadelní představení, poskytují bydlení, prostory pro komunitní centra a zázemí divadelní společnosti. V České republice je příkladem úspěšné konverze nevyužitých industriálních objektů budova Centra současného umění DOX. Komplex revitalizovaných industriálních budov z konce 19. století v současnosti poskytuje prostředí pro prezentaci výtvarných, hudebních i literárních projektů.

Vedení města Pardubice se rozhodlo do nákupu automatických mlýnů neinvestovat, vyčkat na nového majitele a pokusit se s ním vyjednávat o případném využití části areálu. Jinak řečeno nechá o osudu areálu rozhodnout (dle terminologie bývalého prezidenta Václava Klause) volnou ruku trhu. Město tak nebude mít areál pod kontrolou a bude pouze doufat v osvícenost investora. Není to ale málo? V centru města může vzniknout cokoli od administrativního komplexu, v lepším případě, přes obchodní centrum, dočasnou tržnici, po rozparcelování pozemků, až ke spekulacím vedoucích k devastaci areálu a vzniku brownfields. Městu tak zůstává v rukou pouze územní plán a stavební zákon, kterým může mírně regulovat, co se s areálem bude dít. Kontrolu nad ním ale ztrácí. Alarmující je, že se tak děje v samé blízkosti historického městského centra.

Na začátku článku jsem uvedl, že se východní Čechy mohou pyšnit hned několika stavbami, které mají nenahraditelnou architektonickou hodnotu přesahující regionální význam. Ale položme si otázky – kolik z nich se nachází v těsné blízkosti městského centra na atraktivním prostranství u soutoku dvou řek? Kolik z nich je v dobrém technickém stavu? Kolik z těchto areálů disponuje skutečně naddimenzovanou plochou (rozloha celého areálu je 10 818 m²) neomezující různé možnosti dalšího využití? Kolik z nich bylo možné přednostně odkoupit od jeho vlastníka a na jejich konverzi využít dotací z Evropské unie?

Hlavním měřítkem úspěchu současné společnosti je často považována ekonomická vyspělost, což je podle mého názoru přinejmenším krátkozraké uvažování. Věřím, že se jednou charakteristickým znakem skutečně vyspělé a úspěšné společnosti stane způsob, jakým do svého života začleňuje průmyslové, kulturní i historické dědictví.

Nezbývá než věřit ve větší osvícenost a velkorysost investora, než projevilo samo město Pardubice. Zároveň můžeme doufat, že Winternitzovy automatické mlýny architekta Gočára zůstanou dominantou města, kterou budou vyhledávat nejenom místní obyvatelé, ale i turisté.

Foto: Destinační společnost Východní Čechy